Aquaman

„ATLANTIDA NEPOTŘEBUJE KRÁLE. POTŘEBUJE HRDINU!…“ /// DC konečně našli svůj svět – vodu! Pohádka, ve který Wan předvádí „svoje“ pojetí superhrdinskýho světa, má všechno, co vod tohodle žánru čekám. (Navíc nečekanou Kidman.) /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Doma jíme jen vidličkama se třema zubama. 2.) Chodí za mnou mořská panna. Vopíchat... nevopíchat... /// PŘÍBĚH **** HUMOR * AKCE **** NAPĚTÍ * (02.01.2019)

Po x letech DCčko, za který se nestydim - sem na něj hrdej! Od poslední neskutečné mise s Tomíkem mě v kinech nic tak nepohltilo. Film klidně může bejt přeplácaná akční blbůstka s pitomě naivníma cheesy scénkama, ale když mě dokáže na subjektivních 20 minut pobavit podobně jako Aquaman, s maximálním hodnocením neváhám. Za mě prostě esence blockbusterové zábavy. (05.01.2019)

Jedna analytická poznámka k AQUAMANOVI... Nemám to důsledně promyšlené a viděl jsem film jen jednou, ale zaujala mě jistá jeho odlišnost od celkové vlny komiksových velkofilmů. ___ Většina z nich nabízí reinterpretace žánrových vzorců za pomocí moderních variací klasických mýtů. Na jedné straně to popisoval svého času Umberto Eco v souvislosti se SUPERMANEM (tj. moderní mýty nahrazující určité funkce klasických mýtů), na druhé straně je to zjevné zejména s Marvelem: každý film je vlastně aktualizací nějakého filmového žánru pro určitý segment publika, ačkoli v základu stojí vlastně totožné vývojové modely, což je zjevné hlavně u oněch tzv. originů. Tyto jsou přitom sepnuty do klasického vývojového oblouku hollywoodského filmu. ___ Ovšem co AQUAMAN? Podle mě kráčí spíše obráceně: využívá popkulturní žánrové vzorce a předpoklad vývojového oblouku hollywoodského filmu k (a) navracení se k mnohem starším více či méně mytickým modelům očištěným od postmoderní sebeuvědomělosti (maximálně se ocituje Pinocchio, ale už ne Jonáš), (b) víceméně epizodickému vyprávění, kdy se hrdina na svém kvestu potýká s dílčími překážkami, které jsou ve skutečnosti tím hlavním potěšením - a každá ho nějak posune, ačkoli vlastně není psychologicky definovaná postava. ___ O něco konkrétněji: snadno rozpoznáme moderní (sub)žánrová schémata ustavení komiksového hrdiny, parťáckého filmu, špionážní konspirace, brownovské detektivky "od bizarní stopy k bizarní stopě na základě čistých abdukcí", godzillovského kaidžu filmu, bondovského cestování po atraktivních lokacích či bitvy obrovských armád v duchu PÁNA PRSTENŮ. Ale je to spíše obráceně, když od sofistikovanosti míříme k mnohem klasičtějším schématům: antický polobůh mezi lidským a božským světem přijímá kvest... a už to jede (vč. svatého grálu). ___ Nejednou jsem si vzpomněl na původní SOUBOJ TITÁNŮ (1981), a to nejen proto, že představitelé Persea a Andromedy byli podobná herecká dřeva - a jejich postavy nikdy nebyly psychologicky definované, nýbrž se posouvaly od činů k činům, přičemž jsme se přesouvali mezi relativně uzavřenými vyprávěcími bloky ustavením zbrusu nového cíle. Ba co víc, v souvislostech dynamických STAR WARS působil srovnatelně starosvětsky, byť tentokrát je jí dosaženo spíše "uncool" kostýmy a celkovým designem než volbou sebeuvědomělých triků. ___ PS: Samozřejmě to stojí i na pečlivém rytmu, logicky oddělujícím větší soubory epizod: souboj bratrů na hodině, polibek na dvou hodinách atp. (01.01.2019)

Ať si kdo chce, co chce říká, ale Aquaman se povedl. Jak už to tak vypadá, Warner, který má v současné době pod křídly DC umí momentálně dělat jenom sólovky. Navíc dostal "za kamery" Jamese Wana, který věnoval filmu svůj typický a neotřelý osobní vklad, který dělá z Arthura jednu z nejlepších současných postav DC. Nutno podotknout, že vzhledem k prapůvodní předloze to nebylo nic lehkého. Už angažování Jasona bylo dosti riskantní, ale musím dát za pravdu Snyderovi, že se jeho volba osvědčila (tímto s chvalozpěvy na Zacka končím, protože s tímto snímkem nemá kromě producentského křesla nic společného - z mého pohledu naštěstí). Hereckou skvadru, která se povedla dát Wanovi dohromady nelze než obdivovat. Ač mi ze začátku vadily "růžovo-rudé" Dolphovi vlasy, všechno si postupně sedlo a já se tak mohl těšit Wilsona, Kidman, Dafoeho, či Heard. Kulantně řečeno, při pohledu do dekoltu právě Amber se člověk nestačil ani divit, jaké divy dokázali kostyméři vyčarovat s jejím poněkud minimalistickým hrudníkem. Příběhová linie byla značně oddechová, ale až na dva až tři nelogické momenty člověka dokázala udržet ve středu. Záporné postavy Ocean Mastera a Black Manty navíc měly celkem jednoznačně a logicky vystavěné pozadí jejich počínání, takže nebyl problém věřit jejich motivaci. Po grafické stránce se navíc povedlo vytvořit úžasný podmořský svět, který si svou podmanivostí získal mé sympatie. Paradoxně nejhůře na mě vizuálně působily scény pobřeží u majáku, když starý Curry chodil čekat na Atlannu. Nejslabším aspektem filmu se proto stal soundtrack, který mě nijak zvláště neuchvátil a až na drobné odkazy na Muže z oceli, či Dianinu: Is she with you? se neobjevil žádný výraznější motiv - v tomto vítězí nedávné Mortal Engines. (Po druhé projekci měním názor - hudba je zajímavá dost). I když má Aquaman své chyby a jedná se o místy přílišnou hru na jistotu, plný počet si ode mě na první dobrou zasloužil... Při druhé projekci mě ale tolik nebavil (což je škoda), takže jdu na 4. (15.12.2018)

Obstojne zábavná komiksová fantasy, v ktorej sympaťák Momoa hrá ešte o čosi horšie, ako sme uňho zvyknutí (napríklad vo Frontier je výživný badass), ale príliš to nevadí, lebo Wan režíruje v životnej forme a celé je to až obludne epické, hlučné, parádne nadizajnované a výborne natrikované. Keby to malo o polhodinu menej, bolo by to skoro tak dobré ako Wonder Woman alebo daktorá priemerná marvelovka. (16.12.2018)