Půlnoc v Paříži

Je vidět, že Woody Allen je stále v plné síle a představil divákům svůj další "Allenovský" kousek, který ve Vás vzbudí nezměrnou touhu ocitnout se v dávných "Zlatých časech", kde mobily a Internet byly sci-fi a svět se nacházel v době, kdy nebyl ještě tak hektický a uspěchaný, a lidé v něm nebyli tak arogantní, bezohlední a materialisticky založení. Neměli nic z těch věcí, které nás dnes obklopují ze všech stran, ale jistě byli v mnohém šťastnější a klidnější, než člověk v dnešní době, kde vše záleží jen na penězích, výkonu a technice. Jednotlivec se v té velké mašinérii ztrácí a záleží jen na tom, co může dát, prodat, ne co představuje. Tehdy to byla doba pokroku, vynalézavosti, talentu, touze se zdokonalovat. A teď? Vše se jen kopíruje, na kvalitě ani talentu už mnohdy nezáleží tolik, jako na samotné slávě, vede pásová výroba všeho a člověk je jen otrokem moderní doby, která z něj často vytváří jen pracovní nástroj na splnění svých vlastních, vyšších zájmů. Všechny tyto dojmy ve mně dokázal Woody vzbudit. Dokázal do Půlnoci v Paříži vložit jakési poselství a zpracovat ho. Na každém je, jak silně jej bude vnímat. Okouzlující dílo, ve kterém mi snad vůbec poprvé byla Rachel McAdams nesympatická, protože její postava byla tak trochu "kráva" a Owen Wilson byl pro mě zase příjemně snesitelný. Nechala jsem se unášet dobovou nostalgií a výskytem postav, které utvářely dějiny umění. Tom Hiddleston jako Francis Scott Fitzgerald, Corey Stoll jako Ernest Hemingway, Adrien Brody coby "šokující Španěl" Salvador Dalí (když jsem poprvé spatřila ten jeho mocný knír, hned mě napadlo, jestli to nebude náhodou Dalí, a vida:) společně s Luisem Buñuelem a Kathy Bates coby Gertruda Steinová. Taky bych si přála, aby se pro mě vždycky o půlnoci zastavilo parádní retro autíčko a odvezlo mě pryč do jiné doby:) (17.11.2013)

Na první pohled není film ničím objevným, ale hlavní zápletka je orginální a zajímavá, k tomu si přičtěte velmi příjemnou atmosféru 20. let, decentní humor, denní a noční Paříž a dostanete slušnou 4* podívanou. Je vtipné pozorovat postavu Wilsona, ktera způsobem vyjadřování až nápadně připomíná režiséra Allena, možná, že Woody mohl obsadit do role sám sebe. Z vedlejších postav mě pobavil Adrien Brody alias Dalí, Marion Cotillard mi zase přišla velmi přesná. Za zmínku také stojí výtečný soundtrack, navíc krátká nahrávka Belle nuit, ô nuit d'amour, kterou zbožňuju už od filmu Život je krásný, v instrumentální podobě moc potěšila. Škoda jen, že až na několik výjimek jsem představené osobnosti neznal, jinak by se mi film líbil možná ještě víc. (12.11.2011)

Popocházení a posedávání po Paříži, jak ji vidí Allen, je v prvé řadě příjemné. Naštěstí bez nesnesitelné nasládlosti a s ochotou přiznat, že líbivý žánrový povrch jen skýtá útočiště šavlozubé mrše jménem život. Vyznání lásky bývalému intelektuálnímu a uměleckému středobodu Evropy si počínaje pohlednicovou předehrou říká o srovnání s Manhattanem, natočeným ovšem v době, kdy byly Allenovy vtipy vybroušenější a poznání, k nimž docházel, skeptičtější. Společné mají oba filmy schopnost přimět vás vzít tenhle idealizovaný portrét velkoměsta za svůj a konkrétně v tomto případě po skončení projekce zasněně pronést „Paris, je t'aime“. Owen Wilson se do Allena „přehrál“ nečekaně hladce, v souladu s rozesmívacím potenciálem své tváře ubral na intelektualismu a přidal na – rozumně krocených – grimasách. Oproti průtokovým romantickým komediím je Půlnoc v Paříži uvědomělejší a stylem umírněnější (herci se v dlouhých záběrech hezky nachodili), pouze zesílila mé obavy, že Allen buďto definitivně rezignoval na snahu natočit ambicióznější film s více významovými vrstvami a promyšlenější narací, nebo mu jednoduše došly náměty rozpracovatelné nad rámec milé anekdoty. 80% Apendix: Nejvíce pobavilo setkání se surrealisty (kouzelně excitovaný Brody) a ujištění, že Buňuelovi trvalo strávit výchozí situaci Anděla zkázy zhruba stejně dlouho (cca 30 let), jak bude pochopení jeho satiry trvat nepřipravenému divákovi. Zajímavé komentáře: DaViD´82, FlyBoy, Vančura (29.09.2011)

Z toho, co jsem od Woodyho viděl rozhodně nejoptimističtější film, který je svým pohádkovým příběhem a tématy překvapivě univerzální. Tohle bych snad doporučil každému, komu jména jako Dalí, Hemingway nebo FS Fitzgerald alespoň něco málo říkají. Přesto bych se vrátil k tématům, které mě až překvapivě oslovily a jsou výborně zakomponovány do atraktivní podoby. Hledání vlastní cesty/identity, profesní pochyby a nepochopení okolí, únik do vlastního (fantasy) světa i ta samotná touha GIla, zapůsobit na osobnosti a motivovat je ke zlomům v jejich kariéře (proč neodejdou?)... aneb jak se vydat do minulosti a přesto zůstat tolik současní:). Vedle pochopitelně bravurních herců a vypointovaných výletů mezi malířsko-literární elitu minulého století patří rozhodně k vrcholu filmu společné scény Gila a Paula. Velmi svěží snímek se správnou dávkou optimismu. (12.10.2011)

Woody Allen je sice rodilý Američan, ale vždycky se tak trochu vymykal z představy o typickém Američanovi, protože patří do okruhu newyorkských liberálů, kteří vždycky byli kulturně blíž Evropě než americkému jihu nebo středozápadu. A v Evropě taky jeho intelektuálně laděnější tvorbu brali diváci mnohem spíš než v Americe. Woody si z toho dělá srandu ve svém snímku Hollywood Ending, kde slepý režisér natočí film, který z pochopitelných důvodů nemá ani hlavu ani patu a když ho americké studio hodí přes palubu, snímek získá ocenění na evropském filmovém festivalu a taky uznání evropských diváků. V pozdější fázi své tvorby se Woody vyloženě zamiloval do Paříže a když se rozhodl opustit svůj oblíbený New York, začal tvořit právě tam. Tenhle snímek není nic jiného než pocta Paříži coby centru kultury a městu s úžasnou historií a celá hříčka se vlastně snaží prodat divákovi co nejvíc slavných postav evropské kultury, které se kdy mihly Paříží ve 20. letech minulého století. A tohle období si vybral proto, aby tam mohl dát své nejoblíbenější hudební melodie. Bohužel jednou to muselo přijít a můj oblíbený Woody, kterému obvykle dávám 4*, ale i v těch slabších filmech, na které za pár dní zapomenu, mě spolehlivě pobaví na tři, mě jednou musel zákonitě zklamat. S Woodym se nemíjím tématicky nebo volbou herců, ale tak nějak mě tohle panoptikum postaviček nebavilo a v první půlce jsem se vyloženě nudil. Ta druhá to trochu zachránila, ale ani tady těch pár funkčních vtípků nebylo nijak originálních a při allenovské nadprodukci jsem si je zapamatoval z jiných kousků. Ale jo, je to celkem milý film, jenže tentokrát šel tak nějak kolem mě. Celkový dojem: 45 %. (04.05.2014)