Submarino
Submarino
Submarino
Obsahy(1)
Nick a jeho mladší bratr se protloukají životem poznamenaní nešťastnou událostí v dětství. Nick se právě vrátil z vězení a zdá se, že kromě pití piva a občasné návštěvy posilovny, není nic, co by ho zvlášť zajímalo. Jeho mladší bratr pečuje po smrti své ženy o malého syna, před nímž však skrývá tajemství, které dítě odhalí až smutně snadno. Oba bratři se sejdou na matčině pohřbu, kde se životy všech zúčastněných náhle propojí... Vinterberg působivě vypráví příběh dvou outsiderů z kodaňského předměstí, kteří žijí ze dne na den a snaží se v bezútěšném prostředí přežít; stačí jim „udržet hlavu nad vodou“, k čemuž metaforicky odkazuje název filmu Submarino. Seversky syrové drama se strhujícími hereckými výkony je natočeno s citem pro formu a autentičnost situací, které jen posilují emotivnost snímku.
Ve svém šestém filmu Submarino se Thomas Vinterberg navrátil k tématu dysfunkčních rodinných vztahů obdobně jako ve své předchozí tvorbě: ve snímku Rodinná oslava z roku 1998, vůbec prvním filmu manifestu Dogma 95, který získal ocenění na mnoha mezinárodních festivalech či později v odlehčené podobě v komedii Když se muž vrací domů (2007). (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (185)
Ano, seversky syrové, sociálně kritické, "Dogmatické"... ale také zdlouhavé a nudné, protože herci jsou ve svých rolích hodně nevěrohodní a příběh je příliš šablonovitý. Na žánrově podobné nízkorozpočtové nekomerční kousky jsem dlouhá léta chodil do filmových klubů, na Febiofest apod. Ale od jisté doby mě už příliš nebaví a popravdě po nich ani nevzdechnu, mám-li po ruce například nějaký dobrý horror nebo scifárnu. A co se týče filmů z kodaňské periferie (urbanistické i té společenské), mnohem víc mě oslovily rané Refnovy snímky. ()
Tak toto je další z typických drsných příběhů o nelehkém životě z nehostinného severu ve kterém se setkáme se dvěma bratry, kteří si v dětství prožijí takové trochu větší trauma, které se s nima táhne po zbytek života jako smrad z Černobylu. Možná hlavně lingvisty a milovníky podvodního světa zmate tento název, ale ujišťuji je, že se děj neodehrává v ponorce, ale na pevnině. Tento snímek nás provede životem dvou bratrů, od jejich dětství až po dospělost, kde se jejich cesty rozdělily a každej si šel svou cestou. Jeden z nich udělal kariéru ve vězeňském prostředí a ten mladší to rozjel ve velkým jako dealer drog a do toho si v tom rauši stačil udělat malé dítě. Jejich životy se opět propletou na pohřbu jejich nezdárné matky a my se staneme svědky napínavého průběhu, který se překlene v celkem očekávaný závěr se kterým se seveřani moc nemazlili a naservírovali nám to pěkně na podnose bez žádných hollywoodských příkras. Režisér Thomas Vinterberg obsadil do tohoto snímku celkem neznámé tváře, teda kromě Jakoba Cedergrena, kterého jsem viděl v titulní roli dánského kriminálního thrilleru Tísňové volání. Je pravdou, že než se snímek rozjede tak to trvá tak půl hodinky, protože režisér se zde snaží vykreslit psychologické profily hlavních postav, což se mu celkem povede a i když to nemá nějaký ten akční spád, tak přesto mě to celkem bavilo a je nutné podotknout, že je to jeden z těch uvěřitelných příběhů, které jsou sice smutné, ale kterých se na světě odehrává nekonečně mnoho. Za severskou objektivitu a reálnost dávám něco přes 80%. ()
Trochu jsem se obávala, co na nás Thomas Vinterberg vybalí tentokrát. Že to nebude nic optimistického mi bylo celkem jasné. Projev je mnohem civilnější než v pozdějším Honu, jsou tu sice vypjaté okamžiky ale tentokrát žádné lynčování nebo surovosti v přímém přenosu. Jsem na rozpacích. Pokud má někdo neustále potřebu sahat po silně emotivních tématech, tuším nějaké ty boule na duši z dob dřívějších. Jen si nejsem jistá, zda je film tou nejvhodnější psychoterapií. Ani čeští režiséři nás nešetřili a naložili nám pořádnou porci emocí, ale u nich jsem vnímala víc smysl a poselství. V Submariu mám pocit jako by šlo skutečně jen o foukání vlastních bolístek nebou pokus na sebe hodně drsnou formou upozornit. Na depku neotřebuji film, na to mi stačí zajít na třídní schůzky. ()
Dva bratři, dva posrané životy. "Submarino" je klasická post-dogma s dlouhým chuťovým ocasem. Vinterberg se sice několikrát nebezpečně otřel o emocionální vydírání a vytlačování slziček, ale nakonec vše ustál díky solidnímu scénáři, perfektní technické realizaci a přesvědčivým hereckým výkonům. Perfektní harmonie mezi hollywoodskými klišé a severskou drsností. ()
Tak typicky severské, že už to ani víc nemůže být - depresivní, pomalé, hloubavé, bolavé, bezvýchodné sociální drama jednoho ze spoluzakladatelů manifestu Dogma 95, který se ale zásadám v něm už trochu zpronevěřil (použití hudby, nelineární scénář atd.), přesto si stále nese tu typickou syrovost. Thomas Vinterberg zaměřil svou pozornost tentokráte na úplné sociální dno blahobytného Dánska a zkoumá dopady predestinace a vliv prostředí a rodiny na vývoj člověka - a jak lze očekávat, tyto se jeví jako absolutně fatální... ()
Reklama