Další rok

Znázornění jednoduché teze je na film málo, co stačí říct, se nemusí natáčet. Máte heliocentrickou soustavu: jeden spokojený, vyzařující pár staříků a jejich satelitní návštěvy, přitahované klidnou gravitací jejich harmonického vztahu a čerpající z nich hřejivé teplo a světlo. Po první návštěvě životního ztroskotance si ještě říkáte, jak se ten báječně vyrovnaný, spokojený pár mohl tak seknout a tohle si pustit do soukromí. Po návštěvě dalšího vyhaslého chudáka je už ovšem jasno. Celá ta soustava je mrtvá, mechanicky rotující přehlídka rozpadajících se těles, která si vzájemně předávají zbytky hybnosti jalovými řečmi. Dvojhvězda uprostřed je stejně vyhaslá jako všechny její družice. Třetí, čtvrtá a pátá návštěva, jejich opakování a kombinace už nic nového nepřidají, k ději ani k prožitku. Po prvních dvaceti minutách, kdy to rozklíčujete, už vám to až do konce celé jenom obíhá před očima, bez vývoje, a film má přesně tu očekávanou délku, která mu zasadí poslední ránu - víte, že bude trvat tak dlouho, jak je u filmů zvykem. Hodinu a půl se ujišťovat, že se už nic nového nedozvíme, protože postavy jsou takové, je ztráta času i materiálu. Abyste fyzicky zažili, jak je to únavné, na to nemusíte sedět další hodinu a půl před plátnem, nedostanete nic, co by na vás nečekalo venku v každé frontě na párek v rohlíku nebo tramvajové zastávce, a v sále by to mělo efekt, až kdyby vás Leigh přinutil zůstat tam sedět celý den. Takhle je jasné, že šlo o mechanické naplnění stopáže. (06.07.2011)

Skupinová drobnokresba v prostředí uvadajícího života plného šedin a strachu ze samoty a opuštění. Zatímco Broadbent a Sheen představují dvojici, kterou bychom chtěli na prahu smrti být, ve svém okolí mají přátele a příbuzné, kteří se horkotěžko vypořádávají s tím, že už je nikdo nechce, že jsou oškliví, uvadající a duševně nevyrovnaní. Je mrazivé sledovat, když Leigh buduje scény, které jsou smutné, ale dokáží rozemsát. Počáteční sentiment bez sladkobolu a se syrovou agónií nahrazují silně dramatické situace a je potěšující, že se Leigh neuchyluje k nějaké provařené radě do života, že není velkohubý ve svém snažení a že cit pro herce proměňuje v malý filmový poklad. Připomnělo mi to Všude dobře, proč být doma. (30.11.2010)

Vôbec nechápem, prečo to má aj žánrovú nálepku komédia. Dotyčný musel byť opitý. Ide o nádhernú drámu, ktorá keď sa na príbeh a na jednotlivé postavy pozrieme trochu s nadhľadom, ponúkne aj veľmi dobré filozofické pozadie daných tém. Hlavne o vzťahoch a o živote. Čo je dôležité a čo nie. Zároveň to má sugestívnu, clivú atmosféru, ktorá si diváka ľahko získa a vtiahne do deja. A tiež tu je typický britský šmrnc a užasní herci, pričom nie všetko tu stojí len na Jim Broadbentovi. Na hranici 4-5 hviezd. Do päťkového pocitu niečo chýbalo, no keby ste ma mali aj zabiť, nevedel by som povedať, že čo to je. 89/100 (05.02.2020)

Interesting but boring and annoying. Asi takhle bych to shrnula. Postava Mary mě neuvěřitelně lezla na nervy, to nebyla ztřeštěná ženská, to byla neuvěřitelně otravná zoufalá a šílená baba. A popravdě ani další postavy (ani herci) mi nebyly nijak zvláště sympatické. Námět neotřelý a ne tak často zpracovaný, ale možná že taky ostatní ví proč, se do toho nepouštějí... (22.04.2012)

Upřímné vypravování jednoho obyčejného roku života. Možná může proto nudit, ale mě osobně to dá víc než úchvatné pohádky nebo naopak zbytečná dramata. Chce to trochu zamyšlení, a přiznat si, že takhle to bývá. Za tu nefalšovanost velké plus. Co se týče herců, obzvláště Lesley Manville stojí za zmínku; skoro jako kdyby s postavou (velmi smutnou postavou) naprosto splynula. (20.10.2011)