Režie:
Alfréd RadokKamera:
Josef StřechaHudba:
Jiří SternwaldHrají:
Blanka Waleská, Otomar Krejča st., Viktor Očásek, Zdeňka Baldová, Eduard Kohout, J. O. Martin, Josef Chvalina, Anna Vaňková, Jiří Plachý st. (více)Obsahy(1)
Mladá židovská lékařka se na počátku okupace provdá za „rasově čistého" českého kolegu, aby si zachránila život. Její rodiče se však už nepodaří zachránit, jsou zavlečeni s prvními transporty lidí do terezínského ghetta...
Film Daleká cesta natočil slavný divadelní režisér Alfréd Radok v roce 1948. Film se promítal jen krátce v mimopražských kinech, v době nastupující totality se nesetkal s přízní tehdejších schvalovacích orgánů a byl proto uložen do archivu. O to větší úspěch však měl v zahraničí, sklízel nadšené ohlasy po celé Evropě i Americe. Televizní premiéru měl film až v roce 1991.
Filmová balada vyniká moderní střihovou skladbou, expresionistickým obrazovým pojetím kameramana Josefa Střechy a znepokojivou hudbou Jiřího Sternwalda. Mimořádně působivé drama neztratilo ani po letech svůj silný emotivní náboj. Zaujme i netradičním hereckým obsazením a vynikajícími hereckými výkony Blanky Waleské, Otomara Krejči, Zdeňky Baldové a Eduarda Kohouta.
(Česká televize)
Recenze (122)
Připadá mi, že ten film byl natočený jako vzpomínka pro lidi, kteří si válečnou (i předválečnou) éru dobře pamatovali. Význam mnoha situací a detailů mi v prních okamžicích většinou unikal. Způsob, jakým se některé scény odehrávaly byl nejasný. Jistě máme každý o této době nějaké povědomí a znalosti, ale k dešifrování drobných konotací poskytuje Daleká cesta příliš málo vodítek. Např. po ulici jde muž a žena (oba mají na kabátě Davidvou hvězdu), odněkud se v noci objeví muž - ukáže odznak - zřejmě je gestapák - muž i žena mu uakzují obsah kabelky - muži z ní něco vypadne - zřejmě cigareta - muž odchází s gestapákem, žena jde domů. Nedostatek znalostí pravidel života židů za války a nedostatečné konstrukce průběhu času způsobuje přílišný zmatek v orientaci v ději. ()
Tak rozhodně jeden z nejlepších československých (a možná i evropských) filmů období prvních poválečných let, který - jak by napsal uživatel mchnk - je potřeba znát... i když přiznám se, že jeden z aspektů (skloubení dokumentárního filmu s hraným), pro který bývá tento snímek vyzdvihován, mi ze začátku síše překážel a vyvolal trochu rozporuplné dojmy. Kombinace sestřihů z nacistických propagandistických dokumentů a útržkovitého rozehrávání spíše intimního příběhu mi přišla trochu násilná, možná bych spíše uvítal místo toho nějaký mini-dokument ze života Židů před válkou. Ale je to opravdu jen drobná výhrada k netradičnímu rozjezdu Radokova filmu. Se stupňující se tísní a přicházejím zlem v podobě prvního a pak druhého transportu se současně stupňuje i celkové vyznění příběhu, který při dostatečné soustředěnosti snad ani nemůže nezasáhnout diváka svou silnou expresivní výpovědí o jedné z nejtragičtějších událostí moderních dějin - holokaustu. Místy téměř až hororový či kakofonní prožitek s úžasně propracovanou výtvarnou i hudební stránkou, mrazivé obrazy temného prostředí ghetta v kamerové hře na světlo a stín, neskutečná síla ze živé orchestrální hudby či zpěvů židovských ukolébavek. To všechno zastiňuje i místy trochu divadelní výkony některých herckých protagonistů, z nichž vedle Blanky Waleské v hlavní roli vyčnívá zejména přijemně civilní Otomar Krejča (budoucí "vůdce" legendární herecké generace Národního divadla). A pak ten závěr, ten brutální závěr v prožitích vězněného lidu z osvobození...! 90% (deníček - Krátká éra československého filmu 1945 - 1948) ()
Působivé melodrama o holokaustu. 1) Vše důležité již napsal např. kolega Marthos*****._____ 2) Ve své době asi velmi přínosnému dílu ubírají v mých očích na působivosti melodramatické prvky. Téma samo je natolik silné, že podobné berličky nepotřebuje._____ 3) Filmy hodnotím vždy subjektivně a z dnešního pohledu a ne pro jejich přínos světové kinematografii a proto nedám více, než tři hvězdičky. ()
Radokův působivý debut i dnes dokáže strhnout své publikum. Mistrovské dílo kombinující silný příběh s archivními materiály funguje i po více než sedmdesáti letech od premiérového uvedení. Pozoruhodná práce s hudbou, střihem, atmosférou, náladou a hlavně Radokovou invenční režií se směle může měřit se světovými snímky s tématem holocaustu. Působivost Daleké cesty tkví hlavně v tom, že vzniká těsně po válce, tudíž je její svědectví a memento mnohem naléhavější než u pozdějších snímků. Je až neuvěřitelné, že v časově nevhodné době (komunistický puč a požadavky optimisticky budovatelských snímků) vzniká film, který diváka nutí k zamyšlení a nijak mu to neusnadňuje. Veliké díky za to. ()
“Nezlob se, tati, ale já nepojedu… Patřím sem jazykem, výchovou, lidmi, vším…“ Nezbývá než popřát „šťastnou cestu…“ Jak krutě takové nevinné přání zní v takové době… V době, kdy lidé ztrácejí svou lidskou tvář. V době, kdy je lidská důstojnost proměňována na čísla a nelítostně zadupávána do prachu a bláta. V době, kdy světem plíživě obchází STRACH. Je všudypřítomný. Ve městě, v lágru, lhostejno kde. Dohání člověka k šílenství… Mimořádné sugestivní pohled na židovské téma za druhé světové války. Žádné šokující obrazy násilí, přesto neuvěřitelně působivé v detailech – látka na róbu na židovskou slavnost skládající se ze žlutých židovských hvězd, stará žena aportující na povel vědro, kdysi vážený profesor přestává být člověkem, jako číslo 402 stává se kusem k likvidaci a jeho tvář zahaluje jemný oblak dýmu, až zmizí docela... Challenge Tour Special - Filmový lov - červen 2015. ()
Galerie (42)
Photo © Československý státní film
Zajímavosti (9)
- Postava, kterou hraje Rudolf Deyl ml., se jmenuje Noha. Postavu se stejným příjmením si později zahrál i ve filmu Hvězda zvaná Pelyněk (1964), kde hrál vůdce rumburských vzbouřenců Františka Nohu. (Rene.Artois)
- Film sa natáčal v Terezíne. (dyfur)
- V Praze se natáčelo na Hradčanech a Staroměstském náměstí. (M.B)
Reklama