Den zrady

Všudypřítomný politický marasmus v elegantním balení Goegre Clooneyho, který i z takovýho opruzu, jakým je americký paritní systém, dokáže udělat záležitost poutavou a do jisté míry i napínavou. Koho obecně politika nezajímá, bude se asi nudit, kór s Clooneyho jemnou, citlivou režií, pomalou kamerou a poklidným scénářem. Jak už je taky jeho zvykem, herci jsou pečlivě vybraní a ve formě, což filmu dodává punc čtyřhvězdičkáče, no doporučovat ho obecně nikomu nebudu. 70% (05.05.2014)

Abychom zajistili vítěství svých ideálů, musíme je před tím zradit. Jednoduchá myšlenka, perfektní obsazení a režie (Clooney je strašně super ve střídání poloh, Hoffman úplně minimalistickej, za Goslinga pláče sklo od auta...), hodnocení stojí a padá na tom, zda vám to stačí a 3 jsou pro mě stejně obhajitelné jako 5... Michael Clayton mě ale nějak chytil víc, netuším proč. (23.12.2011)

První tři čtvrtě hodiny sledujete typickou standardní pozitivní filmařskou kampaň na téma volby, a čekáte, kdy se to zvrtne. A ono se to zvrtne, a je to výborně obsazené ergo zahrané, a taky nasnímané... ale jelikož se to zvrtne tím nejpředvídatelnějším způsobem (řeči o sexu v propagačním textu vám budiž nápovědou), tak ta deziluze a morální propad v druhé půlce (má to totiž reálně 93 minut) nemají takovou sílu jakou by mohly mít. Clooney coby režiséroproducent jednoduše "pulled out another one" politicko společenskou agitku a sehnal do ní hereckou smetánku, kterou je při práci v tak přátelském prostředí radost sledovat. Ale nemůžu si pomoct, ani přes závěrečný záběr s pohledem Ryana Goslinga nedokážu zbytečně dramaticky pojmenovaným Březnovým Idám (BTW postava Marisy Tomei se jmenuje Ida, right in your face;)) přiřknout hodnotu plných čtyř hvězd. Zájem o reprízu se taky nějak nedostavuje, takže 70% bude ideálních. Největším zážitkem pro mě ve spojení s tímhle filmem je představa, jak by tu perfektní změnu výrazu obličeje zahráli takoví "frajeři" jako Gerard Butler nebo Daniel Craig:))) (25.02.2014)

Další z řady Clooneyho příspěvků, poukazující na nešvary současné politiky, se tentokrát vydal cestou Michaela Claytona, což znamená perfektně uhlazené kravaťáky s vysokým koeficientem amorálnosti v těle, obrazovou strohost a diváckou nevolnost ze všech postav, které ve snímku projdou i jako křoví. [PS: Gosling kraluje, jen tak dále.] (05.01.2012)

Pracovat pro budoucího prezidenta, nebo pro přítele? Být poctivý a upřímný, nebo lstivý a zákeřný? Riskovat volební vítězství, nebo vyhrát za cenu toho, že nabídnete post ministra spravedlnosti osobě, kterou nemůžete vystát? Tyto a další otázky si v Ides of March kladou členové Morrisovy volební kampaně. Volební kampaně, kde se každý prohrešek trestá, sebemenší chyba se oplácí vyhazovem, neloajalita bodnutím do zad a na pokus o odstranění se odpovídá vydíráním. I přes vznešené politické cíle jde totiž každému primárně o sebe a svou kariéru a mají-li během pochodu do cíle být zničeny životy jiných, budiž. Zní to zajímavě? Nejsem si úplně jistá. Pokud totiž nejste nadšenec do zákulisní politiky a nebaví vás sledovat, co se děje před tím, než politik vystoupí na podium a pronese nějaký projev, pak na velké vyžití asi rovnou zapomeňte. I přes obrovský potenciál totiž Ides of March není ničím jiným než dalším rutinním, zapomenutelným příběhem o prohnilosti politiky, který mě za sto minut nedokázal ani rozesmát, ani dojmout, ani rozčílit, ani nadchnout. Prostě se jen skrz fiktivní postavičky snažil vyprávět o povaze současné politiky. Což je sice hezký krátkodobý cíl, v nějakém trvalém měřítku je to na mě ale přece jen trochu málo. (29.10.2011)