Stříbrný vítr

Krásný film, který může být rád, že je v barvě. Kdyby byl natočený černobílý, nestál by za moc, zde barvy hrají opravdu velkou roli. Ale tak herecké výkony musím taky pochválit, hlavně Janu Rybářovou, škoda jí. Na druhou stranu hodně herců zase příliš přehrávalo, až to bylo nemilosrdně znát. Ale to asi v každém filmu z padesátých let. (26.09.2011)

Stejný problém jako u adaptace Měsíce nad řekou. Krška z bouřliváka Šrámka dělá obránce maloměšťáctví. Poselství jeho filmu je jasné: Vybuř se měšťáku v sedmnácti, abys pak nebyl zahořklý, žes sis v mládí svobodně nevrznul (viz učitelský sbor, který je v jistém ohledu - nenávist k mládí - k nerozeznání od dnešního, jen místo katechismu padesátileté soušky učitelky vykládají Fráňu Šrámka). Naprosto selhává pokus o českého Ibsena (strýc je podobný Peeru Gyntovi - marně hledá po světě něco, co na něho čeká doma), protože Krška nahrazuje konflikty melodramatickým přednesem a kýčovitou barevností (všechno velmi připomíná Fibichovu antickou trilogii na slova Vrchlického). Na druhou stranu je tu docela věrně zobrazen život na malém českém městě a dívky jsou pořád stejné - láska není nic, lékárník všechno (což už popsal Flaubert). (12.12.2010)

Já jsem se musel smát. Tenhle film byl snad starý už v době, kdy ho natočili. Nepamatuju si, že by takové staromilství z jiného díla tolik čišelo. Šustí to papírem, popsaným kýčovitými básničkami. Eduard je jedním z mých nejoblíbenějších herců a nejlepší dabér, v tomhle dílku ale hoří úplně všechno. Připadalo mi to hloupé, nanicovaté, a dokonce i lehce uzívaný Měsíc nad řekou, jenž je v souvislostech s Krškovým dílem a spoluprací s Cupákem nejčastěji zmiňován, je proti tomu dramatická hra s vybroušenými dialogy, latentním erotičnem a skvělým herectvím Dany Medřické. Tady mě zaujal jen divoký výraz Ilji Racka, jenž je tak mladý, že skoro není k poznání (podobné lze říct i o Vinklářovi). Líbil se mi vypravěč Höger a voják Kopecký, ale nejvíc ze všech mladý Otto Lackovič.Skoda, že film nemá spád a akčnost posledních 20 minut, to by bylo za 4*. (02.01.2018)

Skutečnost, že i česká kinematografie má své velké okamžiky ještě před nástupem filmové vlny šedesátých let, a také mimo velikány zakladatelských let třicátých, postupně v mladších generacích, zdá se, upadá do zapomenutí. Vladimír Krška a v tomto případě i mladičký Eduard Cupák dokazují opak. Smyslovost Krškova rukopisu nachází v Šrámkově už tehdy letité literární předloze vynikající východisko a naplňuje její filmový rozměr beze zbytku. Vedle jiných stojí za zmínku i předčasně zemřelá předchůdkyně hereckého typu Jany Brejchové, její jmenovkyně Jana Rybářová. Je velkou škodou, že svůj nesporný talent nemohla rozvinout. Česká herecká komunita i dnes je chudší o její očekávatelný významný příspěvek. Je nepochopitelné, že tento skvost už dávno není dostupný na DVD nosičích. (26.08.2007)

Vzácná kongenialita mezi Šrámkovým lyrickým textem a Krškovým smyslem pro obrazovou báseň prostupuje i druhým společným setkáním obou géniů. Tak jako kdysi, na počátku století podněcoval mladý Šrámek k revoltě proti zkostnatělému společenskému řádu, vzbouřil se v polovině padesátých let se stejnou intenzitou Krška vůči tezovitým a prolhaným schématům gottwaldovské republiky. Výběr tohoto vzdoru nebyl vůbec náhodný, protože Krška byl od mládí bytostně spjat se Šrámkem, jeho milovaným Pískem a inspirující sílou mládí a svobody. Jestliže o rok dříve zfilmovaný Měsíc nad řekou komunistické politruky doslova omráčil, Stříbrný vítr byl promyšleně sabotován a jeho premiéra násilně oddalována. I když Krška nedokázal a možná ani nemohl přesně zachytit vzpouru proti omezovanému a omezujícímu, zůstala ve filmové adaptaci silná touha vypořádat se se životem a dospíváním. Velmi pečlivý je výběr hereckých představitelů. Tápajícího Ratkina mohl ztvárnit s takovou intenzitou a ztotožněním pouze Eduard Cupák, který vlastně vytváří spojují článek mezi spisovatelem a režisérem. Dnes již navždy zvěčnělé legendy divadla a filmu (Rybářová, Lackovič, Šejbalová, Baldová, Šlemrová, Vinklář) skládají vynikající mozaiku maloměstské konvence a přetvářky, s níž ostře kontrastuje postava chápajícího profesora Ramlera (Ráž) a světáckého strýce Jiřího (Lukavský), kteří hlavnímu hrdinovi odkrývají hodnoty života. VÍTR je výjimečný průzračný film neslavné temné dekády stalinské drezúry a svým burcujícím apelem na tradiční pojmy lidského existencialismu jako je svoboda, mládí, láska, radost i smutek podněcuje další generace k novým revoltám a zároveň vyzývá, abychom si více všímali krásy kolem sebe. Každý z nás přece jednou uslyší svůj stříbrný vítr. (23.01.2010)