Faust

Jedna z nejzásadnějších pecek letošní LFŠ. Možná nejlepší. A rozhodně nic pro ty, kteří mají rádi předžvýkané ideje a pravdy o našem životě. Sokurov uchopil Fausta hodně svérázně a přetvořil jej v nový umělecký tvar, v němž více než o děj a imerzi jde o hledání a úvahu nad základními filosofickými otázkami (s vědomím nedobratelnosti se konečných odpovědí). Putování, které Faust a Mefisto podnikají se povahou blíží Komenského Labyrintu. Zjevování skutečných věcí (nebo lépe řečeno: pravdy) se tu děje v podobě symbolů. Důležité není to, co se děje v realitě fikčního světa filmu, ale jakých otázek se tento fikční svět dotýká. Základní opěrné body filmu byly pro mě tyto: zlo není protikladem dobra, může existovat nezávisle na něm. Úmysl stvořitele nemusí oproti biblickému výkladu spočívat ve vykonání dobrého díla, ale v samotném činu. Na počátku nebylo slovo, na počátku byl čin. Tragika hlavního hrdiny tedy spočívá v tom, že je posedlý neukojitelným hladem po poznání, a jak se učí chápat principy a roste jeho poznání, roste v něm víra, že je schopen tvořit (podobně jako Bůh). To se velmi dobře vyjevuje ve finální scéně s gejzírem. Tento dojem je však iluzorní. Jak mu jeho průvodce připomíná: "Ale tobě nebylo dáno konat!" Faustovo prokletí tkví tedy v tom, že může žít (snad věčně?) a poznávat, ale není schopen aktu tvorby. Zdaleka nejlepší ale na filmu je, že tahle interpretace je jen jednou z mnoha, které snímek nabízí. (28.07.2012)

Chladný vizuál, chladnější snad než smrt sama, doprovází celé rozsáhlé filozofické pojednání na téma života, smrti a kontrastu mezi dobrem a zlem. Lichvář je svůdce, našeptávač, je slizký, zlý a ohavný. Sokurov opět skloubil mimořádnou vizuální stránku s tou zvukovou. Faust se stává jen průvodcem, ďábel je hlavní postavou, vždyť ano, zlo může existovat i bez dobra. A já budu dlouho muset přemýšlet nad závěrečnou nevyřčenou otázkou, zda lze považovat za vraždu zabití ďábla v sobě. Neskutečně silný zážitek, Sokurov povýšil Fausta na čisté filozofické dílo. (10.09.2020)

Bol to bordel. Hlučný bordel. Dve veci, za ktoré nemohol sám film ale ešte viac mu škodili a už aj tak neznesiteľný film ešte podkopávali - veľmi hlasné audio, ktoré bolo podporené neustálym kričaním a hulákaním postáv a meškajúce titulky, išli aj anglické aj české. Keď sa viedol dialóg, nebolo možné určiť, komu patrí ktorá replika. Ja som si to ešte vedela odvodiť podľa toho čo som počula, ale chudáci tí, ktorí vôbec nemčine nerozumejú. No ale k filmu. Opäť nič pre mňa. Áno, stretla som kamarátku, ktorej sa to páčilo, viac tých, ktoré trpeli tak ako ja. Mňa viac ako sledovať film bavilo pozerať sa na odchádzajúcih a spiacich ľudí. Neodišlo ich toľko, koľkí nad tým seriózne uvažovali (hovorím aj za seba). Keď takýto film dostane veľké ocenenia na festivaloch, isté očakávania sú. Po pol hodine, ktorá je otravná a nebaví vás si poviete, že tomu snáď ešte dáte pár minút šancu, potom po hodine si poviete, že už asi aj ostane do konca. Nebudete sa predierať zo stredu kina a rušiť ľudí, môžete sa pokrčiť na sedadle a spraviť to ako moja anonymná suseda, ktorá spala svojmu priateľovi na nohách. Dobrá voľba. Nemám rada filmy, ktoré na mňa pôsobia neúprimne. Repliky, ktoré mi prídu zbytočné a samoúčelné. V tomto filme plynú slová a vety, ktoré nedávajú význam, možno 5% z nich za niečo stojí a naozaj prinúti sa zamyslieť. Je to pekne dobovo spracované, niektoré kostýmy naozaj krásne, ale opäť aj také, ktoré sú dohnané do krajnosti, opäť samoúčelne. Postava diabla, ktorý bozkáva, ale lepšie povedané bolizuje sochy Ježiša alebo svätcov v kostole. Ako to na mňa pôsobí? Nie šokujúco ani symbolicky, len otravne a iritujúco. Lebo mi to príde zbytočné. Takýchto scén je tam veľa...len som si hovorila, aha, ďalšia, zív. A ďalšia, fakt prekvapivé. Opäť sprostosť. Všetky postavy akoby ušli z psychopatického obludária. Nikto sa nespráva obyčajne. Bežní obyvatelia mesta - blázni a kreatúry, je mi jedno, či žijú v pofidérnom stredoveku. Neviete, čo si o nich máte myslieť, o čo im ide alebo čo chcú, či reagujú kladne alebo záporne. Zmätok. Motám sa aj v tomto komente, mám chuť opindať skoro každú jednotlivosť filmu, lebo sa mi tam naozaj páčila asi jedna scéna (a hudba v záverečných titulkoch). Ten pád do vody. Bol krásny. Ale to je dosť málo na dve hodiny. No nič. Teším sa na nejakú podrobnejšiu diskusiu so známym, ktorému sa ten film páčil. Btw - keď sa mi to v istom momente začalo podobať na LOTRa a rozmýšľala som, či to seriózne nebolo účelom parodovať tú scénu so Samom, Frodom a Glochom v pustinách Mordoru. No dovidenia. (IFF Bratislava, 5.11.2011, Eurovea) PS - Mám v hodnoteniach až 1 odpad. Z dôb dávno minulých. Tak nejak neviem filmom dávať odpad, teda zatiaľ ma žiaden až tak extrémne nenasr...ale tento by si to zaslúžil. (06.11.2011)

Na některé artovky už nemám patřičnou trpělivost. Tenhle Faust zkouší, co divák unese. Všechnu špínu světa naplněnou chtíčem a touhou po penězích. Obraz, který klame, prohýbá se jak pružné zrcadlo, šedé a ocelové tóny se rozzáří až do svatozáře a chladná modř spolkne těla. Vnitřnosti vypadávají z otevřeného těla, které už není člověkem, ale jen prázdnou schránou. Kristus měnil vodu ve víno, Ďáblovi stačí udeřit do stěny a víno stříká proudem. Člověk má dvě ruce - jedna dává a druhá bere. Alegorie blízká Případu pro začínajícího kata či Kafkově Zámku. Před lety bych zajisté cenil více. Tenhle film potřebuje odpočatou mysl. Potěšila mě Hanna Schygulla, femme fatale Fassbinderových filmů. Stárnoucí, ale pořád fascinující... (14.01.2017)

My, Markéty, máme pro faustovskou legendu všeobecnou slabost, ještě rozdmýchanou Bulgakovem (ten pocit výjmečnosti!). Co teprve, když sdílíme doktorovu touhu po absolutním poznání. Co teprve, když milujeme ruskou auteurskou linii. Sokurov opustil dlouhé tiché záběry a nahradil je frenetických střihem a prakticky nepřetržitým proudem dialogů. Film hodný analýzy. Po prvním zhlédnutí bych dominantu hledala v kontrastech: časté přeostřování obrazu a jeho deformace vyvolává v jeden moment pocit subjektivizace, přítomnosti diváka ve zablácených uličkách nebo opojnost laciného vína v putice. V druhý moment nastupuje odcizení - filmové prvky jsou natolik sebeuvědomělé, že až pomrkává přítomnost filmového média. Faust na jednu stranu pohrdá nemorálností felčarů, na druhou stranu mezi ně patří. Zmítá mezi touhou po něžném duchovním citu a mezi tělesností. Špinavost města a čistota přírody. V neposlední řadě přidejme ošklivost a oplzlost Mefista a nevinost a krásu Markétky. Mohla bych pokračovat, ale textem to nelze přenést. Je to zkrátka krásné, je to hutné, vyvolává to znepokojivé otázky. Je to pro mě zatím nejlepší letošní film. (Letní filmová škola 2012) (24.09.2012)