Zabil jsem svou matku

Tomu se říká start snů. Xavier Dolan má před sebou velkou budoucnost. Nenávist není často ideální cesta, když něco nemáme rádi. Zrovna gay Dolan by pro to měl mít pochopení. Jenže si vybral variantu nenávist/potřeba milovat/tolerovat pořád dokola. Matku si těžko vyměníš, tak je snadnější si z chyb udělat zábavu, i když chápu, že jde hlavně o frustraci z chybějící autority v podobě otce. Film je formálně výbernej, Xavi překvapuje skvělými nápady a třeba snová scéna, kdy se marně snaží o sexy učitelku, ale jeho homo pudy jsou proti, je vynikající. Minimalistická, ale silná klavírní hudba harmonicky ladí s náladou snímku a ústřední dvojice hraje zcela uvěřitelně. Jen tak dál, mladý kládomilče. (25.12.2011)

Natočit tak dobře ve 20ti letech film tohoto typu, to se skutečně moc často nevidí. Doposud jsem považoval za nejgeniálnějšího mladistvého režiséra Richarda Kellyho (v době, kdy natočil Donnieho Darka), teď však musím přiznat, že jeho prvenství v mém pomyslném žebříčku začíná ohrožovat Xavier Dolan (i přesto, že se jejich zcela rozdílná filmová díla dají těžko porovnávat). Myslím, že to bylo v diskuzi k Imaginárním láskám, kde jeden z uživatelů psal, že Dolan by měl točit hudební videa, k čemuž se rozhodně přikláním i já - scény, kde zní hudba jsou opravdu skvěle natočené, procítěné, mají hutnou atmosféru a patří k nejlepším okamžikům tohoto filmu. (27.12.2012)

Po výtečných Imaginárních láskách jsem čekal trochu lepší kus. Dolanovi se ovšem nedá upřít, že hned od prvního snímku si vytvořil naprosto originální a jedinečný styl - což je v dnešní době, kdy už bylo natočeno všechno a všemi způsoby, docela neuvěřitelné. A není to jenom o těch zpomalených záběrech, už jenom to jak snímá hovořící postavy - dvě v jednom záběru, otočené ke kameře. Zabil jsem svou matku však není zdaleka tak vizuálně a hudebně opojné, jako následující snímek. Dolan tady zkouší, občas mu to vyjde, občas ne, občas něco působí poněkud nedomyšleně. Několik scén dokonce už zavánělo těžkým nevkusem, například ta s barvami a dvěma "dychtivými" homosexuály. Nejvíce mi však vadila ona zbytečná uřvanost a vztahovačnost hlavního hrdiny, díky čemuž jsem s ním nemohl sympatizovat. (07.09.2011)

Šokantní a nesmírně laciný název, který měl zřejmě přitáhnout diváky, je v rozporu s poměrně krotkým vyprávěním o problémech pubertálního chlapce s jeho matkou. Jako prvotina 20letého(!) mladíka to není špatné, i když o nějakém zázraku tu nemůže být řeč. Doufám, že se Dolan ve svém dalším počinu vyvaruje samoúčelných záběrů, jejichž zdejší zařazení postrádá jakýkoliv smysl (efektní obrázky dokáže natočit každý, tím podstatným by měl být přínos pro samotný film). 6/10 (05.03.2011)

Nesmírně osobité. Miluji zpomalené záběry, které jsou doprovázeny senzační hudbou. Na Xavierovi je znát, že prozatím není poznamenán současnou filmovou tvorbou. Nic není přehnané, vše je přirozené. Režisér nenahrává ani matce ani synovi. Nechá vás, ať se sami přikloníte k jednomu z nich. V jeden moment nenávidíte matku, která nedokáže pochopit svého syna. Pak zas vidíte syna, jak dokáže být krutý na svou matku. Typické Odi et amo. (17.05.2011)