Babička Gógó

Dlouho jsem z filmu necítil takovou depku, jako právě z tohodle kousku. Film jako takový úplně dopodrobna nepromítá Island a jejich zvláštní náturu. Spíše se zaměřuje na pocity ze situací, ke kterým se jednou dostane většina z nás. Proto se filmem prolíná tak neskutečná deprese. Každopádně ale musím uznat, že režisér to natočil hezky. Trošku se tady vypovídal z jednoho, pro něj určitě, dost těžkého období a zároveň nezapomněl ani na ty, co na islandský film koukají, aby si užili tu krásnou krajinu a ty neuvěřitelně osobité postavičky v ní. Babička Gogo je těžký film, rozhodně bych ho nedoporučoval všem. Ale v závěru určitě nezklame a dopoví své zodpovězené otázky, což je sympatické. Život totiž pluje rozbouřeným mořem neustále. Jednou je na vlně, jindy pod vlnou. Pokaždé se ale musí oklepat a jít dalším vlnám čelem. (28.02.2014)

Alzheimerova choroba. Strašák, který obchází mysl nejednoho stárnoucího člověka. Musí být strašné, když se dozvíte diagnózu, když si uvědomíte, že ze dne na den postupně zapomenete na všechno, co jste měli rádi, na všechny, které jste milovali, zapomenete sám na sebe, na svou vlastní osobnost, a stanete se lidskou troskou bez duše. Můžete to vzdát a jen čekat. Anebo můžete být sympatickou elegantní dámou a pokusit se tomu zatracenému Němci vzdorovat po svém. Dokud to jen trochu půjde. I za cenu toho, že málem uhoříte. Nebo že vytopíte sousedy. Nebo že umrznete. Rozhodně nebudete poslouchat dobře míněné rady svých dětí a nepříliš oblíbené snaše konečně povíte, co si o ní opravdu myslíte. Ne, Mamma Gógó rozhodně není žádná komedie, ale předkládá nám možnost, jak vážné téma pojmout s laskavým nadhledem. A vyznívá velmi smířlivě a pozitivně. (Challenge Tour - duben 2015) (22.05.2015)

Autobiografický film o filmu - islandský režisér premiéruje v současnosti 21. století svůj film Děti přírody (záměrný anachronismus) a je konfrontován s diváckým nezájmem a finančními problémy. Ve stejné době je jeho matce diagnostikována Alzheimerova nemoc, stav její mysli se neustále zhoršuje a její životní příbeh začíná v řadě ohledů kopírovat příběh hrdinů Dětí přírody. Fridrikssonova pocta matce a jemná analýza jeho vlastní filmové tvorby jsou poměrně citilivě spojeny v jemně komediální melodrama. (02.03.2010)

Príjemne prekvapivý film o nepríjemných veciach, s vynikajúcimi hercami (Mrs. Kjeld), predcíznou kamerou, melancholickou hudbou a zaujímavou výpravou (dekorácie). Naozaj neviem, kde tam niektorí diváci postrehli náznak komédie? Je to čistá dráma, na rozdiel od filmu Deti prírody oveľa viac formálna a oveľa menej mystická a "artistická" - úprimná, presná, trpko melancholická a pre režiséra veľmi osobná. Samotný film je akoby transformáciou režisérovho filmu Deti prírody. Transformácia základného tématu staroby z obrazu poetického a mystického, vzdávajúceho hold starej generácii a jej tradíciám, do obrazu veľmi civilného, realistického, autobiografického, čo mu však nič neuberá na hĺbke a citovosti. Mamma Gógó je akoby komplement-doplnok k Deťom prírody. Myslím že Fridrikssonovi vôbec nešlo o reflektovanie známych finančných problémov Islandu, ale iba o poukázanie na to, ako nás naše "finančné bytie" vzďaluje od starnúcich rodičov (krásne to bolo vidieť v scéne, kde syn pri tv-správach je naštvaný, keď zistí že firma, ktorej akcie iba nedávno predal, vynašla liek na Alzheimera, aj keby sa mal vlastne tešiť, že jeho matke postihnutej touto chorobou sa tým otvorila možnosť na uzdravenie).... Režisér však nijak nemoralizuje, nepolemyzuje o "skazenosti doby", ale iba úprimne a pokorne dáva svoje vlastné svedectvo o nepokoji, ktorým ho útrapy a tristnosť "jesene života" napĺňajú. (18.05.2012)

Pre mňa je Mama Gogo filmom o kríze (pred)stredného veku. Režisér niekedy pred 40kou rieši problémy ako chorá mama, neúspešný film, vďaka ktorému má veľké dlhy, zlý vzťah jeho manželky so svokrou, ako zoberie manželka decko do školy, keď mu odtiahli auto a tak stále dokola. Film sa ale tvári, že je najmä o starobe a polemikou o kinematografii. Vlastne je tým všetkým. Čierny humor strieda melanchólia, sentiment a niekoľko dramatickejších momentov. Film ale vďaka všetkému spomenutému mohol a mal mať silnejší emocionálny dopad. Po Fridricksonnovej prednáške na VŠMU mi je jasné, že film má autobiografické črty, respektíve prostredníctvom režiséra predkladá vlastné názory. Len tu nesfilmoval bohužiaľ svoje mnohé vtipné historky s kamarátmi v alkoholickom rauši. (21.09.2016)