Příběh dlouhé cesty
The Long Journey
Distant Journey
Režie:
Alfréd RadokKamera:
Josef StřechaHudba:
Jiří SternwaldHrají:
Blanka Waleská, Otomar Krejča st., Viktor Očásek, Zdeňka Baldová, Eduard Kohout, J. O. Martin, Josef Chvalina, Anna Vaňková, Jiří Plachý st. (více)Obsahy(1)
Mladá židovská lékařka se na počátku okupace provdá za „rasově čistého" českého kolegu, aby si zachránila život. Její rodiče se však už nepodaří zachránit, jsou zavlečeni s prvními transporty lidí do terezínského ghetta...
Film Daleká cesta natočil slavný divadelní režisér Alfréd Radok v roce 1948. Film se promítal jen krátce v mimopražských kinech, v době nastupující totality se nesetkal s přízní tehdejších schvalovacích orgánů a byl proto uložen do archivu. O to větší úspěch však měl v zahraničí, sklízel nadšené ohlasy po celé Evropě i Americe. Televizní premiéru měl film až v roce 1991.
Filmová balada vyniká moderní střihovou skladbou, expresionistickým obrazovým pojetím kameramana Josefa Střechy a znepokojivou hudbou Jiřího Sternwalda. Mimořádně působivé drama neztratilo ani po letech svůj silný emotivní náboj. Zaujme i netradičním hereckým obsazením a vynikajícími hereckými výkony Blanky Waleské, Otomara Krejči, Zdeňky Baldové a Eduarda Kohouta.
(Česká televize)
Recenze (122)
Snad nejosamělejší monument naší kinematografie, milník, který spatřil světlo světa již v době tuhé Ždanovské koncepce socrealistického umění zavedené do našich podmínek. Uprostřed schematismu a uzavřenosti proti jakémukoliv tvůrčímu přínosu náhle přišel Radokův opus okouzlený revolučními postupy Občana Kanea a snažící se všemi prostředky (obraz, hudba, zvuk, střihy, herecké výkony i úvodní komentář) dosáhnout expresivního dojmu, který byl dle Radoka adekvátnější pro ztvárnění látky než jakýkoliv civilnější či dokumentarističtější přístup. Narace je navíc neobvyklá svou roztříštěností - jsou nabízeny spíše útržky z vývoje situace v protektorátu a samotného tábora, které propojuje jednoduchá, ale intenzivní linka rodiny lékařky. Co je na filmu kromě živé kamery, hry se stíny, kontrastními a ironickými střihy a imaginativní hrou se zvukem nejsilnější složkou je bezesporu Sternwaldova hudba, která sugestivně vystihuje vnitřní pocity postav a ještě více prohlubuje expresivní náladu. Její hodinová stopáž je přesně rozvržena na jednotlivé okamžiky děje a užívá rozmanité motivy, z nichž každý má své pevné místo. Tento postup je v našem filmu do této doby nevídaný. Skvělým nápadem je zvolená variace na Bolero, která má ve své podstatě s tématem mnoho společného a v ohromujícím závěru z ní běhá až mráz po zádech. Výborně je využita diegetická hudba piána, která doprovází profesorovo rozhodování k sebevraždě a neopakovatelným způsobem vystihuje jeho současný subjektivní stav. Krátce řečeno Daleká cesta je mistrovské dílo světových parametrů, které ze své síly za více než půlstoletí nic neztratilo. ()
Velmi křehké až éterické, chtělo by se říci, to by ovšem příběh nesměl být zasazen do nejhorší možné doby-holokaustu. Najednou nic neplatí, nic není důležitější než přežití. A všude přítomný strach a děs. Skvělé herecké výkony, úsporné dialogy, které skutečně stačí k vyslovení všeho. A milé běžné věci se ztrácejí v nedohlednu, ale i živená naděje, my se přece vrátíme... ()
Nedokážem posúdiť význam tohto filmu z hľadiska filmovej histórie. Nedokážem oceniť údajné novátorstvo Alfréda Radoka. Určite ma však rušili herecké výkony na úrovni nemého filmu. Vo všeobecnosti si myslím, že na dobré sfilmovanie veľkých historických udalostí je treba časový odstup a ten v tomto prípade zreteľne chýbal. ()
Nad filmem režiséra Alfréda Radoka Daleká cesta se hned úvodem nabízí zajímavá otázka. Jak to, že snímek, jímž petatřicetiletý režisér v roce 1949 debutoval, dosáhl tak dokonalého tvaru a tak silné emotivní účinnosti? A jaká je odpověď? Radok vstupoval do ateliérů sice jako debutant, ale nikoli jako začátečník. Je známo, že jeho divadelní inscenace byly v mnohém směru »filmové«, že principy kinematografie uplatňoval už jako divadelník. A k té emotivní účinnosti jistě přispěla i skutečnost, že Radok ve svém snímku o židovské genocidě, předvedené na osudech pražských Židů za druhé světové války, mohl využít trpké osobní zkušenosti. Sám byl z otcovy strany židovského původu. A právě jeho otec byl vězněn v terezínské Malé pevnosti a posléze zahynul v Mauthausenu. Radok sám byl na podzim 1944 odvezen do koncentračního tábora Klettendorf, odkud v únoru 1945 uprchl. Daleká cesta, která je obrazem utrpení židovské rodiny, nejprve před hrozícím transportem a pak v terezínské pevnosti, je koncipována jako několikavrstevná hraná reportáž. I když základem je příběh Židovky Hany Kaufmanové, kterou se před koncentračním táborem snaží zachránit sňatkem doktor Bureš, silnější a důležitější jsou ony dokumentární prvky. První z nich se soustřeďuje na obrazové zachycení kruté reality, především s použitím retrospektivních propagandistických šotů, druhá pak na podtextové vyjádření mravních hodnot, které se dostávaly do hry a jež v krizových okamžicích dozrávaly. Daleká cesta se dobové filmové produkci silně odlišuje zejména prostředky, s jakými bylo dosaženo maximální hloubky. Terezínské ghetto je zde zobrazeno jako temné nepřehledné bludiště, Radok pracuje netradičně i s rekvizitami a zdánlivě rušivými zvuky (především tóny starého klavíru v závěru filmu). Syrově působí záběry z plynových komor; autenticitu podtrhuje i fakt, že kompars byl složen z bývalých terezínských vězňů. Zcela výjimečně a pravdivě je zde načrtnuta i otázka kolaborace (ředitel nemocnice, který již v době druhé republiky doporučí titulní hrdince odchod ze zaměstnání). Do hlavní role byla obsazena neprávem opomíjená Blanka Waleská, která tak získala svou jedinou velkou hereckou příležitost. Dokázala ji však beze zbytku využít a přesvědčit o svých kvalitách. Silný tragický charakter v sobě zahrnují i dvě epizodní figury židovských přátel v podání Jiřího Plachého a Saši Rašilova, kdy oba umělci i na malém prostoru a téměř beze slov podávají strhující výkony. Radokova CESTA představuje po stránce umělecké i obsahové v tuzemské kinematografii film nadmíru ojedinělý. Není proto překvapující, že se snímek nedostal do širší distribuce a jeho promítání probíhalo pouze v uzavřených projekcích a okrajových kinech. I tento fakt do jisté míry napomohl tomu, že se z tohoto filmu záhy stala legenda, na níž zcela otevřeně v roce 1962 navázal režisér Zbyněk Brynych adaptací Lustigova románu pod názvem Transport z ráje. A i když od židovské genocidy uplynulo již více jak šedesát let, zůstává toto téma ve své kruté pravdivosti stále šokující a silně alarmující. () (méně) (více)
Top 10 českého filmu. Asi a ne-li určitě první český film který v sobě zacyhcuje zcela otevřeně genocidu a všechny ty hrůzy a zvěrstva páchané na židovském obyvatelstvu a to nejen v Terezínském ghettu. V určitých částech doplňovaný stylizovaným dokumentárním materiálem. Jinak by to snad u podobných filmů ani nešlo. Určitě zcela jistě vyjímečný film který v mnoha ohledech s užitými prostředky a složitou formou a také ve srovnání s jinými filmy té doby předběhl svou dobu o několik let. Expresionistické vidění vyjadřuje psychiku lidí, jež německý nacismus odsoudil k fyzické likvidaci. Mimořádný filmový zážitek a skvělý filmový debut režiséra a dramatika A. Radoka který také po tomto filmu byl pronásledován pro tzv .formalismus. Jinak si myslím že toto dílo by se všude jinde ve světě setkalo s velkou odezvou a nadšením, ale tady s ním měl režisér problémy a s politických důvodů bylo diskriminováno. Po roce 1968 však režisér emigroval. Po dlouhá léta šlo o trezorový film a mě se ho podařilo shlédnout až teď po prvé a to sice zásluhou vydavatelské společnosti DiViDi-edice, která se tady u nás specializuje převážně na staré české filmy. ()
Galerie (42)
Photo © Československý státní film
Zajímavosti (9)
- Do českých kin se tento snímek vrátil v jedné 35mm kopii až v roce 1997 jako součást přehlídky Projekt 100. Během několika následujících let byl potom k dispozici k promítání ve filmových klubech. (charles3)
- Postava, kterou hraje Rudolf Deyl ml., se jmenuje Noha. Postavu se stejným příjmením si později zahrál i ve filmu Hvězda zvaná Pelyněk (1964), kde hrál vůdce rumburských vzbouřenců Františka Nohu. (Rene.Artois)
- Velká část dokumentárních záznamů pochází z filmu Triumf vůle (1935). (NinadeL)
Reklama