Příběh dlouhé cesty
The Long Journey
Distant Journey
Režie:
Alfréd RadokKamera:
Josef StřechaHudba:
Jiří SternwaldHrají:
Blanka Waleská, Otomar Krejča st., Viktor Očásek, Zdeňka Baldová, Eduard Kohout, J. O. Martin, Josef Chvalina, Anna Vaňková, Jiří Plachý st. (více)Obsahy(1)
Mladá židovská lékařka se na počátku okupace provdá za „rasově čistého" českého kolegu, aby si zachránila život. Její rodiče se však už nepodaří zachránit, jsou zavlečeni s prvními transporty lidí do terezínského ghetta...
Film Daleká cesta natočil slavný divadelní režisér Alfréd Radok v roce 1948. Film se promítal jen krátce v mimopražských kinech, v době nastupující totality se nesetkal s přízní tehdejších schvalovacích orgánů a byl proto uložen do archivu. O to větší úspěch však měl v zahraničí, sklízel nadšené ohlasy po celé Evropě i Americe. Televizní premiéru měl film až v roce 1991.
Filmová balada vyniká moderní střihovou skladbou, expresionistickým obrazovým pojetím kameramana Josefa Střechy a znepokojivou hudbou Jiřího Sternwalda. Mimořádně působivé drama neztratilo ani po letech svůj silný emotivní náboj. Zaujme i netradičním hereckým obsazením a vynikajícími hereckými výkony Blanky Waleské, Otomara Krejči, Zdeňky Baldové a Eduarda Kohouta.
(Česká televize)
Recenze (122)
Pomerne krátko po skončení druhej svetovej vojny, sa nakrútil pôsobivý československý snímok ( rok - 1949 ), českého režiséra Alfréda Radoka, ktorý sa venuje téme - HOLOCAUST, je vôbec prvým zárezom do tohto brutálneho predmetu, pričom, čítal som, že je porovnávaný kvalitatívne s Občanom Kaneom, ktorý vznikol len pár rokov predtým, ešte počas šialeného, nekontrolovateľného konfliktu, ktorý rozpútal nevídaný a neslýchaný HON na ŽIDOV, ktorí skončili v mnohých fabrikách na smrť, v koncentračných táboroch, odkiaľ už nehrozil návrat, hrozila predovšetkým systémová likvidácia. V „legendárnom Osvienčime” našťastie neskončila sympatická židovská doktorka Kaufmanová, ale tu, v tuzemskom Terezíne, kde sa vyskytovali najmä českí občania / ...Vôbec to neznamená, že si teraz môže otvoriť šampanské a oslavovať do rána ! Toto GHETTO - židovské sídlisko, slúžilo, ako zberný a tranzitný tábor, odkiaľ títo ľudia putovali do vyhladzovacích táborov. Hana Kaufmannová je v zmiešanom manželstve s doktorom Burešom, ktorý taktiež poriadne riskuje. Prostredníctvom týchto dvoch postáv sledujem iné, ďalšie, ktoré sú obkolesené nimi, sú v naprostom strachu - každú minútu sa obávajú o svoj život. Autentickosť snímku je znásobená aj tým, že sa miesi s dokumentom, kde sú nacistickí pohlavári, čo sa prelína s hraným filmom, a tak spojením týchto dvoch filmových zložiek, je pocit beznádeje, ešte oveľa väčší. Nezdá sa mi skoro pristúpiť k takejto citlivej zobrazovanej UDALOSTI, pretože za čerstvosti, ako napríklad film UNITED 93, z roku 2006, sa po piatich rokoch venoval teroristickému útoku, z 11. septembra 2001, je výsledok tak strhujúci, že som býval zavalený slzami, zdalo sa mi to strašne reálne, akoby to ešte vôbec nevyprchalo, a práve tá “NOVOTA” , činí z Ďalekej cesty - aj v súčastnosti, stále nadčasový film, ktorý je brilantne spracovaný, a 100 % si zaslúži byť porovnávaný so CITIZEN KANE. Kľudne poviem : „Trebárs sa nakrútil jeden z najlepších filmov, venujúci sa hrôzostrašnej myšlienke : HOLOCAUSTu” . Pridávam si toto neobyčajné filmové dielo, medzi obľúbené, skoro zabudnuté skvosty, zo 40. rokov, 20. storočia !!! ()
Top 10 českého filmu. Asi a ne-li určitě první český film který v sobě zacyhcuje zcela otevřeně genocidu a všechny ty hrůzy a zvěrstva páchané na židovském obyvatelstvu a to nejen v Terezínském ghettu. V určitých částech doplňovaný stylizovaným dokumentárním materiálem. Jinak by to snad u podobných filmů ani nešlo. Určitě zcela jistě vyjímečný film který v mnoha ohledech s užitými prostředky a složitou formou a také ve srovnání s jinými filmy té doby předběhl svou dobu o několik let. Expresionistické vidění vyjadřuje psychiku lidí, jež německý nacismus odsoudil k fyzické likvidaci. Mimořádný filmový zážitek a skvělý filmový debut režiséra a dramatika A. Radoka který také po tomto filmu byl pronásledován pro tzv .formalismus. Jinak si myslím že toto dílo by se všude jinde ve světě setkalo s velkou odezvou a nadšením, ale tady s ním měl režisér problémy a s politických důvodů bylo diskriminováno. Po roce 1968 však režisér emigroval. Po dlouhá léta šlo o trezorový film a mě se ho podařilo shlédnout až teď po prvé a to sice zásluhou vydavatelské společnosti DiViDi-edice, která se tady u nás specializuje převážně na staré české filmy. ()
Velmi křehké až éterické, chtělo by se říci, to by ovšem příběh nesměl být zasazen do nejhorší možné doby-holokaustu. Najednou nic neplatí, nic není důležitější než přežití. A všude přítomný strach a děs. Skvělé herecké výkony, úsporné dialogy, které skutečně stačí k vyslovení všeho. A milé běžné věci se ztrácejí v nedohlednu, ale i živená naděje, my se přece vrátíme... ()
Nedokážem posúdiť význam tohto filmu z hľadiska filmovej histórie. Nedokážem oceniť údajné novátorstvo Alfréda Radoka. Určite ma však rušili herecké výkony na úrovni nemého filmu. Vo všeobecnosti si myslím, že na dobré sfilmovanie veľkých historických udalostí je treba časový odstup a ten v tomto prípade zreteľne chýbal. ()
Galerie (42)
Photo © Československý státní film
Zajímavosti (9)
- Velká část dokumentárních záznamů pochází z filmu Triumf vůle (1935). (NinadeL)
- Postava, kterou hraje Rudolf Deyl ml., se jmenuje Noha. Postavu se stejným příjmením si později zahrál i ve filmu Hvězda zvaná Pelyněk (1964), kde hrál vůdce rumburských vzbouřenců Františka Nohu. (Rene.Artois)
- Na ideovou nevhodnost filmu upozornil předseda barrandovské filmové rady Otakar Vávra, který si na něj stěžoval ministru kultury Václavovi Kopeckému. (sator)
Nad filmem režiséra Alfréda Radoka Daleká cesta se hned úvodem nabízí zajímavá otázka. Jak to, že snímek, jímž petatřicetiletý režisér v roce 1949 debutoval, dosáhl tak dokonalého tvaru a tak silné emotivní účinnosti? A jaká je odpověď? Radok vstupoval do ateliérů sice jako debutant, ale nikoli jako začátečník. Je známo, že jeho divadelní inscenace byly v mnohém směru »filmové«, že principy kinematografie uplatňoval už jako divadelník. A k té emotivní účinnosti jistě přispěla i skutečnost, že Radok ve svém snímku o židovské genocidě, předvedené na osudech pražských Židů za druhé světové války, mohl využít trpké osobní zkušenosti. Sám byl z otcovy strany židovského původu. A právě jeho otec byl vězněn v terezínské Malé pevnosti a posléze zahynul v Mauthausenu. Radok sám byl na podzim 1944 odvezen do koncentračního tábora Klettendorf, odkud v únoru 1945 uprchl. Daleká cesta, která je obrazem utrpení židovské rodiny, nejprve před hrozícím transportem a pak v terezínské pevnosti, je koncipována jako několikavrstevná hraná reportáž. I když základem je příběh Židovky Hany Kaufmanové, kterou se před koncentračním táborem snaží zachránit sňatkem doktor Bureš, silnější a důležitější jsou ony dokumentární prvky. První z nich se soustřeďuje na obrazové zachycení kruté reality, především s použitím retrospektivních propagandistických šotů, druhá pak na podtextové vyjádření mravních hodnot, které se dostávaly do hry a jež v krizových okamžicích dozrávaly. Daleká cesta se dobové filmové produkci silně odlišuje zejména prostředky, s jakými bylo dosaženo maximální hloubky. Terezínské ghetto je zde zobrazeno jako temné nepřehledné bludiště, Radok pracuje netradičně i s rekvizitami a zdánlivě rušivými zvuky (především tóny starého klavíru v závěru filmu). Syrově působí záběry z plynových komor; autenticitu podtrhuje i fakt, že kompars byl složen z bývalých terezínských vězňů. Zcela výjimečně a pravdivě je zde načrtnuta i otázka kolaborace (ředitel nemocnice, který již v době druhé republiky doporučí titulní hrdince odchod ze zaměstnání). Do hlavní role byla obsazena neprávem opomíjená Blanka Waleská, která tak získala svou jedinou velkou hereckou příležitost. Dokázala ji však beze zbytku využít a přesvědčit o svých kvalitách. Silný tragický charakter v sobě zahrnují i dvě epizodní figury židovských přátel v podání Jiřího Plachého a Saši Rašilova, kdy oba umělci i na malém prostoru a téměř beze slov podávají strhující výkony. Radokova CESTA představuje po stránce umělecké i obsahové v tuzemské kinematografii film nadmíru ojedinělý. Není proto překvapující, že se snímek nedostal do širší distribuce a jeho promítání probíhalo pouze v uzavřených projekcích a okrajových kinech. I tento fakt do jisté míry napomohl tomu, že se z tohoto filmu záhy stala legenda, na níž zcela otevřeně v roce 1962 navázal režisér Zbyněk Brynych adaptací Lustigova románu pod názvem Transport z ráje. A i když od židovské genocidy uplynulo již více jak šedesát let, zůstává toto téma ve své kruté pravdivosti stále šokující a silně alarmující. () (méně) (více)