Režie:
Alfréd RadokKamera:
Josef StřechaHudba:
Jiří SternwaldHrají:
Blanka Waleská, Otomar Krejča st., Viktor Očásek, Zdeňka Baldová, Eduard Kohout, J. O. Martin, Josef Chvalina, Anna Vaňková, Jiří Plachý st. (více)Obsahy(1)
Mladá židovská lékařka se na počátku okupace provdá za „rasově čistého" českého kolegu, aby si zachránila život. Její rodiče se však už nepodaří zachránit, jsou zavlečeni s prvními transporty lidí do terezínského ghetta...
Film Daleká cesta natočil slavný divadelní režisér Alfréd Radok v roce 1948. Film se promítal jen krátce v mimopražských kinech, v době nastupující totality se nesetkal s přízní tehdejších schvalovacích orgánů a byl proto uložen do archivu. O to větší úspěch však měl v zahraničí, sklízel nadšené ohlasy po celé Evropě i Americe. Televizní premiéru měl film až v roce 1991.
Filmová balada vyniká moderní střihovou skladbou, expresionistickým obrazovým pojetím kameramana Josefa Střechy a znepokojivou hudbou Jiřího Sternwalda. Mimořádně působivé drama neztratilo ani po letech svůj silný emotivní náboj. Zaujme i netradičním hereckým obsazením a vynikajícími hereckými výkony Blanky Waleské, Otomara Krejči, Zdeňky Baldové a Eduarda Kohouta.
(Česká televize)
Recenze (122)
Velmi netypický produkt filmové tvorby pozdních čtyřicátých let. Jde o expresivní a symbolismy napěchovaný film o českém holocaustu, s poněkud zkresleným obrazem terezínského ghetta. Vynikající práce s detaily a především hudbou - napětí stupňované akcelerujícími akordovými rozklady a Bolero, jež se tu objeví nejprve pouze rytmicky, aby v nejsilnějších částech filmu explodovalo naplno - z filmu dělají nadčasovou podívanou, která je cenná i dobou, kdy byl snímek natočen. ()
Radokův působivý debut i dnes dokáže strhnout své publikum. Mistrovské dílo kombinující silný příběh s archivními materiály funguje i po více než sedmdesáti letech od premiérového uvedení. Pozoruhodná práce s hudbou, střihem, atmosférou, náladou a hlavně Radokovou invenční režií se směle může měřit se světovými snímky s tématem holocaustu. Působivost Daleké cesty tkví hlavně v tom, že vzniká těsně po válce, tudíž je její svědectví a memento mnohem naléhavější než u pozdějších snímků. Je až neuvěřitelné, že v časově nevhodné době (komunistický puč a požadavky optimisticky budovatelských snímků) vzniká film, který diváka nutí k zamyšlení a nijak mu to neusnadňuje. Veliké díky za to. ()
Daleká cesta mě strhla hloubkou a pronikavostí svého zření, vůlí svědčit a znázornit, pro niž ji vnímám jako souladnou s nadčasovým divišovským imperativem "muset vidět" a nebezděčně si k ní píšu pozdější verše Zbigniewa Herberta, které tento hrdinský příkaz také vyplňují: "Viděl jsem proroky škubající si pěstěné plnovousy / viděl jsem šejdíře vstupující do sekty flagelantů / katy převlečené do beránčích kůží / kteří utíkali před hněvem lidu / hrajíce na fujary // viděl jsem viděl // viděl jsem člověka který prošel mučením / teď poklidně seděl v kruhu rodinném / vyprávěl anekdoty polykal polévku / hleděl jsem na jeho pootevřená ústa / dásně dvě větvičky trní s odřenou kůrou / bylo to nevýslovně nestydaté / viděl jsem celou nahotu / celé ponížení // potom / slavnostní shromáždění / spousta lidí květiny / nedýchatelno / kdosi bez přestání mluvil o deformacích / myslel jsem na jeho deformovaná ústa // má to být poslední akt / dramatu Anonymova / plochého jako příkrov / plného přidušených vzlyků / a pochechtávání těch / kdo si s úlevou vydechli / že to zase vyšlo? / uklidí mrtvé rekvizity / a pomalu / zvednou // potřísněnou oponu". ()
Spočiatku papierom šuštiace dialógy a prvoplánovo vykreslení židovskí obyvatelia. Neskôr však takmer až experimentálny film, využívajúci k pocitu nesmiernej duševnej stiesnenosti prvky nemeckého expresionizmu (aký to paradox). Rôzne uhly kamery, hra s tieňmi, zmätená orientácia v priestore. Je samozrejmé, že film treba brať s ohľadom na rok jeho vzniku, dnes by niečo podobné pôsobilo značne bizarne. No a práve ten rok vzniku a bezprostrednosť, s akou reaguje na udalosti druhej svetovej vojny, ktoré neboli na očiach tak (myslím koncentračné tábory, nie zákazy v mestách), ako trebárs bombardovanie alebo hlad, je mojim prvoradým hodnotiacim merítkom. ()
Ve své době určitě potřebný film, který se vyrovnával s nedávnou bolestnou minulostí. Přesto čtyři hvězdičky nedám, protože nadšených obdivovatelů, kteří si přejí ocenit známé jméno Alfréda Radoka a neméně slavný titul, je dost, a tak nemusím snímku vylepšovat reputaci. Z mého pohledu sráží dojem v podstatě dvě věci. Herecké výkony jsou nevyrovnané a na leckterých hercích je znát, že to, co stačilo na prvorepubliková melodramata a nenáročné veselohry, nepostačuje v psychologicky exponovaném tíživém dramatu. Tam to chce zkrátka špičkové charakterní herectví. No a za druhé, estetika Alfréda Radoka je hodně divadelní, nepřiměřená filmovému médiu. Celkový dojem: 65 %. ()
Galerie (42)
Zajímavosti (9)
- Velká část dokumentárních záznamů pochází z filmu Triumf vůle (1935). (NinadeL)
- Postava, kterou hraje Rudolf Deyl ml., se jmenuje Noha. Postavu se stejným příjmením si později zahrál i ve filmu Hvězda zvaná Pelyněk (1964), kde hrál vůdce rumburských vzbouřenců Františka Nohu. (Rene.Artois)
- V Praze se natáčelo na Hradčanech a Staroměstském náměstí. (M.B)
Reklama