Faust

Jedna z nejzásadnějších pecek letošní LFŠ. Možná nejlepší. A rozhodně nic pro ty, kteří mají rádi předžvýkané ideje a pravdy o našem životě. Sokurov uchopil Fausta hodně svérázně a přetvořil jej v nový umělecký tvar, v němž více než o děj a imerzi jde o hledání a úvahu nad základními filosofickými otázkami (s vědomím nedobratelnosti se konečných odpovědí). Putování, které Faust a Mefisto podnikají se povahou blíží Komenského Labyrintu. Zjevování skutečných věcí (nebo lépe řečeno: pravdy) se tu děje v podobě symbolů. Důležité není to, co se děje v realitě fikčního světa filmu, ale jakých otázek se tento fikční svět dotýká. Základní opěrné body filmu byly pro mě tyto: zlo není protikladem dobra, může existovat nezávisle na něm. Úmysl stvořitele nemusí oproti biblickému výkladu spočívat ve vykonání dobrého díla, ale v samotném činu. Na počátku nebylo slovo, na počátku byl čin. Tragika hlavního hrdiny tedy spočívá v tom, že je posedlý neukojitelným hladem po poznání, a jak se učí chápat principy a roste jeho poznání, roste v něm víra, že je schopen tvořit (podobně jako Bůh). To se velmi dobře vyjevuje ve finální scéně s gejzírem. Tento dojem je však iluzorní. Jak mu jeho průvodce připomíná: "Ale tobě nebylo dáno konat!" Faustovo prokletí tkví tedy v tom, že může žít (snad věčně?) a poznávat, ale není schopen aktu tvorby. Zdaleka nejlepší ale na filmu je, že tahle interpretace je jen jednou z mnoha, které snímek nabízí. (28.07.2012)

Na některé artovky už nemám patřičnou trpělivost. Tenhle Faust zkouší, co divák unese. Všechnu špínu světa naplněnou chtíčem a touhou po penězích. Obraz, který klame, prohýbá se jak pružné zrcadlo, šedé a ocelové tóny se rozzáří až do svatozáře a chladná modř spolkne těla. Vnitřnosti vypadávají z otevřeného těla, které už není člověkem, ale jen prázdnou schránou. Kristus měnil vodu ve víno, Ďáblovi stačí udeřit do stěny a víno stříká proudem. Člověk má dvě ruce - jedna dává a druhá bere. Alegorie blízká Případu pro začínajícího kata či Kafkově Zámku. Před lety bych zajisté cenil více. Tenhle film potřebuje odpočatou mysl. Potěšila mě Hanna Schygulla, femme fatale Fassbinderových filmů. Stárnoucí, ale pořád fascinující... (14.01.2017)

Naprosto atmosfericky valcujúce spirituálne majstrovské dielo, schopné vybudiť zmysly diváka na najvyššiu možnú úroveň. Faustom sa už predtým inšpiroval hocikto, ale to čo dokázal Sokurov tak to klobúk dole, niečo také sa vidí iba málokedy. Zároveň si uvedomujem, že snímok nemusí sadnúť každému, pretože sa tu popierajú snáď všetky zásady toho, čo robí film atraktívnym pre diváka: dejová linka je ohlodaná až na kosť, veľa naoko nezmyselných dialógov a situácií, slepé odbočky v dejovej linke, ťažko čitateľné postavy... Na druhú stranu treba si uvedomiť, že nejde o klasický film v štýle úvod-zápletka-rozuzlenie, ale že máme pred sebou predovšetkým senzuálny, atmosferický filmový pokrm, v ktorom sa prostredníctvom šikovne volených dialógov zabalených do bizarnej metofory a prostredia plného kontrastov rozoberajú mnohé otázky týkajúce sa života, smrti, túžby po poznaní s cieľom pohrať sa s pocitmi diváka. Diabol tu obchádza okolo hlavnej postavy, ako mačka okolo myšacej diery, našepkáva jej, využíva jej slabiny v podobe túžby po moci, vedomostiach, chtivosti.... Bezpohlavný tvor, z ktorého už len na pohľad ide mráz po chrbte. Všetko podčiarkuje príhodná atmosféra s nádhernými kulisami, ktoré presne demonštrujú stav mysle v obraze (všetko zlé a škaredé je tmavé a zatuchlé, Markétka a všetko dobré je jasné a žiariace). Nakoniec je tu výborná hudba, možno až ambientného typu. Ťažko opísať pocity, ktoré vo mne film vyvolal, ale pozor, ako som sa už zmienil, snímok nebude baviť každého, je to netradičná, svojrázna vec. (01.10.2015)

Největší klad filmu je jeho největší slabinou: kontrapunkt hmoty a ducha, těla a duše. Materialita těla zas a znova geniálně vpadává do jinak typicky sokurovského pomalého uplývání až lyrických klasicistních/ preromantických obrazů. Odporné nafouklé tělo Mefista uprostřed ženské čistoty v úvodu; Markétčina krása postupně končící v záběru vulvy: symbol postupného přerušení rovnováhy mezi duší a tělem a zredukování toho vznešeného v člověku (jeho odrazivost boha) na zvířecí (ne)podstatu. Kdo vnesl do světa rovnováhy duše a těla nerovnováhu a Hřích? Kdo se zřekl trpělivé askeze vědění, kdo vyměnil příslib vědy, stále se posouvající do budoucnosti, za jednu noc s Markétkou? A odpověď je i odpovědí na otázku, proč je tento typicky náboženský výkladový rámec největším záporem filmu: na rozdíl od Goethova veledíla úplně zplošťuje příběh Fausta na manichejský boj duše a hmoty - od těla, hmoty, sexu může vzejít jen Mefisto. Faust už není sebezničujícím hrdinou, jenž ve vědě již všeho dosáhl a jenž se spojí s ďáblem, aby poznal ještě víc, pročež musí poznat i to, co vědě uniká. Nyní je jen netrpělivým a poraženeckým odpadlíkem duchovní práce, který se podvolil touze a na cestě za potěšeními těla skončil ve vyprahlé poušti, která znamená smrt těla i ducha. Sokurovy "Dny zatmění" se také odehrávaly na poušti, ale zde byl směr opačný: oproštění se od špinavé reality vedlo vzhůru... zde se od boha padá dolů. Musí se tedy spadnout i v hodnocení. (28.04.2017)

Veľký rozdiel medzi Faustom v expresionizme či z pohľadu Goetheho špecifickej atmosféry. Sokurov prevzal rôzne ruské archetypy morálneho rozvratu a dosť univerzálnym jazykom z neho spravil líčivú kombináciu mystických dialógov a odľušťovanie tej ľudskej stránky človeka v dosť nahnutej spoločnosti a v nepríhodnej dobe. Tie dialógy, alebo čas od času len "neúmyselné" vnútorné vyslovené monológy mi pripomenuli Jakubiska. Avšak (a podobne ako u slovenského velikána, keď sa príliš snaží navodzovať nadzemský dojem, kde by sa zišla jeho pragmatickejšia ruka), nedokáže ma príliš nadchnúť a strhnúť. Ani skvelé základy a potrebné proporcie nemusia docieliť výsledného účinku. (05.10.2017)