Imaginární lásky

Film, jehož trailer na mě v kině zapůsobil jako zjevení. O to bolestnější bylo zklamání, když jsem po zhlédnutí celého snímku zjistil, že trailer v podstatě obsahoval z filmu to nejlepší (mj. scénu blížícího se setkání všech tří hlavních postav podbarvenou coververzí songu „Bang Bang (My Baby Shot Me Down)“ od Cher v podání Dalidy). Současně film, u kterého jsem si nemohl nevzpomenout na můj oblíbený úryvek z eseje J. Wintersonové „Sémiotika sexu“: „V jakékoli diskusi o umění či umělcích je heterosexuální orientace upozaďována, zatímco homosexualita je naopak zdůrazňována. To, s kým člověk šuká, je mnohem důležitější než to, jak píše, což je možná dané tím, že čtení vyžaduje mnohem větší úsilí sex. Nebo možná tím, že slovo „sex“ je mnohem víc vzrušující než slovo „kniha“. V jednom rozhovoru s mladičkým X. Dolanem (šokovalo mě, že mu v době uvedení Imaginárních lásek do kin bylo teprve 21 let, a přitom to nebyl jeho první film) jsem se dočetl: "I’m gay. I’ve always been. But it doesn’t define my craft or style. I don’t have any craft or style! What defines my films is the story. I want to be a great storyteller. Not a gay director. Not a director. I’m a storyteller! I’m not a gay filmmaker.“ Což mi osobně přijde trochu zvláštní: režisér o sobě prohlašuje, že nechce být vnímám jako režisér - gay, přitom hlavní vtip Imaginárních lásek spočívá v tom, že profláklé téma milostného trojúhelníku ozvláštňuje právě prvkem homosexuality, a je si toho dobře vědom. Vynecháme-li z Imaginárních lásek homosexuální motiv, dostaneme v podstatě Bertolucciho Snílky z r. 2003 – tyto dva filmy mají mimochodem společné i to, že se v jedné z hlavních rolí objevuje Louis Garrel. Imaginární lásky fungují jako artová chuťovka pro zmlsaného diváka, který chodí s bezpředsudečnou otevřeností do kina na snímky, které by v multikině nikdy vidět nemohl. Odhodíme-li ale sympatie k umělecké razanci mladíčka, který si navzdory svému mládí razí cestu dobře zvládnutou prací s filmovým vizuálem a hudbou, musíme přiznat, že je to zatím málo, a jeho hlavní ambice – být "great storyteller" - mu zatím zrovna dvakrát nevychází. Obsahová stránka zde totiž dostává dost na frak, a neubránil jsem se příležitostné nudě až povzdechu, zda by Imaginární lásky nefungovaly lépe jako krátký film. Neodbytně se zde nabízí srovnání s filmovým debutem staršího Toma Forda „Single Man“ z r. 2009, který mě na rozdíl od „Imaginárních lásek“ zasáhl nepoměrně více. Tom Ford je o 28 let starší než Xavier Dolan, oba jsou homosexuálové, oba ve svém filmu tematizují lidskou potřebu lásky a spřízněné duše, nezávisle na pohlaví. Oba pracují s artovou poetikou, oba snímky jsou vizuálně vycizelované a podbarvené skvělou hudbou, v obou se zdánlivě nic neděje, přestože hlavní postavy prožívají svá soukromá dramata, až tragédie. Tam, kde se však X. Dolan teprve rozkoukává, nabírá dech a svou režijní nejistotou nedokáže přesvědčivě vést mladé herce (včetně sebe samotného v hlavní roli), a pouze se vzdáleně přibližuje k nějaké generační výpovědi, tam T. Ford suverénně pracuje s filmovým obrazem beze slov, a neskonale lépe se mu daří něco sdělit. Tam, kde se Imaginární lásky jen lehce otřou o emoce, aby ve výsledku stejně působily prázdně a zbytečně, tam Single man brnká na univerzální pocity každého z nás, a ve výsledku je neskonale přesvědčivější a cílevědomější. Ač nerad, musím se stejně opět vrátit k věku X. Dolana – myslím, že je to talentovaný mladík, o kterém ještě uslyšíme, ale podruhé bych na Imaginární lásky do kina nešel. Dělají-li dva totéž, není to vždy totéž – možná, že kdyby s natočením Imaginárních lásek počkal minimálně do překročení třiceti let (T. Ford si svůj filmový debut odbyl v 48 letech!), mohl vzniknout skutečně silný film. To by ale už nebyly ty samé Imaginární lásky, jejichž hlavní síla je právě v mládí všech herců a svěžesti celého filmu. Síla, a současně hlavní slabina, protože mi zde chybělo nějaké podložení životními zkušenosti, které jsem cítil u mnohem staršího T. Forda. Imaginární lásky jsou jen takové polechtání diváka, asi jako když píchnete slona špendlíkem. Citlivější jedinci se v tom mohou poznat, leckdo si může prostě jen užít vystajlovanou image hlavních postav, ale pro mě osobně je to málo, a od silného artového filmu o lidských vztazích chci víc. Slabé 3*, s tím, že budu X. Dolana dál sledovat. UPDATE 6. 4. 2015 - Po novém zhlédnutí po letech jsem se ujistil, že na mých původních slovech netřeba nic měnit. Není to vyloženě špatný film a je tam pár pěkných nápadů, ale žádná sláva to také není. Nejvíc mě na tomto filmu asi baví soundtrack a herectví Monie Chokri - strašně zajímavá herečka, na kterou mě hrozně baví koukat. Duo Schneider & Dolan mě naopak moc nebere, byť k druhému jmenovanému člověk samozřejmě cítí jistý respekt, protože si ve filmu nejen zahrál, ale sám ho i režíroval podle vlastního scénáře. Navíc mi přijde, že ten film překvapivě rychle stárne, viděl jsem ho skoro po 5 letech od premiéry a působil na mě dojmem, jako by byl mnohem starší (outfity herců, použitá hudba, prostředí, kde se pohybují...). Plus nově jsem měl neodbytný dojem, že Dolan se v některých záběrech hodně inspiruje filmy Kar-wai Wonga - obzvláště v jedné scéně, v níž jde Marie po ulici za hlasitého hudebního podkresu, a kamera ji zabírá zpomaleně zezadu, to je přece jak vystřiženo ze STVOŘENI PRO LÁSKU. Pokud je tam takových momentů víc, jsou IMAGINÁRNÍ LÁSKY ještě horší film, než jsem si myslel. (17.04.2011) (méně) (více)