Úterý po Vánocích

Mezi blockbusterem a artfilmem na jedné straně a historickým a sci-fi filmem na straně druhé leží malinkaté území snímků ukazujících dnešní každodenní průměrný život nenápadné většiny, která se ztrácí v lesku hrdinů. Při pohledu na vlastní život nemáme stejně podivný pocit jak při pohledu na podobný život ve filmu. Jen plátno totiž najednou vypíchne, jak nudná, stejnotvárná, zaběhlá a obyčejná je naše každodennost. Vlastně si na vše rychle zvykneme a pak již žijeme skoro automaticky - jedeme po zajetých kolejích, pokud kolečka nezadrhnou nebo nevykolejí. Láska, city ... nepleteme si pojmy? Pokaždé je to stejná intenzita a stejný prožitek - po pár dnech zamilovanosti i po 5, 10, 25 letech? Opravdu? Možná víc než city lidi ve skutečnosti drží pohromadě spíše majetek, děti, zvyk, strach ze změny? Jak oživit a vybarvit každý den? Kde vzít tolik radosti a lásky? A jak je rozdělit mezi všechny, aby nikdo netrpěl a nestrádal? Kdo na to zná odpověď, je šťastný člověk. ___ Tento film by se měl povinně promítat všem, kdo očekává od partnerství konkrétně i od života obecně nehynoucí svátek a zábavu. Akorát nikdo dnes nechce o povinnosti ani slyšet. (22.03.2011)

Nevěra a její přiznání manželce, o nic víc tu nejde. Jenže tahle zdánlivě banální situace tu vypadá velmi realisticky a zejména ústřední herecká trojice tu předvádí herecký koncert v civilní formě. Tedy minimum přepjatých scén, zato tváře, ve kterých má význam každý mikroskopický pohyb svalů či očí. Režisér pak příběh nejen pečlivě vystavěl, ale natočil ho s citem a smyslem pro důležitost zdánlivě nenápadných detailů. Pozoruhodné dílo. (05.11.2014)

Umělecky kvalitní, mrazivě depresivní film, čerpající námět z typického jevu současnosti, totiž nerespektování posvátnosti manželství a šíření mimomanželských vztahů jako normální. Ačkoliv ani zde, podobně jako v dalších umělecky vynikajících rumunských filmech, není explicitně vyjádřena žádná naděje (není zde Bůh), přece jen důslednou dokumentárností každodenních života v nevěře tne do živého, a rozhodně není určen ke kratochvilnému rozptýlení... (21.07.2020)

Když jsem ten film před lety viděl, plácal jsem tady něco o formálně jednoduchém "realismu", kdy stačí postavit někam kameru a nechat herce v několikaminutových záběrech dělat svoje. Dnes vidím, že to zdaleka není tak jednoduché a že ta neobvyklá pozornost k detailům neslouží jen k vytváření zdánlivého "okna do skutečného světa". Například hned ta úvodní postelová scéna. Milenci vypadají jako že se baví o úplně každodenních banalitách, ale oni v tom počátečním dialogu velmi nenápadně představí sami sebe i povahu svého vztahu. Dál je potřeba ocenit, jak se tu účinně pracuje s přeostřováním mezi postavami v různých plánech, v nichž vyniknou jejich téměř neznatelné reakce (hlavně Paula) na vzniklou situaci (zatímco dialog a akce běží dál v rozostřeném plánu). Nejsilnější jsou tady dvě scény: ta v ordinaci a pak ta úplně závěrečná s koledníkama. Je to z toho důvodu, že v obou případech postavy zadržují určité emoce, hrají sjednané společenské hry a přetvařují se, zatímco my diváci dobře víme, co všechno se skrývá "pod povrchem". To odpovídá formálním vlastnostem filmu, ve kterém není snad jediný detail a všechno je podávané z odstupu. Naopak momenty, kdy postavy emoce přímo vyjadřují, paradoxně tak silné nejsou. (23.06.2013)

„Snažím se nevědět, že je v tvém životě další žena, ale když ji vidím…“ - „Já vím.“ Jenže vědět je jedna věc, udělat s tím konečně něco zas druhá. Paulovi se zbláznily hormony a řádně si zkomplikoval život. Ono sedět na dvou židlích zároveň může z dlouhodobého hlediska začít nepěkně tlačit, i když se v tom člověk naučí docela pohodově chodit. A pak se mu může stát, že na něj bude čekat krok, po němž už nelze couvnout…Úterý po Vánocích má téma, které tu už bylo tisíckrát. Milostný trojúhelník tvořený mužem, manželkou a milenkou, do toho dcera. Jenže tenhle film přesto člověka hodně baví, protože v jeho jednoduchosti je síla a k tomu, aby diváka zaujal, nepotřebuje žádné serepetičky navíc. Stačí důraz na autenticitu, přirozenost, civilnost, uvěřitelné dialogy a herce, kteří jsou schopní na publikum přenést své emoce, aniž by řekli třeba jediné slůvko. A tady je těch všemožných (převážně) tlumených a skrývaných pocitů více než dost. Střízlivý je i konec, ostatně Vánoce musí být, ať se děje, co se děje…dávám solidní 4*. (19.09.2021)