Panství Downton

Klasická anglická nádhera a dokonalost.. Skvostná výprava, promyšlený scénář, režie a herci bez kazu. Na pozadí denního života anglické aristokracie a jejího služebnictva nenásilně sledujeme, jak se v průběhu dvacétého století měnil svět. Spleť příběhů je provázána natolik umně, že z ní netrčí neskutečná práce, kterou to muselo dát, aby všechno působilo přirozeně. Aby vývoj postav byl logický, zvraty uvěřitelné, překvapení taková, jaká zná život a nikoliv počítač scénáristy. Absolutorium. (18.03.2012)

Pilotní díl mě sice nadchl výpravou a nevšedním pohledem vyprávění z pozice služebnictva. Ale následující díly byly všemi intrikářskými pletichami a) mezi služebnictvem, b) mezi sestrami Crowleyových a c) mezi služebnictvem a hraběcí rodinkou tak nudně rozvleklé a předvídatelné, že průměrný pohled zachraňuje špetka anglického humoru - především ze strany matky vdovy. (16.02.2012)

Ošukán na panství Daun Tonda. Byla tma, mlha, sychravo, vracel jsem se z inseminace prasat v Essexu a zabloudil jsem. Z mlhy, která by se dala mrdat, jsem zaslechl rachotivý zvuk, který se postupně přibližoval. Najednou jsem už poznal zřetelné obrysy traktoru Zetor, posledního kousku svého druhu. Zarostlý muž se zastavil a já mu lámanou angličtinou vysvětlil, že jsem zabloudil. Přeměřil si mě pohledem a po chvíli pravil: "Nedaleko odtud je panství pana Tonyho. Rád Vás uvítá." Hbitě naskočil zpět do raritního kousku zemědělského stroje a já se vydal směrem, jaký mně ukázal. A skutečně, po asi dvou kilometrech se mlha rozplynula. A já jsem před sebou spatřil krásně se tyčící panství s obrovskou sochou ztopořeného čuráka uprostřed. Sídlo to bylo honosné, leč vyhlíželo divně. Zastavil jsem a najednou zezadu slyším kroky. Jakýsi lokaj mě pobídl, abych s ním vstoupil do dveří. Snad mně poskytnou nocleh, jídlo i pití. Vlídný pán Tonda na sebe nenechal dlouho čekat. V divném županu a ulíznutém účesu na mě působil zrovna tak divně jako kamenný výtvor venku. Dostalo se mně pití i jídla, co moje hrdlo pyjem netknuté ráčilo. Hodoval jsem, blaženě se usmíval, ale za půl hodiny moje idylka skončila. Snažil jsem si nevšímat pronikavých pohledů pána domu, který se mnou měl své plány. Sotva jsem pojedl, ochotný komoří mě uvedl nahoru do komnat, z nichž v jedné jsem měl přečkat noc. A skutečně. Komnata byla nádherná, sice žádné technologické vymoženosti neskýtala, ale byl jsem rád, že zalezu do peřin. Jen mně bylo divné, že mně komoří zamkl. Pomyslel jsem si, že je to asi zdejší zvyklost zamykat hosty na noc, aby je nikdo nerušil. Jen, co jsem si lehl, rozhostilo se všude ticho. Náhle zarachotil v zámku klíč a do pokoje vešli dva statní muži. Odvedli mě k Tonymu, který ošukával zdejší turisty. Anglický venkov ve mně zanechal negativní vzpomínku. Příště dejte před panství tabulku s označením Beware of Dick, abych věděl, do čeho jdu. 0% (24.07.2015)

Místy až dickensiánsky naivní černobílý scénář, kde je postava buď tak hodná, až to bolí, nebo taková svině, že jí přejete, aby ji sračka po poli honila, zcela vynahrazují úžasné herecké výkony a báječná atmosféra staré dobré Anglie. Skvěle zobrazené rozdíly života v zámku a podzámčí, stejně jako nenápadný civilizační vývoj, který pozvolna uvolňuje zavedené tradice a způsobuje třenice mezi starou a novou generací. Dobře se na to kouká – když místy vypnete potřebu neustále analyzovat chování hlavních aktérů a snahu pochopit, jak někdo může být tak neskonale naivní, a přesto nadále existovat, tak se na to kouká ještě líp. (17.01.2012)

Úvodem mi dovolte učinit jedno velké přiznání. "Dobovkám" se celý život vyhýbám jako čert kříži a patrně budu i nadále; k Downton Abbey jsem se dokopal čistě proto, abych aspoň načas přerušil své trápení při čekání na Winter's Tale, přesněji řečeno na Jessiku Brown Findlay. --- Downton Abbey mě ale nakonec zaměstnalo v mnoha dalších rovinách. Jmenovat by se dala lahodná hudba, hláškující patriotka Maggie Smith (what is it, weekend?), nadčasové klepy a zaujala i práce s "dějem mezi díly", která stojí za elegantním kličkováním kolem nepodstatných srdceryvných momentů (smrt Williamovy matky), ale i jiné potenciální vaty (Sybilin bál). --- Především se však sluší vypíchnout onu historickou současnost. Pozorný divák si totiž může vyzobat pěkné paralely ke generálnímu růstu nezaměstnanosti, prázdnotě života, rozmachu moderních technologií nebo činnosti České pošty (haha) ... jinak řečeno: Julian Fellowes zobrazuje věci, které známe až moc důvěrně, jen v jiném balení. Na každý pád autoři vyžadují naladit se před každým dílem na poněkud rozvláčnější notu, přenést se do jiného světa (což nenuceně napomáhá splynutí s dějem a postavami btw), neboť první série ani jednotlivé díly tolik negradují a taky sám závěrečný cliffhanger není ryze cliffhangerovský (ovšem o to slibnější dle mě). --- Samostatnou kapitolu tvoří postavy, které pro mě představují zároveň slabou i silnou stránku seriálu. Slabou proto, že jsou zpočátku malinko černobílé (což je, hádám, odkaz na nápis "Downton Abbey" v úvodních titulcích). Vytvářejí se skupinky koncentrovaného zla i dobra; a aby v tom nebyl guláš, tak kdo má být krávou, je zatraceně velkou krávou (O'Brien + její odporný účes jako bonus), a kdo má být zmetkem, je zatraceně velkým zmetkem (Thomas). V roli jakéhosi balancéra dlouho působí samotná Lady Mary, která je fakt bezchybně zahraná i napsaná, ale to se naštěstí postupem času více či méně mění. Charaktery se nakonec ukazují být relativně vývojeschopné a hlavně jsou bez výjimky perfektně ztvárněné - což je ta stabilní silná stránka. --- Favoriti a favoritky z 1. série: Anna (!!), Lady Mary, Mr. Carson, Lady Sybil (povinnost). 2. série: Anna, Lady Edith, Matthew, Lord Grantham. --- "I was only trying to help!" - "Oh! And Judas was only trying to help, I suppose, when he brought Roman soldiers to the garden!" (11.01.2014)