Zvonění ledu

Francouzská komedie známého Bertranda Bliera, při které mě mrazilo. Námět a dialogy ve filmu jsou dost drsné a pokud někdo má podobné zkušenosti s nevyléčitelnou chorobou v rodině, bude to cítit stejně. Příběh mě hodně zaujal, ale příliš nepobavil. Film je také někdy uváděn pod názvem "Cinkot ledu". (23.07.2024)

Pseudointelektuální blábol, u kterého vám bude po půl hodině úplně jedno v čí hlavě se to vlastně celé odehrává. Nejvíc mně vadilo zobrazovaní určitých věcí pomocí trapně kašírovaného sexu, který jakoby vypadl ze soft porna osmdesátých let. Dramatická hudba je úplně mimo, takže tu jednu hvězdičku dávám za rozpohybovanou kameru, která kopíruje labyrint chodeb a místností starého domu. (30.11.2011)

„Stále se mě jen vyptáváte, hňupe. Starejte se o mou smrt a neotravujte!“ Tož Bertrandu Blierovi asi vážně není nic svaté a s absurdním tónem si dokáže tropit šoufky i z děsivě vážných věcí. Dostal mě takhle již před třemi lety u prvního filmu, co jsem od něj viděl (Studený bufet), z času na čas mě dostává pořád a s příjemným zjištěním jsem se přesvědčil, že se mu skvělý kousek podařilo natočit i v druhé dekádě tohoto století. Vlastně bych se vůbec nezlobil, kdyby ještě s něčím novým přišel i v nové „post-covidové“ éře, protože alespoň tady Blier ukázal, že pořád ještě umí a pořád má čím dokonale odbourávat diváka včetně jeho případných předsudků. Neuměl jsem si představit, že by mě mohl bavit film, kde se jednou z hlavních postav stává smrtelná nemoc druhého člověka, ale nakonec proč ne... už Cimrmani v jedné ze svých her oživili smrt(ku), která rozmlouvá s budoucím nebožtíkem u krbu, Blier si takhle dovolil oživit rakovinu. :o) A rozmlouvání plné nevšedních dialogů i klasických blierovských motivů ve víru jeho typických vztahových propletenců to je často nesmírně zábavné, ba přímo kouzelně absurdné. Také jsem si neuměl představit, že by mě mohl bavit Jean Dujardin, většinou mi připadal strašně nezáživný, na základě výkonu v Jelenici byl bych klidně schopen říct, že do komedie už vůbec nepatří, ale Blier by zřejmě dokázal vyprovokovat k pořádnému výkonu kdejakého tajtrlíka. :-) Dujardinovo naduté ego v tomto případě náramně a vtipně ladilo s celkovým účinkem postavy a zdá se, že je s Dupontelem dostatečně sehraný. Takže i po herecké stránce spokojenost a přestože k závěru s pár WTF scény a zvraty to vypadalo, že Blier si skvělý film zase jednou na konci pokazí trapným vyústěním, kupodivu mi zde to úplné zakončení, byť stejně trochu šílené, i dost sedlo a pobavilo (včetně neotřelého využití slavného Brelova šansonu). [80%] (02.07.2022)

Le Bruit des glaçons je príbehom rozhovoru medzi umierajúcim a smrťou. Tematika, ktorú pri šachovej partií načrtol už Bergman, sa vo filme Bertranda Bliera objavuje v absurdnejšej podobe v príbehu stroskotaného spisovateľa, ktorému sa do domu a aj do života nasťahujú hneď dve rakoviny – jedna je jeho vlastná, tá druhá sa drží jeho komornej. V Le Bruit des glaçons som vnímal trochu nápadné použitie šablóny. Film je do istej miery výkladnou skriňou postupov, ktoré si Blier osvojil počas svojej tvorivej kariéry – absurdný humor, búranie štvrtej steny, tematika zmyselnosti a vášní, nestálosť postavy rozprávača, analýza vzťahov, alebo milostný trojuholník, či úvod do fyzickej lásky starším partnerom. Príbeh postupne opúšťa svoju dobre rozbehnutú melodramatickú polohu a stáva sa niekedy až príliš patetickým. Prekvapivý bol pre mňa aj výber skladieb pre soundtrack, ktorý pôsobil miestami prvoplánovo, alebo náhodne. Už záverečná horko-sladká scéna s použitím Brelovho chansonu Ne me quitte pas v interpretácií Niny Simone mení jej význam ako šťastného konca. Predpokladám však, že Blier použil tento chanson ako love song, čím odignoroval význam Brelovho textu (sám Brel v rozhovore s E. Poulet (1966) vyvracia interpretáciu svojho textu ako zamilovanej piesne). Rovnako prvoplánové mi prišlo využitie skladby Leonarda Cohena A Thousand Kisses Deep v milostnej scéne. (20.06.2024)

Méně svižné, než jsme u Bliera zvyklí, jenže takové podání tentokrát pasuje k tématu, Obvyklá situační absurdita a ironie, stejně jako rafinovanost vyprávěcích kotrmelců, jsou tu potlačeny ve prospěch meditativně melancholického toku děje, aniž by však vymizely ze spodního proudu, a každopádně na závěr nečekaně vracejí úder s neoslabenou akrobatickou výbavou i veselým elánem, který filmem celou dobu doutnal a líně probleskoval. Jako by rakovina byla projevem nedostatku životní rozpustilosti, chtění bojovat o dobrodružství, film se nakonec vzchopuje k boji o život, rozdává si to s její podstatou na vlastním poli, a ve prospěch svých postav i sebe sama vítězí. (Více o povaze Blierových filmů v mém komentáři pod filmem Buzíci.) (05.10.2013)