Pohwa sogeuro

Korejských 71 debilních, kde místo Yula Brynnera stojí v čele mistr Euroasie v čumění na hrůzy války. A já se mu nedivím. Natáčení digitálními kamerami s extrémním rozlišením totiž vyžaduje od filmového štábu poměrně výrazný tlak na pilu. Technika nám sice umožňuje snímat ostře ty nejjemnější poletující smítka prachu, nemluvě o explozích, jež vymrští tisíce drobných části do vzduchu, které nejsou již rozmazanou šmouhou, ale každá z nich je plně ostrá a můžeme sledovat její trajektorii pohodlně, dokud nám délka záběru povolí, ovšem na druhou stranu je třeba počítat s nutností naprostého ultimátna po stránce maskérské, trikové, kostymérské i po stránce výpravy. Jestli v něčem film opravdu neselhává, tak je to zde. Všudypřítomný prach, špína, krvavé chlístance, obroušené zbraně, poletující střepiny, hořící vojáci a famózní exploze v dlouhých záběrech nenechávají diváka cokoli domýšlet a ačkoli se to párkrát přežene (přestylizovaná přestřelka ve vysoké trávě, až srandovní krvelačnost) oči si užijí svoje. A vlastně to i docela maskuje fakt, že za scénářem dle všeho stojí dvanáctiletý nacionalista po třídenním rychlokurzu scénáristiky, díky čemuž se film sice ohání velkou historií, ale ve výsledku proti sobě stojí doslova naskrz prostřílený protagonista na hromadě mrtvol s kulometem v ruce proti arogantnímu záporákovi v bílé uniformě, co střílí jednoruč z ruského samopalu PPSh-41. (02.10.2014)

Režisér Jae-han Lee je prostě učedník Johna Woo, už od úvodních minut víte odkud vítr fouká, ale to není vůbec na škodu. Ten film je sice jednoduchý lineární příběh o partičce studentů co se brání v korejské válce přesile KLDR, jenže všechno tady šlape a funguje jak švýcarské hodinky. TOP mi konečně ukázal, že dokáže být herec, doteď jsem ho vnímal jen jako celebritu těžící ze svého vzhledu a popularity v hudební kariéře. V roli severokorejského lídra neskutečně charismatický Seung-won Cha, v miniroličce zdravotnice se tady mihne Jin-hee Park. Film vrší klišé na klišé, jenže ty postavy byly životné, bavily mě, věřil jsem hercům jejich role, perfektní kamera, hudba, akce, ale hlavně z toho fakt tekly emoce. Režisér prostě umí dostat diváka kam chce, dojme Vás heroickým krveprolitím a příběhem dvou hlavních hrdinů, tleskám, fakt povedené. (09.05.2017)

Příliš se mi nelíbí koukat na rákosnické filmy. Jejich ksichty jsou totiž k nerozeznání a těžko se v nich orientuje. Korejci nicméně točí nejlepší válečné filmy na světě, takže moc nemůžu jinak. Tahle skutečná událost je něco neuvěřitelného a válečná vřava na hranicích únosnosti, takže jsem byl po skončení zdrcený jak emocionálně, tak fyzicky, protože počty mrtvých se kvapem blížily killcountu největších masakrů. 100% (12.04.2017)

Introvertního studenta povyšte na kapitána, smíchejte s rebelem neuznávajícím autority, okořeňte otcovskou figurou, přidejte charismatického (komunistického) zloducha a všechny je protřepejte ve zpomaleně podaných akčních scénách, takže výsledkem není ve finále válečný film, ale nefalšované hrdinské krveprolití, nad kterým by S.Peckinpah a J.Woo tleskali ručičkama. (13.08.2011)

Po zhlédnutí "71: Into the Fire" nikterak nepřekvapí informace, že nadcházejícím projektem režiséra má být americký remake "Killera" Johna Wooa. Peklo korejské války je zde ztvárněné jako hyperrealistická vřava zaplňující plátno dokonale nasvícenou destrukcí a tvářemi aktérů permanentně pokrytými působivým povlakem prachu, potu a krve. Bombastické bitvy, manýristicky inscenované s důrazem na sebemenší smítko vymrštěné explozí, střídají patetické sekvence male bondingu. Ženy zde mají místo pouze jako přehnaně empatické ošetřovatelky či matky, které hrdinové zanechali doma a k jejichž freudovsky líbeznému obrazu se uchylují ve vzpomínkách. Zpracování reálné události, kdy 71 studentů bránilo budovu venkovské školy a zadrželo tak postup severokorejských jednotek, se namísto piety ubírá cestou opulentní žánrové fantazie, která nesoudně glorifikuje hrdinské prolévání krve. Finální stand off, jenž megalomanským vršením těl protivníků i zpomalenou grácií oddalovaného hrdinského umírání nechává blednout i závěr "Divoké bandy", přesně zapadá do celku, který představuje juvenilní fantazii války. Jen lesík za sídlištěm a klacíky v rukou hochů vystřídaly nákladné exteriérové sekvence s pyrotechnickými exhibicemi ve všech plánech záběru. Jediný rušivý prvek v této štědře dotované hře na vojáky pak představuje absurdní product placement - dva dlouhé detailní záběry na vycíděné rolexky zářící uprostřed sekvencí, kde všichni a všechno jsou pokrytí pečlivě naaranžovanou špínou. (16.09.2011)