Faust

Pokiaľ bola Ruská archa odvážny experiment, tak Faust je experiment veľmi bizarný. Hovorené slovo pôsobí až nediegetickým dojmom, akoby sa jednalo o chybu. Obraz pôsobí scudzujúco, akoby sa divák na film nemohol poriadne dívať zaostreným zrakom. Jedná sa o akúsi epizodickú road movie jedným mestom. To uvádza nádherný obrovský celok, ktorý osobne považujem za jeden z najatmosférickejších CGI monumentálnych záberov vôbec a občas si ho budem púšťať len tak pre zlepšenie nálady. Filmom sa tiahne neustále filozofovanie, čiže pre plné pochopenie si treba vziať do ruky aj scenár a pri niektorých frázach sa zastaviť. Oni tie múdra by mohli byť vyslovované aj v absolútne odlišnom filme a znamenali by cca to isté. Od začiatku mi Zeiler pripomínal Ralpha Fiennesa a nechtiac som si to vsugeroval natoľko, že som si to proste až do konca filmu myslel. Holt Voldemort by si s diablom a Faustom tiež mal čo povedať. (08.10.2015)

Největší klad filmu je jeho největší slabinou: kontrapunkt hmoty a ducha, těla a duše. Materialita těla zas a znova geniálně vpadává do jinak typicky sokurovského pomalého uplývání až lyrických klasicistních/ preromantických obrazů. Odporné nafouklé tělo Mefista uprostřed ženské čistoty v úvodu; Markétčina krása postupně končící v záběru vulvy: symbol postupného přerušení rovnováhy mezi duší a tělem a zredukování toho vznešeného v člověku (jeho odrazivost boha) na zvířecí (ne)podstatu. Kdo vnesl do světa rovnováhy duše a těla nerovnováhu a Hřích? Kdo se zřekl trpělivé askeze vědění, kdo vyměnil příslib vědy, stále se posouvající do budoucnosti, za jednu noc s Markétkou? A odpověď je i odpovědí na otázku, proč je tento typicky náboženský výkladový rámec největším záporem filmu: na rozdíl od Goethova veledíla úplně zplošťuje příběh Fausta na manichejský boj duše a hmoty - od těla, hmoty, sexu může vzejít jen Mefisto. Faust už není sebezničujícím hrdinou, jenž ve vědě již všeho dosáhl a jenž se spojí s ďáblem, aby poznal ještě víc, pročež musí poznat i to, co vědě uniká. Nyní je jen netrpělivým a poraženeckým odpadlíkem duchovní práce, který se podvolil touze a na cestě za potěšeními těla skončil ve vyprahlé poušti, která znamená smrt těla i ducha. Sokurovy "Dny zatmění" se také odehrávaly na poušti, ale zde byl směr opačný: oproštění se od špinavé reality vedlo vzhůru... zde se od boha padá dolů. Musí se tedy spadnout i v hodnocení. (28.04.2017)

Tak jsem měl zase jednou tu svou "melancholickou sžíravost"... která mě většinou přiměje podívat se na nějakou zdlouhavou artovou nudu, v níž se tři hodiny pomalu prochází městem, v podstatě nic se tam neděje a všem padají od huby nevýslovný moudra o životě věčném. Inu tedy, zdála se mi tato Faustovská adaptace býti správnou volbou k patřičnému ukojení duševní zvrácenosti - totiž touze být znuděn a zároveň umělecky obohacen. ... Inu... Což o to. Málem se to povedlo a dost mě bavila skutečnost, že jde o adaptaci, která se bez znalosti předlohy nedá divácky "vydejchat". Leč bohužel, přes všechnu snahu, "té síly část jsem já, jež nesnáší uřvaný filmy a po hodině Fausta vypnula." (22.04.2013)

Jedna z nejzásadnějších pecek letošní LFŠ. Možná nejlepší. A rozhodně nic pro ty, kteří mají rádi předžvýkané ideje a pravdy o našem životě. Sokurov uchopil Fausta hodně svérázně a přetvořil jej v nový umělecký tvar, v němž více než o děj a imerzi jde o hledání a úvahu nad základními filosofickými otázkami (s vědomím nedobratelnosti se konečných odpovědí). Putování, které Faust a Mefisto podnikají se povahou blíží Komenského Labyrintu. Zjevování skutečných věcí (nebo lépe řečeno: pravdy) se tu děje v podobě symbolů. Důležité není to, co se děje v realitě fikčního světa filmu, ale jakých otázek se tento fikční svět dotýká. Základní opěrné body filmu byly pro mě tyto: zlo není protikladem dobra, může existovat nezávisle na něm. Úmysl stvořitele nemusí oproti biblickému výkladu spočívat ve vykonání dobrého díla, ale v samotném činu. Na počátku nebylo slovo, na počátku byl čin. Tragika hlavního hrdiny tedy spočívá v tom, že je posedlý neukojitelným hladem po poznání, a jak se učí chápat principy a roste jeho poznání, roste v něm víra, že je schopen tvořit (podobně jako Bůh). To se velmi dobře vyjevuje ve finální scéně s gejzírem. Tento dojem je však iluzorní. Jak mu jeho průvodce připomíná: "Ale tobě nebylo dáno konat!" Faustovo prokletí tkví tedy v tom, že může žít (snad věčně?) a poznávat, ale není schopen aktu tvorby. Zdaleka nejlepší ale na filmu je, že tahle interpretace je jen jednou z mnoha, které snímek nabízí. (28.07.2012)

Na některé artovky už nemám patřičnou trpělivost. Tenhle Faust zkouší, co divák unese. Všechnu špínu světa naplněnou chtíčem a touhou po penězích. Obraz, který klame, prohýbá se jak pružné zrcadlo, šedé a ocelové tóny se rozzáří až do svatozáře a chladná modř spolkne těla. Vnitřnosti vypadávají z otevřeného těla, které už není člověkem, ale jen prázdnou schránou. Kristus měnil vodu ve víno, Ďáblovi stačí udeřit do stěny a víno stříká proudem. Člověk má dvě ruce - jedna dává a druhá bere. Alegorie blízká Případu pro začínajícího kata či Kafkově Zámku. Před lety bych zajisté cenil více. Tenhle film potřebuje odpočatou mysl. Potěšila mě Hanna Schygulla, femme fatale Fassbinderových filmů. Stárnoucí, ale pořád fascinující... (14.01.2017)