Co se vlastně stalo s Baby Jane?

Vynikajúci psychothrilller s brilantne napísanými hlavnými postavami. Ide o príbeh dvoch sestier, medzi ktoré sa nebezpečným spôsobom votrel jeden z najhorších ľudských neduhov - žiarlivosť. Vývoj oboch sestier bol naozaj veľmi dobre premyslený, pričom sa nezabudlo ani na jemné nuansy tohto problému. Tiež sa mi páčilo, ako sa tu poukázalo na vrtkavosť osudu, a že ho máme predovšetkým iba a výhradne len vo vlastných rukách. Navyše postava Jane mi v niektorých ohľadoch pripomenula Normu Desmond z legendárneho filmu Sunset Boulevard (1950), čo bola veľmi príjemná asociácia, hlavne v spojitosti s finálnou scénou. Silný nadpriemer. 85/100 (23.02.2018)

Miestami skutočne nervy-drásajúce, bohužiaľ s priemernou réžiou, ktorá dokáže síce vybudovať úžasnú scénu plnú napätia, ale hneď ju potopí v množstve nepotrebných vedľajších línií (Edwin, susedka a jej dcéra...) a zbytočných scén. Film by sa dal krásne zostrihať o minimálne pol hodinu. Hlavné hrdinky sú úžasné a podávajú strhujúce výkony, ale koniec filmu je nevýrazný a zhruba tri scény v poslednej polhodinke by mohli byť lepšími závermi. Nemožno prihodnocovať pri pohľade na dobu, práve naopak, boli to už štyri roky od Hitchcockovho famózneho Vertiga... (03.05.2009)

„Who the hell was Baby Jane Hudson?“ Život je jí divadlem. Nebude-li ve středu dění, jako kdyby nebyla. Ve své nové roli trýznitelky je přesvědčivá také díky tomu, že obětí páchaného (domácího) násilí je její vlastní sestra. Žena, která se opovážila být slavnější. Jen ony dvě, velký dům a vzpomínky, v nichž je Jane uzavřená stejně jako je Blanche uvězněná v domě (a stejně jako je její ptáče uvězněné v kleci). Vzpomínky na slávu, jež pominula. Na dobu bez televize, kdy měl obdiv obecenstva větší váhu než peníze. Na otce, jehož autorita je nově zpřítomňována samotnou Jane. Ta nepřipustí, aby se o přízeň, obzvlášť o tu mužskou, musela dělit se sestrou, na níž páchá fyzické násilí právě v momentech, kdy cítí ohrožení ze strany muže. Ať už jde Edwina, fixovaného na matku podobně jako Jane na otce, nebo o doktora s bílým pláštěm až po krk, připomínajícím zásluhou snímání z nadhledu vědce z monster hororu. ___ Jenže kdo stvořil monstrum jménem Baby Jane, není navzdory vysvětlujícímu prologu zřejmé. O hrdinkách nevíme dost, abychom pochopili neskutečnou krutost jedné a částečně dobrovolnou pasivitu druhé. (Tvrzení, že první je sadistka a druhá masochistka, dává smysl, nezakládá se však na tom, co nám sděluje film.) Vysvětlení spíše přímočaře šokující než uspokojující přichází těsně před koncem, který se oproti zbytku filmu odehrává na otevřeném prostranství, čím je na hranu únosnosti vystupňována bezmoc Blanche (svoboda na dosah a ona na ni přesto nedosáhne). ___ Nedostatky v psychologické profilaci hrdinek a zastavení dějového vývoje v poslední třetině napoprvé možná ani nezaznamenáte pro působivost Aldrichovy režie. Divadelní stylizaci (frontální snímání místností, světla umístěná v popředí, campy líčení) kombinuje s ryze filmovými výrazovými prostředky (transfokátor, netradiční úhly) a zároveň si dobře uvědomuje, že páteří jeho psychologického monster hororu (který oproti klasickým monster hororům nezatajuje, že titulním monstrem je ve skutečnosti osoba ženského pohlaví) jsou dvě hollywoodské divy. (Dle úhlu pohledu lze Baby Jane označovat také třeba za grand guignol, gotický horor nebo campovou obskurnost, marně jsem v ní ovšem hledal znaky černé komedie.) ___ Obě dámy zde do žánrových extrémů dovádějí rivalitu ze svých reálných životů. Obě přehrávají, protože je to jejich styl (v 60. letech již zastarávající) a protože můžou. Role jim to dovolují. Být samy sebou, velkými herečkami. Upřímně a bolestivě. 80% Zajímavé komentáře: Oskar, Radko (07.03.2017)

Obsadit do dvou titulních rolí takové herecké individuality, jakými obě dvě hlavní představitelky byly, bylo obrovské riziko. Stavá se, že takové dvě individuality se navzájem zastiňují, soupeří spolu, předhánějí se, a potom se takový film stává pouhou křečovitou teatrální slátaninou. Tohle se ovšem u Aldrichova psychothrilleru nestalo. Obě dvě herečky ze sebe vydaly vše co mohly a zároveň každá z nich nechávala prostor pro tu druhou. Film byl pochopitelně především sólo pro Bette Davis, která předvedla opravdu famózní herecký výkon, chvílemi jsem opravdu téměř nedýchal. Netušil jsem, jak neuvěřitelně realisticky se dá na filmovém plátně ztvárnit duševně nemocný člověk. Davisová skvěle rozehrávala různé herecké polohy, duševní stavy své postavy, naprosto s přehledem měnila hlas, který se opravdu podobal její sestře. Pozadu však nezůstala ani Joan Crawford, které se podařilo celý ten malý prostor, který byl její postavě dán bezezbytku využít a vyrovnat se tak své kolegyni. Tohle je typ filmu, který se bohužel netočí každý den. Film, který dá obrovskou příležitost vyniknout ženské herecké osobnosti. (02.07.2008)

Poctivá psychologická soda s poměrně novátorským hororovým feelingem, určitě jeden z hlavních inspirativních zdrojů Stephena Kinga při pozdějším psaní Misery. Takhle vyhrocený sesterský vztah se jen tak nevidí a upřímně mě překvapuje, že film stojí tak moc mimo divácký zájem. Slabiny vidím pouze v prapodivném závěru, lehce přemrštěné stopáži a v tom, že Bette Davis je natolik odporná babizna, že se na ní skoro nedalo dívat... Herecky však klobouk dolů. 80% (14.12.2016)