Srbský film

V některých případech je dílo zajímavé především v kontextu vyhrocených dobových diváckých reakcí, které se tak nepřímo stávají jeho pevnou součástí, bez nichž by nemělo velký význam. Mám na mysli veškeré snahy o boření hranic (transgresi) v umění napříč historií, ať už se jedná o dadaismus nebo vídeňský akcionismus. Podle toho, co jsem si tady tak pročítal, jsou negativní reakce u tohohle filmu (a u většiny podobně kontroverzních filmů obsahujících prvky brutálního násilí a sexuality, jejichž ambice zároveň převyšují pole odpovídajícího subžánru) dvojího druhu, přičemž oba jsou signifikantně emotivní a jednoduše dekonstruktivní: buď upřímné přiznání vlastního znechucení a jednoduché odmítnutí nebo pokrytecké zakrývání vlastního pobouření tvrzeními, že se divák nudil, že pobouřený nebyl ani trochu, ale film je třeba odmítnout, jelikož to přece ani nijak nejde, když je ten film takový...špatný - sám si o odmítnutí říká. Je tady jakási povinnost film zhlédnout, jelikož přeci divák žádné předsudky nemá, a následně důrazně sdělit světu, že se jedná o zbytečný počin. Případně je dobré podotknout něco na ten způsob, že tady existuje dílo markýze de Sade napsané už koncem osmnáctého stol., kde jsou nejrůznější nechutnosti popsané velmi zevrubně a jelikož poučený divák markýze četl, musí toto nové dílo odmítnout jako neoriginální, nepřinášející nic nového a tudíž zcela zbytečné (přesto se na něj raději podívá, jako na všechny ty "zbytečné filmy"). Pobouřený divák se vždy soustředí jen na šokující obsah, aniž by byl schopen film vnímat jinak. Kdybych vnímání pobouřeného diváka aplikoval ad absurdum, mohl bych psát vtipné komentáře o tom, že mě zobrazení dinosaurů ve Spielbergově Jurském parku nemohlo šokovat, jelikož už jsem dávno před tím viděl Zemanovu Cestu do pravěku, případně bych mohl dokazovat, že nejrůznější způsoby násilné smrti jsou popsané už v antických hrách a jako sečtělý divák považuji jejich filmové zobrazení za zbytečné a nudné. Význam Hamleta by se tedy omezil na výčet vražd a kritické čtení Pohádek tisíce a jedné noci by se omezilo na rešerši sexuálních poloh. Jenže podobné reakce vždy ukazují na výrazná díla, jež divácký nadhled oslepují jako rudé plátno býka. Vždy jde o to napsat, že ve filmu něco "bylo vidět" a následně zdůvodnit proč to bylo špatně (nepokrytě odmítavé vyjádření znechucení je alespoň upřímné). O žádné relevantní argumenty nebo střízlivou analýzu se ale téměř nikdy nejedná._________ Míra pobouření je závislá na divácké historii a Spasojevicův film je zajímavý už jen z toho důvodu, kolik lidí v dnešní době ještě skutečně pobouřit dokáže - povedlo se mu vyvolat v divácích to, o co v devadesátých letech usiloval Richard Kern a hnutí Cinema of Transgression s jejich punkově panoptikální snahou posunovat hranice. Povedlo se mu to právě díky formě, kterou jeho film má, jelikož díky ní si jej najde i neposkvrněný divák (nebo divák zdánlivě poskvrněný, který četl Sada a je rád, že se s podobnými tématy jednou pro vždy vypořádal, a to způsobem uznávající pouze "klasická" díla), který by po méně ambiciózním filmu nesáhl (mám na mysli - slovy jednoho čsfd uživatele - jeho "formální a herecké áčkové parametry"). Dokud je možné provokovat a pobuřovat měšťáka, všechno je jak má být. (20.01.2011) (méně) (více)