Lonely Hearts Club
Obsahy(1)
Přehoupl se 1968 rok a svět se - alespoň pro nás - začal nesmírně měnit. Málokdo asi čekal, že ta změna bude tak velká a tak zlá. Černá tušení se naplňují pomalu a každý si to své musí odžít. I Lukáš Knapp, dvacetiletý zpěvák a vůdčí duch bigbítové kapely Klub osamělých srdcí. Mladý muž na vrcholu svého mladistvého sebevědomí, které nepochybuje o správnosti toho, jak myslí a cítí, které necítí potřebu kompromisu s dobou, který chce žít v pravdě a pohrdá lží, začíná klouzat po spirálě, která se nevyhýbá nikomu a ničemu. Dokonce ani hudbě, kterou hraje a kterou vzývá. Skutečně je to příběh z doby, která za moc nestála, a která naopak mnohé z tehdy mladých stála všechno. Byla to doba, která i buřiče a svobodné duchy, jakým je nepochybně bigbítový hudebník, dovedla až na hranu jejich skutečné vnitřní odvahy, ale i lidskosti. Příběh spisovatele a scenáristy Martina Bezoušky z ranných sedmdesátých let, kdy se čeští a slovenští lidé teprve učili, co to znamená normalizace, natočil v převážně mlhami pokrytých severních Čechách režišér Petr Nikolaev s herci, jako je Václav Postránecký, Simona Stašová, Oldřich Vlach, Roman Říčař a mnozí další. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (90)
Příjemný film o nepříjemných věcech, ale spíš je to taková romance než vhled do těžkého života za normalizace. Docela pěkný modelový příklad hlavních postav a jejich dalších osudů, které jsou v závěru naznačeny. Zaujme mladá Kajnarová jako naivní zamilovaná dívenka s jednou parádní scénou. Hlavní máničky jsou dost toporné. ()
Zas tak hrozné to nebylo. Herecké výkony sice nemastné neslané, výprava hrůza (kdo proboha prosadil ty paruky?), hudba na úrovni pilotních zkoušek garážníků z úplně jiného soudku a času, co říct...do roku 1968 mi z toho zapadá opravdu málo. Je to špatně, film měl dokumentovat dobu nástupu normalizace, což se podle mne povedlo tak, že to nejspíš nikdo z mladší generace nepochopí. Jako značně učesaný retro snímek mi to pod vousy nejde už vůbec. Koukal jsem až do konce, ale spíše z nostalgie. Na druhou stranu díky i za takovéto nízkorozpočtovky, když si vzpomenu na nedělní večery u televize za komančů, to byly panečku jiné skvosty, tandem Buchvaldek-Švorcová a nedělní chvilka poesie předtím Pelikánová, brutal pastva pro masy :-) ()
V kontrastu s Jirkou Macháčkem ve směšné paruce mi přišlo jako dobrý nápad, že byla v hlavní roli neokoukaná tvář. Jenže ta role potřebovala herce. Jak v intimních scénách se Zuzanou Kajnarovou, tak v rodinných se Simonou Stašovou a Václavem Postráneckým vypadal Roman Říčař, že neví, co tam má dělat. Jen na pódiu vypadal jako na svém místě. Jinak prostě jen další televizní dobovka. Režisér ve stejných místech, z podobné doby, na totéž téma natočil už jeden výrazně povedenější film, tohle je přinejlepším průměr (50%). ()
No, nějaká hluboká sonda to není, ale rozhodně nemůžu tomuto dílu upřít atmosféru. Ostatně, retrofilm o máničkách, to by musel být hodně velký průšvih, abych to při hodnocení tlačil nějak dolů. Přišel jsem sem s odhodláním dát čtyři hvězdičky, ale nakonec jsem musel dávat čím dál víc za pravdu všem těm další příspěvkům a jejich výtkám. Zůstaneme tedy u tří. Jako romance docela pěkné. Právě díky té vyčítané nedokonalosti a ledabylosti vynikl onen duch, kdy bolševik rozhodoval i o tom, jak a kde se budou mladí bavit a všemožnými způsoby otravoval život všem okolo. Právě tahle plíživá šedivost a deprese z tohoto filmu sálala, což jej ctí. Na druhou stranu, topornost herců představujících máničky byla skutečně poněkud úsměvná. Zůstaneme tedy na třech hvězdičkách, snahu já cením a pár podobně laděných snímků bych určitě v budoucnu uvítal. ()
Neuvěřitelná pitomina, která dělá z trochu zasvěcenějších diváků blbce, pokud se týká už používané hudební složky. Píseň 20 deka duše hráli Mišíkovi Etc... na konci 80. let, rozhodně ne na začátku 70. let, kdy se má děj filmu odehrávat. To byl ostatně Mišík zpěvákem Flamenga, tehdy nejvýznamněnější české rockové skupiny (vedle Modrého Effektu a Luboše Andršta), od níž paradoxně ve filmu neslyšíme ani notu. V obskurním klubu (ten mi opravdu přijde mimo realitu) zato slyšíme nahrávku Plastiků Magické noci z 1. jejich alba natočeného na Housce cirrka o dva až tři roky později, navíc kapely, která měla kolem roku 1971 a 1972 zcela jiný repertoár (nota bene se zvukem z let 90,, že?). Normalizace je tu pak zobrazována jako totální fraška. Pokud se tvůrci chtěli někde dozvědět fakta o tehdejším rockovém (ale i jazzovém a folkovém) životě, měli by si přečíst vzpomínky Mikoláše Chadimy nebo texty Martina Jirouse o PPU (Chadima ovšem líčí situaci skutečně barvitě s objektivitou hodnou historika). Snímek působí celkově neuvěřitelně naivně, a upřímně nevím, pro koho byl natočen. ()
Reklama