Půlnoc v Paříži

Nikdy jsem neměl nasledovanou Woodyho filmografii. Z jeho díla jsem viděl jsem jen Vicky Christinu Barcelona, přesto se nebráním že bych čas od času vytáhl nějaký ten Woodyho filmík a zkusil si zpříjemnit večer. Koneckonců Woody točí jako na běžícím páse, takže mám na docela dlouho vystaráno. Tak nějak tuším, že právě on je docela expert na zamilované vztahy. K Půlnoční Paříži snad jen tolik, že zatímco samotná Paříž je krásná, film mi přišel dosti slabý. Netrpím touhou pustit si jej znovu. Film mi jen tak prolétl před očima, nic víc nic míň. (16.01.2012)

“If I want to write something worthwhile, I have to get rid of my illusions.” Woody Allen nás po Barcelone zaviedol do Paríža a mne osobne priniesol ten najpríjemnejší filmový zážitok za poslednú dobu. Nádherne poetické, sprevádzané krásnou hudbou a zachytávajúce kúzelnú atmosféru Paríža - či už súčasného alebo minulého. Herci boli tiež skvelí - Owen Wilson, ktorý ma len utvrdil v tom, že patrí medzi hereckú špičku, pôvabná Marion Cotillard, ale aj všetky slávne osobnosti ako Hemingway (Corey Stoll) či Dalí (Adrien Brody). Úplne zaslúžene je nominovaný na Oscara za najlepší scenár aj film. Lepšiu reklamu Paríž ani nemohol mať. (03.02.2012)

Odlehčené (nejen) milostné dobrodružství v magickém městě s lehce fantastickým nádechem a typicky allenovským stylem - koukatelným, deviantně líbivým a značně (chytře) ulítlým... mysteriózní zápletka nabízí komediálního-nadpřirozena-chtivému diváku relativní satisfakci, coby dějepisný cestopis jde asi rovněž o zdařilou frašku... ale je to tak nějak od všeho trochu a vychází z toho taková freska, z níž zbyde za pár dní jen snová imprese bez hlubšího dojmu... nejsem zrovna typ, co si potrpí na blockbustery a cokoli jiného hází do koše, leč půlnoční metropole mě očarovala rozhodně méně než Owena Wilsona, byť mi její inspirativní síla, jemnost, vůně a barevnost dlouhodobě imponuje. Zadostiučiněním tak pro mě osobně byla především hudba. Inu suma, jako slastně ironické vybočení ze všedních témat kinohitů nebo opáčko před humanitní částí maturity asi fajn. 60% (14.10.2011)

Je to trošku patetický kýč, v němž se ve srovnání s předchozí Allenovou tvorbou nic nového neobjeví. Naopak, vše staré je zde banálně, povrchně a ne příliš vtipně aplikováno na nový vizuál. Chatrnost scénáře, v němž se zázrakem objevivší intelektuální a umělecké osobnosti dvacátých let setkávají odbíjením půlnoci s hlavním hrdinou - romanticky smýšlejícím románovým debutantem - jen podporují špatně napsané dialogy, v níž se Hemingway, Fitzgerald, Steinová, Dalí, Bunuel, Picasso, Man Ray a spol. omezují buď na neustálé hlasité proklamace svých jmen nebo na čítankové floskule co kdo o kom řekl/napsal. Pokud je to součástí konceptu, napadá mě snad jen ta interpretace, že hlavní hrdina má v hlavě skutečně nádor, jak mu dvakrát naznačuje jeho přihlouplá snoubenka, a ten v souladu s jeho romantickou povahou rozjíždí poněkud "literární" psychózu s pravidelnými výlety do jiného světa (dvacátých let v Paříži) á la Popelka (k ránu pěkně zase šup domů). V případě, že je konstrukce onoho "zlatého věku" pouze výplodem hrdinovy počínající schizofrenie, bylo by nasnadě, že repliky oněch slavných umělců se omezují jen na klišé, která si o nich kdy přečetl a na výčet děl, které stvořili (k tomu špetka romantické zápletky podnícená frustrací z nenaplněné lásky). Bohužel ani tak není příběh příliš konzistentní, neboť se v něm nikdo "neprobudí" ani nezůstane zaklet navždy (až na jednoho detektiva). Banálnost pointy ohledně neustálého otáčení se zpět v čase a idealizace minulosti je útrpná. Woody Allen se v posledních filmech buď skrytě věnuje tématice mentálního vyšinutí ("Užívej si co to jde" lze nahlížet jako případovou studii patologické mýtomanie a sociopatie - viz recenzi na indiefilm.cz), nebo se z něj postupně stává banální kýčař. Za každou špetku podvratnosti jsem u něj rád, ale bojím se, že si ji tam poslední dobou musím vkládat sám. (30.09.2011)

Woody Allen je sice rodilý Američan, ale vždycky se tak trochu vymykal z představy o typickém Američanovi, protože patří do okruhu newyorkských liberálů, kteří vždycky byli kulturně blíž Evropě než americkému jihu nebo středozápadu. A v Evropě taky jeho intelektuálně laděnější tvorbu brali diváci mnohem spíš než v Americe. Woody si z toho dělá srandu ve svém snímku Hollywood Ending, kde slepý režisér natočí film, který z pochopitelných důvodů nemá ani hlavu ani patu a když ho americké studio hodí přes palubu, snímek získá ocenění na evropském filmovém festivalu a taky uznání evropských diváků. V pozdější fázi své tvorby se Woody vyloženě zamiloval do Paříže a když se rozhodl opustit svůj oblíbený New York, začal tvořit právě tam. Tenhle snímek není nic jiného než pocta Paříži coby centru kultury a městu s úžasnou historií a celá hříčka se vlastně snaží prodat divákovi co nejvíc slavných postav evropské kultury, které se kdy mihly Paříží ve 20. letech minulého století. A tohle období si vybral proto, aby tam mohl dát své nejoblíbenější hudební melodie. Bohužel jednou to muselo přijít a můj oblíbený Woody, kterému obvykle dávám 4*, ale i v těch slabších filmech, na které za pár dní zapomenu, mě spolehlivě pobaví na tři, mě jednou musel zákonitě zklamat. S Woodym se nemíjím tématicky nebo volbou herců, ale tak nějak mě tohle panoptikum postaviček nebavilo a v první půlce jsem se vyloženě nudil. Ta druhá to trochu zachránila, ale ani tady těch pár funkčních vtípků nebylo nijak originálních a při allenovské nadprodukci jsem si je zapamatoval z jiných kousků. Ale jo, je to celkem milý film, jenže tentokrát šel tak nějak kolem mě. Celkový dojem: 45 %. (04.05.2014)