Režie:
Roger VadimKamera:
Claude RenoirHudba:
Charles FoxHrají:
Jane Fonda, John Phillip Law, Anita Pallenberg, Milo O'Shea, Marcel Marceau, Claude Dauphin, David Hemmings, Ugo Tognazzi, Antonio Sabato, Joan Greenwood (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Barbarella (Jane Fonda), mezihvězdná zástupkyně Země 41. století, má za úkol najít vědce jménem Durand Durand z planety Tau Ceti. Durand Durand vynalezl mocnou zbraň Positronic Ray. Země je nyní mírumilovná planeta a zbraně jsou pro pozemšťany něco zcela neslýchaného. Tau Ceti se zdržuje v neznámé oblasti vesmíru, kde je velmi pravděpodobné, že zbraň padne do nesprávných rukou. Barbarella se v psychedelické vesmírné lodi plné okouzlujících oblečků vydává na Tau Ceti, kde bohužel ztroskotá. To jí ovšem nebrání, aby pomalu ale jistě vědce vystopovala. Přesouvá se z jedné exotické lokality do druhé a při plnění svého úkolu objevuje kouzlo mezihvězdného sexu. (Cinemax)
(více)Videa (1)
Recenze (292)
Naprosto ujetá >fanta(sy)stická< taškařice, která (to je můj ničím nepodložený dojem :-) mohla vzniknout jen v létě lásky (byť v Evropě) a nikdo mi nevymluví, že Mistr Vadim, krom toho, že krásnou Jane hýčkal, nebral nějaké stimulující >posiláty< ... ;-) Já vím, že svou pointou i filmařsky toto díl(k)o nepatří zrovna do zlatého fondu světové kinematografie, leč svou poetikou a jistou ujetostí si v rámci (sub)žánru prostě nejvyšší hodnocení zaslouží. Nemám zrovna v lásce slovo >kultovní< , ale Barbarella je věčná :-)... ()
Když jsem dal pět hvězd Flashi Gordonovi, musím Barbarelle zrovna tak. Samozřejmě vím, že ani tenhle snímek není žádný vrchol filmového umění a vkusu, ale jde o ohromně zábavný (a sexy, ano) výtvor. Lechtivá sci-fi komediální ztřeštěnost, která by, nebýt Flashe, připomínala hlavně Austina Powerse. A teď mě omluvte, jdu si sehnat soundtrack. ()
Hodně utajený film s neviditelnými klíči, tajnými uniformami, slepým opeřencem a tristním dějem (možná umýslně, možná ne) , každopádně o něj stejně vůbec nejde, tenhle snímek má tolik smyslnosti a perverznosti, že jsem nedokázal ani na chvilku odtrhnout oči od obrazovky, Jane Fonda je ultrasexy, její sci-fi modýlky provokují dnes natož v roce 68, opakovaně je omráčena, potrhána a obsouložena jen proto, aby mohla odhalit ještě více, nádhera u které upřímně slintám. ()
Tohle je fakt podivnej film. Dostal jsem se k němu náhodně přes stejnojmennou písničku od Svena Vätha a ze zvědavosti jsem se na to podíval. Abych pravdu řek, tak jsem se teda nedíval ani tak na film, ale spíš na Jane Fondovou (ne)oblečenou v těch bizarních kostýmech. Během sledování jsem si hned vzpomněl na film Barb Wire s Pamelou Anderson. Stupiditou se oba dva filmy celkem vyrovnaj, takže vzhled hlavních představitelek je tim pádem v obou případech největšim (a v podstatě taky jedinym) pozitivem. Kdybych si měl teda vybrat, tak se radši budu koukat na Pamelu, nicméně oba filmy hodnotim stejně "vysoko". ()
Proč si nedat filmový comics, který ještě filmovým comicsem byl. Barbarella je sexy a Jane Fonda je pro mě jednou z nejlepších hereček, které v minulém století okupovaly stříbrné plátno. Snímek je to opravdu mistrně podivný a mistrně zábavný, což tenhle vyvážený poměr dnešním comicsovým zpracováním chybí. Pochopitelně film nesedne každému a je třeba se naladit na jeho vlnu, která rozhodně není nijak strhující, ale dokazuje, že klasická filmová tvorba v šedesátých letech nebyla tak suchá, jak se o ní traduje, ale docela "barbarellovsky" peprná a comicsovsky svůdná. A btw, většina dnešních hereček si může o tehdejším sexappealu Jane Fonda nechat jenom zdát a raději by si v její příručce měly nalistovat stránku s návodem, jak to tehdy dělala, že byla tak zatraceně a nenuceně sexy. 80% ()
Galerie (76)
Zajímavosti (16)
- Tvůrcem Barbarelly je Jean-Claude Forest, který komix publikoval v roce 1962. (JOHN.NY)
- Ve Vídni můžete vidět muzikál Barbarella, k němuž složil hudbu Dawid Stewart z Eurythmics. (Divočák)
-
Úvodní scéna – svlékání kombinézy, fungovala následovně: Kabina kosmické lodi byla postavena v ateliéru obráceně, tedy vzhůru nohama, takže směřovala nahoru ke stropu obrovského zvukového studia. Místo podlahy byla na dekoraci umístěna tlustá skleněná deska a kameru zavěsili technici na konstrukci tak, že zabírala kabinu pod sebou skrz tuto skleněnou „podlahu“. Jane Fonda pak musela vyšplhat po žebříku na sklo, aby byla v záběru nad kabinu a celá situace tak vytvářela iluzi, že se vznáší ve vzduchu. [Zdroj: Jane Fonda – kniha Tak šel můj život]
(Pavlínka9)
Reklama