Stříbrný vítr

Krásné je to. Krásné je především to, že jsem Stříbrný vítr viděla dvakrát, a to dvakrát na plátně, když venku zpívali ptáčci, zelenaly se meze, bylo to veselé a smutné a tak. Znáte to. Předloha na mě měla až zdrcující účinek. Obzvlášť v kombinaci s Tolstého Kreutzerovou sonátou je to nebezpečná četba. Film je oproti knize tak trochu telecí. Chybí mrzáci, rebelantství je ztlumeno, necítila jsem se tak znechucená z prohnilosti světa. Ale příliš ochuzená nejsem, to zas ne. Nevadil mi ani literární jazyk postav. Tomu, co se zde říká, totiž věřím, ať je to řečeno jakkoli, třeba básnicky, třeba pateticky. Navíc Krška se stejnou pečlivostí převádí na plátno i tu vrstvu Šrámkova díla, která se dá nazvat jazykem filmovým. Celky a detaily, proplouvání prostorem, všechno tu je. I ta okna. Ta okna! (12.04.2007)

Vzácná kongenialita mezi Šrámkovým lyrickým textem a Krškovým smyslem pro obrazovou báseň prostupuje i druhým společným setkáním obou géniů. Tak jako kdysi, na počátku století podněcoval mladý Šrámek k revoltě proti zkostnatělému společenskému řádu, vzbouřil se v polovině padesátých let se stejnou intenzitou Krška vůči tezovitým a prolhaným schématům gottwaldovské republiky. Výběr tohoto vzdoru nebyl vůbec náhodný, protože Krška byl od mládí bytostně spjat se Šrámkem, jeho milovaným Pískem a inspirující sílou mládí a svobody. Jestliže o rok dříve zfilmovaný Měsíc nad řekou komunistické politruky doslova omráčil, Stříbrný vítr byl promyšleně sabotován a jeho premiéra násilně oddalována. I když Krška nedokázal a možná ani nemohl přesně zachytit vzpouru proti omezovanému a omezujícímu, zůstala ve filmové adaptaci silná touha vypořádat se se životem a dospíváním. Velmi pečlivý je výběr hereckých představitelů. Tápajícího Ratkina mohl ztvárnit s takovou intenzitou a ztotožněním pouze Eduard Cupák, který vlastně vytváří spojují článek mezi spisovatelem a režisérem. Dnes již navždy zvěčnělé legendy divadla a filmu (Rybářová, Lackovič, Šejbalová, Baldová, Šlemrová, Vinklář) skládají vynikající mozaiku maloměstské konvence a přetvářky, s níž ostře kontrastuje postava chápajícího profesora Ramlera (Ráž) a světáckého strýce Jiřího (Lukavský), kteří hlavnímu hrdinovi odkrývají hodnoty života. VÍTR je výjimečný průzračný film neslavné temné dekády stalinské drezúry a svým burcujícím apelem na tradiční pojmy lidského existencialismu jako je svoboda, mládí, láska, radost i smutek podněcuje další generace k novým revoltám a zároveň vyzývá, abychom si více všímali krásy kolem sebe. Každý z nás přece jednou uslyší svůj stříbrný vítr. (23.01.2010)

Nám, silně racionálním bytostem, bohužel vášnivě pronášené promluvy lyrických, básnicky založených bytostí ve filmu nepříjemně připomínaly blábol. Navíc jejich chování moc nechápeme, na jednu stranu se romanticky dvoří dívce a na stranu druhou si bez rozpaků chodí brousit parůžek do bordelů. Logicky založený člověk by řekl, že zamilovaný jedinec takovéhoto chování není schopen. Navíc na filmu zaráží absence kladných ženských postav – buď se jedná o prostitutky, nebo o nafrněné spolužačky, a dále blahovolnost, s jakou Ráž kryje Cupákův prohřešek, místo aby mu důrazně vysvětlil, že návštěvami nevěstinců si člověk rozhodně zdraví neutuží, naopak si domů přinese sbírku tvorečků, ze které, i kdyby byl tím největším milovníkem zvířeny na světě, nemůže mít radost. (24.05.2014)

Stříbrný vítr jako film je adaptací Krškova života (a se Šrámkem se dost míjí, estetizuje si ho, přitom to byl drsný hoch - nehledě na to, že u Šrámka jsou postavy ve věku cca 15 až 16 let, u Kršky jsou tak kolem maturity), k níž využil Šrámkovu prózu, která lavíruje mezi doznívajícím anarchismem a nastupujícím vitalismem (s odkazy na Šrámkova oblíbeného Turgeněva). Kromě toho Šrámkův román je sexuální ve smyslu dívání se na ženské různého typu, naopak Krška před ženami utíká. Přesto film vnímám jako zajímavé vidění přelomu 19. a 20. století, byť se mi dnešní optikou zdá, že se Krška Šrámka předělává do Moderní revue a takový Nový kult je mu víc než vzdálený. (14.08.2018)