Režie:
Alexandr SokurovKamera:
Bruno DelbonnelHudba:
Andrej SigleHrají:
Johannes Zeiler, Hanna Schygulla, Anton Adasinskij, Antoine Monot Jr., Isolda Dychauk, Georg Friedrich, Andreas Schmidt, Jurij Arabov, Maxim Mehmet (více)Obsahy(1)
Film slavného a experimentátorského ruského režiséra Alexandra Sokurova, který diváka vtáhne do světa dávno minulých dob, je strhující poutí plnou poetických i drsných záběrů. Sokurovův zvláštní film naléhavě poukazuje na lidské slabosti a chyby a znovu objevuje "Fausta" jako hluboký lidský příběh. Snímek zaujme nevšedními hereckými výkony Johannese Zeiler, Hanny Schygully a Antona Adasinjského (frontmana divadelního seskupení DEREVO). Jakkoli se nechal Sokurov volně inspirovat Goetheho příběhem, známý mýtus o zaprodání duše ďáblovi radikálně reinterpretuje. Faust je myslitelem a rebelem, avšak zároveň anonymním člověkem z masa a kostí, který je ovládán vnitřními pudy, chamtivostí a chtíčem. (Magic Box)
(více)Videa (1)
Recenze (67)
Skutečně ne film, který si dáte k snídani a do večeře jej strávíte. Měl jsem dojem, jako kdyby se Sokurov snažil do dvou hodin vměstnat co možná největší díl myšlenek z Goetheova veledíla, vyzdvihnout „svá“ témata (smrt, tělesnost, plynutí času) a navrch poskytnout dostatek prostoru hercům. Ticho a prázdnota k rozjímání absentují. Kamkoli se hrdina hne, někdo ho doprovází, něco se kolem něj děje. Ještě více poté, co se mu průvodcem stává ďábel (povoláním příznačně lichvář), cíleně podněcující chaos. I vizuálně čarokrásnou procházku Fausta a Markétky narušují přinejmenším hlasy jiných postav. Zahuštěnost zvuky, obrazy a idejemi vyvolává u diváka i u Fausta stejnou touhu, touhu po klidu. Jeho hledáním je vymezen směr vyprávění stejně jako druh kladených otázek. Existuje-li dobro, vzhledem ke zkaženosti světa k jeho poznání vede jediná cesta – skrze zlo. U něj je třeba začít. U přízemního, odporného a zapáchajícího. U všudypřítomného. Odklon z cesty vědy a víry k nebezpečným pochybám je „zhmotněn“ nahrazením duchovně založeného otce mužem, který páchne smrtí. Těla Fausta a otce i Fausta a ďábla v některých záběrech blízkým tělesným kontaktem skoro splývají – neustálý a ne vždy vítaný fyzický kontakt s druhými, neustále tlačení a otírání se, vytváří působivý kontrast k čistotě vztahu mezi doktorem a Markétkou, kdy jsou doteky něžné a žádoucí. Dominující naturalismus v zobrazování špinavé reality dává vyniknout scénám magicko-realistickým, lynchovky bizarním (vagína, homunkulus), spojujícím svět poznaného a nepoznatelného. Svět mužské racionality a svět tajuplné ženy, mezi nimiž zbloudilé duše převádí bezpohlavní ďábel. Využívání geometrie prostoru, časté sestupy a výstupy, jsou hlavní a nejméně okázalou nápovědou, že dochází k přechodům mezi snovým a reálným. Na výtvarné rovině podobnou roli plní optické deformace obrazu, vyvolávající podezření, že promítač špatně založil film do aparátu (případně, že jde o zrcadlové odrazy). Obrácení pozornosti k samotnému médiu lze chápat jako režisérovu výzvu, abychom přijali deformovaná pravidla jim vytvořeného a ovládaného světa, který slouží přednostně k verbální filozofické disputaci. Což ovšem neznamená, že by v něm chyběly obrazy, jež se jakémukoli slovnímu popisu vzpírají (v krajině polocelků „vyzařující“ detail Markétčiny tváře). Není-li možné ve stručnosti postihnout Goethova Fausta, Faust od Sokurova je podobně neuchopitelný a pro člověka životem zatím dostatečně nevzdělaného stejně nepochopitelný. 80% Zajímavé komentáře: Rosomak, FlyBoy, Radko, ScarPoul, Aquarius ()
Přílišná afektovanost hereckých projevů a "ukecanost" mi zkazily intenzivnější prožití bezesporu netradiční a v mnoha ohledech i podnětné adaptace klasické legendy o Faustovi. Přijde mi to o to víc smutné, že mě jinak snímek svým pojetím vyloženě nadchnul a v mnoha ohledech i fascinoval, zejména co se týče postavy ďábla. Ten je zde vylíčen v podstatě jako obyčejný člověk z masa a kostí, co ovládá své okolí zneužíváním jeho strastí a našeptáváním z pozadí, jako intrikán, co díky absenci tradičního morálního cítění zneužívá slabostí okolí a sám přitom zůstává nepoznán v pozadí. Samotný Faust naproti tomu nemá podobu tradičního vzdělance, ale hladového, žíznícího otrhance, co by vědomosti zaměnil za trochu žvance a nějaké to laskání od roztomilé Markétky. Oni ty základní pudy přece jen mají obvykle před vzděláním přednost... I jiné body filmu mají aktuální dosah a tak nějak předpokládám, že po dalším zhlédnutí budou prozatimní silné 3* zvýšeny. ()
Zajímavá adaptace klasiky, která je na jednu stranu historicky poměrně přesná v tom smyslu, že jsou zde skutečně povedené kulisy a vy máte jasné zasazení do doby, na druhou stranu je to ale film, který má svoje snové prvky a funguje i v tomhle ohledu. Ani tak to ale neznamená, že by mě skutečně bavil, což se promítlo i do hodnocení. ()
Veľký rozdiel medzi Faustom v expresionizme či z pohľadu Goetheho špecifickej atmosféry. Sokurov prevzal rôzne ruské archetypy morálneho rozvratu a dosť univerzálnym jazykom z neho spravil líčivú kombináciu mystických dialógov a odľušťovanie tej ľudskej stránky človeka v dosť nahnutej spoločnosti a v nepríhodnej dobe. Tie dialógy, alebo čas od času len "neúmyselné" vnútorné vyslovené monológy mi pripomenuli Jakubiska. Avšak (a podobne ako u slovenského velikána, keď sa príliš snaží navodzovať nadzemský dojem, kde by sa zišla jeho pragmatickejšia ruka), nedokáže ma príliš nadchnúť a strhnúť. Ani skvelé základy a potrebné proporcie nemusia docieliť výsledného účinku. ()
Pokiaľ bola Ruská archa odvážny experiment, tak Faust je experiment veľmi bizarný. Hovorené slovo pôsobí až nediegetickým dojmom, akoby sa jednalo o chybu. Obraz pôsobí scudzujúco, akoby sa divák na film nemohol poriadne dívať zaostreným zrakom. Jedná sa o akúsi epizodickú road movie jedným mestom. To uvádza nádherný obrovský celok, ktorý osobne považujem za jeden z najatmosférickejších CGI monumentálnych záberov vôbec a občas si ho budem púšťať len tak pre zlepšenie nálady. Filmom sa tiahne neustále filozofovanie, čiže pre plné pochopenie si treba vziať do ruky aj scenár a pri niektorých frázach sa zastaviť. Oni tie múdra by mohli byť vyslovované aj v absolútne odlišnom filme a znamenali by cca to isté. Od začiatku mi Zeiler pripomínal Ralpha Fiennesa a nechtiac som si to vsugeroval natoľko, že som si to proste až do konca filmu myslel. Holt Voldemort by si s diablom a Faustom tiež mal čo povedať. ()
Reklama