Strieborný vietor
Silvery Wind
Režie:
Václav KrškaScénář:
Václav KrškaKamera:
Ferdinand PečenkaHudba:
Jiří SrnkaHrají:
Eduard Cupák, František Šlégr, Marie Brožová, Radovan Lukavský, Vladimír Ráž, Bedřich Vrbský, Jana Rybářová, Josef Vinklář, Oldřich Slavík (více)Obsahy(1)
V malém jihočeském městě, mezi kamarády z gymnázia a v úzkoprsé společnosti dospělých, prožívá septimán Jan Ratkin (E. Cupák) první platonickou lásku k mladé Aničce Karasové (Jana Rybářová). Citlivý chlapec se bouří proti krutosti a omezenosti dospělých, z nichž jen někteří mají pro jeho pocity pochopení. Ratkin se nechává unášet bohatstvím svých citových zážitků. Ani zlá vůle místního katechety, pomluvy bytné, svody neukojené vdovy ze sousedství a nakonec ani nemilosrdný osud nemohou přehlušit hlas „stříbrného větru“, zpívajícího píseň mládí a lásky… Lyrický román "Stříbrný vítr" byl již druhým „šrámkovským“ filmem režiséra Václava Kršky. První byl Měsíc nad řekou z roku 1953. Fráňa Šrámek byl básníkem mládí. Jeho díla jsou křehkou lyrickou písní mladých smyslů, jemné psychologie, postřehu a náladové sugesce. K atmosféře filmové přepisu přispěly i procítěné výkony nesmírně citlivě vedených herců, z nichž zaujala hlavně tehdejší mladší generace, reprezentovaná lyrickým Eduardem Cupákem, ale i Janou Rybářovou a dalšími představiteli Ratkinových spolužáků. Na dobrém výsledku má velký podíl i lyrická hudba Jiřího Srnky a nostalgicky laděná obrazové kompozice kameramana Ferdinanda Pečenky. (Česká televize)
(více)Recenze (63)
"V Boha nevěřím a ženská už mě dostala!" - Tak hučel vítr v dobách dekadentních -"Krásné je to!" -"Každej ví svý." Na léta padesátá závan trochu jiného nadšení mládí, trochu jinačí svoboda septimánského zvrhlíka pod dozorem katechety. A s Ančou ? S tou je to vždycky těžký. "To je faleš, to se nemůže brát za štěstí." ()
Vzácná kongenialita mezi Šrámkovým lyrickým textem a Krškovým smyslem pro obrazovou báseň prostupuje i druhým společným setkáním obou géniů. Tak jako kdysi, na počátku století podněcoval mladý Šrámek k revoltě proti zkostnatělému společenskému řádu, vzbouřil se v polovině padesátých let se stejnou intenzitou Krška vůči tezovitým a prolhaným schématům gottwaldovské republiky. Výběr tohoto vzdoru nebyl vůbec náhodný, protože Krška byl od mládí bytostně spjat se Šrámkem, jeho milovaným Pískem a inspirující sílou mládí a svobody. Jestliže o rok dříve zfilmovaný Měsíc nad řekou komunistické politruky doslova omráčil, Stříbrný vítr byl promyšleně sabotován a jeho premiéra násilně oddalována. I když Krška nedokázal a možná ani nemohl přesně zachytit vzpouru proti omezovanému a omezujícímu, zůstala ve filmové adaptaci silná touha vypořádat se se životem a dospíváním. Velmi pečlivý je výběr hereckých představitelů. Tápajícího Ratkina mohl ztvárnit s takovou intenzitou a ztotožněním pouze Eduard Cupák, který vlastně vytváří spojují článek mezi spisovatelem a režisérem. Dnes již navždy zvěčnělé legendy divadla a filmu (Rybářová, Lackovič, Šejbalová, Baldová, Šlemrová, Vinklář) skládají vynikající mozaiku maloměstské konvence a přetvářky, s níž ostře kontrastuje postava chápajícího profesora Ramlera (Ráž) a světáckého strýce Jiřího (Lukavský), kteří hlavnímu hrdinovi odkrývají hodnoty života. VÍTR je výjimečný průzračný film neslavné temné dekády stalinské drezúry a svým burcujícím apelem na tradiční pojmy lidského existencialismu jako je svoboda, mládí, láska, radost i smutek podněcuje další generace k novým revoltám a zároveň vyzývá, abychom si více všímali krásy kolem sebe. Každý z nás přece jednou uslyší svůj stříbrný vítr. ()
Stejný problém jako u adaptace Měsíce nad řekou. Krška z bouřliváka Šrámka dělá obránce maloměšťáctví. Poselství jeho filmu je jasné: Vybuř se měšťáku v sedmnácti, abys pak nebyl zahořklý, žes sis v mládí svobodně nevrznul (viz učitelský sbor, který je v jistém ohledu - nenávist k mládí - k nerozeznání od dnešního, jen místo katechismu padesátileté soušky učitelky vykládají Fráňu Šrámka). Naprosto selhává pokus o českého Ibsena (strýc je podobný Peeru Gyntovi - marně hledá po světě něco, co na něho čeká doma), protože Krška nahrazuje konflikty melodramatickým přednesem a kýčovitou barevností (všechno velmi připomíná Fibichovu antickou trilogii na slova Vrchlického). Na druhou stranu je tu docela věrně zobrazen život na malém českém městě a dívky jsou pořád stejné - láska není nic, lékárník všechno (což už popsal Flaubert). ()
„A když přestal plakat a pozdvihl hlavu, ona tam dole již nestála; viděl ji, mizející červenou skvrnu daleko v pastviskách. A přece tu byla u něho, slyšel ji stále ještě mluvit, jak před chvílí k němu mluvila; ale naslouchal jí nyní rád a za každé slovíčko byl jí vděčen, mluv, mluv, prosil, bolí to, bolí, ale je to krásné, snad jsi přece jen divoká ženka, do smrti budu tebou krásně poznamenán…“ (F. Šrámek) ()
Galerie (43)
Zajímavosti (3)
- Filmovanie prebiehalo v Písku a okolí. (dyfur)
- Janu Rybářovou (Anička Karasová) objavil režisér Václav Krška v treťom ročníku tanečného konzervatória. (Raccoon.city)
Naštěstí, i v padesátých letech občas vznikl film, který nemanipuloval lidovou masou k budování dělnické společnosti. Stříbrný vítr podle Fráni Šrámka je radostnou oslavou mládí s mladickou dychtivostí po ochutnávání všech lákavých dobrodružství a dosud neznámých prožitků a s probouzejícím se tělem. Poznávání života, probouzející se city, hlasité volání chtíče, vrozený odpor k nespravedlnosti a pokrytectví autorit, romantika, škádlení, rozpaky, nejistota, strach a volání tajemného hlasu stříbrného větru. Vše, co patří k přednostem a zvědavosti probudivší se dravosti mládí. Jednoznačnou předností filmu je výstižné převedení atmosféry emočních pocitů a prožitků do důvtipných obrazů. Hlavní postavou je gymnaziální student Jan Ratkin (pozoruhodný Eduard Cupák) a jeho počátek prohlédnutí k fungování puritánsky nespravedlivého společenského řádu a výchovy. Jeho všeobecné pobouření se promítá do náhledu na svět a jeho střídavé divokosti a nesmělosti při odkrývání všech jeho krás. Zřejmě nejsilnější Ratkinovou polohou je jeho postupné poznávání žen, romantiky dvoření i citových a tělesných rozkoší. Je zde mladá koketka Anna Karasová alias Anička Povolná (zajímavá a půvabná Jana Rybářová), která si s Janem především krutě pohrává ve svých schizofrenních výstupech poetiky. Divadelní herečka Helena (dobrá Jiřina Šejbalová) je Janovou modlou, ke které natahuje své chtivé prsty. Vdova a sousedka Haurová (sympatická Stanislava Strobachová) a bezstarostná prostitutka Lorča (Ludmila Vendlová) odhalují Janovi sladké plody rozkoší života. Významnou Ratkinovou polohou je jeho soužití se spolužáky. Nejlepším kamarádem se stává o rok starší Karel Zach (velmi dobrý Otto Lackovič), poživačný bohém a filosof hledání a žití. Z dalších spolužáků: temperamentní Valenta (příjemný Josef Vinklář), světák z bohaté rodiny Hugo Staněk (Oldřich Slavík), vztahovačný Vika (Ilja Racek), či Majer (Jaroslav Wagner-Klenka). Prvním místem nespokojenosti Ratkina je škola a všeobecná nenávist a slovní šikana puritánského štváče a katechety (skvělý Bedřich Vrbský). Jeho protikladem je mladý profesor Luděk Ramler (dobrý Vladimír Ráž) se svým porozuměním a nezištně podanou pomocnou rukou. Druhou Ratkinovou rovinou nespokojenosti je domov a despoticky nesmlouvavý otec (zajímavý František Šlégr). Protipólem přísného otce je laskavá a churavá Janova matka (Marie Brožová) a především Janova inspirace a nejvýznamnější vzor strýc Jiří (sympatický Radovan Lukavský). Z dalších rolí: bujaří a oslavující vojáci nadporučík Gerlič (Miloš Kopecký) a důstojník Kerth (Raoul Schránil), nesnášenlivá a nepřející bytná (Růžena Šlemrová), lehkonohá služtička Eliška (Zuzana Kočová), nešťastná a čekající prostitutka Anděla (Blanka Waleská), noblesní milostpaní (dobrá Zdeňka Baldová), či povrchní Majerova pražská sestřenice Ema (Eva Marie Kavanová), Život se má prožívat a na mládí se má pohlížet se shovívavostí a porozuměním. Jak omamné jsou chutě života a jejich postupné objevování v mládí! Mládí, představivost, idealismus a dobrodružství se hlasitě ozývají o své místo v životě. Stříbrný vítr nabízí nové možnosti. () (méně) (více)