Mužský rod, ženský rod

Na Godardovy filmy se dívám rád (hodně jich mám za sebou a hodně ještě před sebou), přestože s pokročilým věkem, je to stále obtížnější (místo večerního filmového klubu VEFIK budu pro Godarda muset zařadit ranní RAFIK), a to bez ohledu, zda je Godard natočil v mládí či stáří. "Masculin, féminin" je filem z převečera roku 68. Tak nějak to vypadalo asi na celém světě, nevyhnulo se tomu ani maloměsto, ve kterém jsem tehdy bydlel. Nejen ženský a mužský rod byl tehdy více "homogenní" než dnes, ale patřily do něj, do nich, i politické, sociální a existenciální otázky, které se dnes běžně nereflektují. Takhle nějak vypadal svět, než ho pohltil svět zážitků. (10.02.2023)

Mužský rod, ženský rod jest existenciální manifestací osamělosti a vzájemného odcizení jednotlivců, ale taktéž jisté povrchnosti bytí západní civilizace. Mladé generace zřejmě v každém čase zaujímají jistý opozitní postoj ke generacím předcházejícím, tedy k vlastním rodičům. Předností mládí je jeho vitalita, s níž prosazuje a hají své "pravdy". Avšak jistým nedostatkem je často nekritické nahlížení oné "pravdy". Pravda, postoj je tím, co dokáže jednotlivce propojit poutem vzájemné spřízněnosti, co u jednotlivců dokáže vyvolat pocit sounáležitosti s větším, nadřazenějším celkem. Bytí samotné tím totiž nabývá jakousi konstrukci smysluplnosti. Co je však iluse a co skutečnost? Čili konfrontace ideálů s realitou, do toho však vstupují rovněž různé vlivy vlastních předsudků, tužeb a obav, ale též společenských konvencí. Emancipace jednotlivce sice probíhá, avšak vždy naráží na vlastní omezení. Film lze označit za adaptaci Maupassantových povídek Signál a Pavlova milenka, pokud nám stačí, že v kině promítaný švédský film je inspirován první povídkou a že hrdina příběhu se jmenuje Paul (Jean-Pierre Léaud), mladý muž, zařizující a obstarávající si svůj životní prostor. Sice ho lze nazvati idealistou, avšak jen s dodatkem o nezralosti. S velkým úsilím sice směřujeme za svými cíli, často si však ani nevšimneme, že jde pouze o zdání našeho cíle. Důležitou postavou je Madeleine Zimmer (zpěvačka Chantal Goya), mladá žena s přáním pěvecké kariéry. Bytí se pak spíše zdá  být bezcílným pobavením. Z dalších rolí: Paulův kamarád a odborář z osamělosti Robert Poiccard (Michel Debord), Madeleininy kamarádky, velmi blízká Élisabeth Choquet (Marlène Jobert) a svými city rozpolcenější Catherine-Isabelle (Catherine-Isabelle Duport). Mužský rod, ženský rod: mládí, hledání a vytváření vlastních soukromých životních prostorů, konfrontace ideálů se skutečným stavem věcí, na jedné straně určitá politická radikalizace, na té druhé zas pozlátkové zbarvení života, obojí je subjektivním životním smyslem, jenž si však nárokuje obecnější platnost, obojí se zároveň vlastnímu bytí na hony vzdaluje. Jde o výstižnou demonstraci snah o sbližování i zoufalých výkřiků osamělosti, přičemž se především touží po lásce a naplnění. Godard zvolenou "sociologickou" formou ideálně zpřítomnil ideu odcizení. (06.07.2024)

Rezisera Jean Luc Godarda povazujem dost za artoveho ufona, ale zase u mna ma lepsie meno ako enfant terrible francuzskeho filmu menom Leos Carrax. Tam uz ide o rezisersku lamu. Tuna ide o Pariz 60. rokov s celou jeho atmosferou, mladi ludia su konfrontovani s problemami doby ako Vojna vo Vietname a rasizmus. Filmu vladnu najme vyborne herecke vykony, ktore zabezpecil vyborny Jean--Pierre Leaud /roku 1973 natocil kultovu La Nuit Americaine/, Brigitte Bardot a sympaticka Marlene Jobert /Posledni Adresa s Vino Lenturom/. Maloco stratil na lesku tento francuzsky film aj po takmer 50 rokoch od natocenia. 89 % (10.03.2015)

Vlastně mám rád konverzační filmy a tenhle měl o čem povídat, skvěle pojednává o době a o tom, jaké bylo smýšlení mladých, ale nic to nemění na tom, že mě Godard nedokázal až tak oslovit. Přesto ukazuje, že jsou možnosti filmu skutečně široké, záleží jen na tvůrci, jak celé natáčení pojme. Tohle je velmi osobní. (06.11.2014)

Pro mě zatím nejlepší, protože nejzábavnější Godard. Není tak formálně roztříštěný, působí soudržněji, ale přesto je neustále zajímavý, co se týče filmařských technik. Skvělý Léaud (a zejména jeho originální "nahazování" cigarety do úst), zajímavá "nová neznámá tvář" Chantal Goya a výborné absurdní scénky (přesto se tentokrát Godard drží poměrně v rámci realističnosti, což je pro mne další plus). Zaujme také umné propojení politiky a běžného života. Směrem ke konci Masculin, féminin malinko upadá, ale na pětku to v porovnání s dalšími režisérovými filmy vyjde. (13.02.2013)