Stříbrný vítr

Vzácná kongenialita mezi Šrámkovým lyrickým textem a Krškovým smyslem pro obrazovou báseň prostupuje i druhým společným setkáním obou géniů. Tak jako kdysi, na počátku století podněcoval mladý Šrámek k revoltě proti zkostnatělému společenskému řádu, vzbouřil se v polovině padesátých let se stejnou intenzitou Krška vůči tezovitým a prolhaným schématům gottwaldovské republiky. Výběr tohoto vzdoru nebyl vůbec náhodný, protože Krška byl od mládí bytostně spjat se Šrámkem, jeho milovaným Pískem a inspirující sílou mládí a svobody. Jestliže o rok dříve zfilmovaný Měsíc nad řekou komunistické politruky doslova omráčil, Stříbrný vítr byl promyšleně sabotován a jeho premiéra násilně oddalována. I když Krška nedokázal a možná ani nemohl přesně zachytit vzpouru proti omezovanému a omezujícímu, zůstala ve filmové adaptaci silná touha vypořádat se se životem a dospíváním. Velmi pečlivý je výběr hereckých představitelů. Tápajícího Ratkina mohl ztvárnit s takovou intenzitou a ztotožněním pouze Eduard Cupák, který vlastně vytváří spojují článek mezi spisovatelem a režisérem. Dnes již navždy zvěčnělé legendy divadla a filmu (Rybářová, Lackovič, Šejbalová, Baldová, Šlemrová, Vinklář) skládají vynikající mozaiku maloměstské konvence a přetvářky, s níž ostře kontrastuje postava chápajícího profesora Ramlera (Ráž) a světáckého strýce Jiřího (Lukavský), kteří hlavnímu hrdinovi odkrývají hodnoty života. VÍTR je výjimečný průzračný film neslavné temné dekády stalinské drezúry a svým burcujícím apelem na tradiční pojmy lidského existencialismu jako je svoboda, mládí, láska, radost i smutek podněcuje další generace k novým revoltám a zároveň vyzývá, abychom si více všímali krásy kolem sebe. Každý z nás přece jednou uslyší svůj stříbrný vítr. (23.01.2010)

Nám, silně racionálním bytostem, bohužel vášnivě pronášené promluvy lyrických, básnicky založených bytostí ve filmu nepříjemně připomínaly blábol. Navíc jejich chování moc nechápeme, na jednu stranu se romanticky dvoří dívce a na stranu druhou si bez rozpaků chodí brousit parůžek do bordelů. Logicky založený člověk by řekl, že zamilovaný jedinec takovéhoto chování není schopen. Navíc na filmu zaráží absence kladných ženských postav – buď se jedná o prostitutky, nebo o nafrněné spolužačky, a dále blahovolnost, s jakou Ráž kryje Cupákův prohřešek, místo aby mu důrazně vysvětlil, že návštěvami nevěstinců si člověk rozhodně zdraví neutuží, naopak si domů přinese sbírku tvorečků, ze které, i kdyby byl tím největším milovníkem zvířeny na světě, nemůže mít radost. (24.05.2014)

Ventilátor, který produkuje Stříbrný vítr, který slyší Radovan Lukavský(strýc Tulák) a profesor Ráž, v srdci Radkinově pohání motor krásné Jany Rybářové. Strýc spáchá sebevraždu pouze filmovou, proto Jenda Radkin nachází cestu zpět ke svému otci. Jana Rybářová páchá sebevraždu skutečnou jako by byla ve svém životě stejně složitá jako strýc Jiří nebo jemu tak podobný Jan. Opět mohu říct stejně jako u Měsíce nad řekou: Buď byl tak geniální Krška nebo Šrámek nebo nejspíše oba. Možná by se tomu dala vytknout přehnaná patetičnost ale na léta plná krumpáčů a závazků a uranových dolů s vězni velmi velmi krásné. (10.07.2010)

Václav Krška byl starej poeta a tohle je jeho nejznámější a asi nejlepší film. Študent Radkin je fascinován tím, čemu on a jeho profesor říká stříbrný vítr. Vpodstatě se jedná o zdivočelý stav myslí, který zažívá každý mladý chlap, s tím, že Radkin to má o to horší že se narodil do špatné doby, zapšklým rodičům a vyučují ho vyloženě despotičtí profesoři (až samozřejmě na jednoho). tento krutý svět dospělých však Radkin kompenzuje návštěvami bordelů, psaním básniček a poetickým flákáním s kamarády. Kdyby někdo točil Stříbrný vítr dnes, dopadlo by to jistě katastrofálně, ale Krška měl pro tento žánr vyloženě cit a do rolí obsadil i výborné herce v čele s Edou Cupákem (který si tu roli fakt asi užil..ehm), který válel opravdu znamenitě a jeho úlohu mu věříte na 200%. Vskutku poetické dílko. (27.10.2012)

Naozaj je to taký lyrický, básnický, teplučký filmík, čo vlastne náramne vyhovovalo k obsadeniu Cupáka, ktorý by dnes bol určite tvárou nejakého toho gay pridu. Ono ťažko veriť v romantický film, keď hlavný herec je od prvého výrazu na opačnom brehu sexuálneho razenia. Na druhej strane to bola životná rola Jany Rybářovej, ktorá hrala vlastne samú seba. Zraniteľná, vnútorne rozpoltená, občas tak maniodepresívne nadšená. To odhalil tento film, jej denníky a nešťastie aj tragická samovražda 2 roky po natočení Strieborného vetra. (17.03.2020)