Imaginární lásky

Chalaniskovi nemožno uprieť snahu o umeleckú formu snímku, to áno, aj keď miestami mi to prišlo dosť kŕčovité a naivné, našťastie ale s prídavkom osvedčených filmových formálnych postupov a prostriedkov, ktoré však u mňa bez pridanej obsahovej hodnoty nefungujú. V tomto smere mi to prišlo až moc osobné a zamindrákované. V podstate na túto tému neprišiel s ničím novým ani objavným. Prišlo mi to ako keby dieťa zrazu otvorilo oči a zistilo o čom je dospelácky svet a myslelo si, že našlo Ameriku. Ono vo všeobecnosti je Xavier Dolan veľmi tematicky monotónny režisér, ktorý v podstate okrem homo tém a vzťahov matky so synom nič iné netočí (chudáčisko, musel mať alebo ešte aj stále má nejaký hrozný komplex z detstva). Chvíľu to možno baví, ale čoskoro sa toho človek presýti. Preto by to chcelo už aj niečo nové, hlavne aby sa už oprostil od tém, ktoré evidentne súvisia len s jeho osobnosťou a zameral sa aj na niečo iné, veď svet u matky a u sexuálnej orientácii nekončí. Na priemer je to hrozne slabé, nevýrazné, nič nehovoriace a hlavne zbytočné, proste obsahová stránka nula bodov a nesúrodý zlepenec citových výlevov chronológie nešťastnej lásky. 35/100 (20.09.2016)

Jakkoliv by se zdálo, že sledujeme jen sled zpomalených záběrů na vystajlované hipstery, na mě to prostě působí, mě to baví a mě to oslovuje. Subjektivizace je totiž věc, která tu díky zpomaleným záběrům a nediegetické hudbě funguje. A i když film není ukecaný, dialogy se neplýtvá a nic není řečeno na plnou hubu (teda co se ústřední trojice týče), v daný moment přesně víte, co má která postava v hlavě a co cítí. A taky přesně víte, jak jednoduše si jde nevinná gesta interpretovat jako náklonnost a moc dobře rozumíte průstřihovým monologům, které sice do hlavního příběhu nepatří, ale přitom ho skvěle doplňují. Závěrečná, v kruh vše stáčející pointa je vtipná a sere pes na to, že mě napadla už v půlce filmu. Za tu snivou atmosféru, reklamu na cigarety a spoustu krásných obrázků ráda odpouštím. (28.01.2011)

Někdy milujeme spíš naše bláhové představy, než člověka samotného..Prosťounký příběh zabalený do hodně stylového kabátku s příjemně poetickou atmosférou a famózní hudbou. Xavier Dolan má na svůj věk nesmírně vyspělý vkus a pohled na život, přesto se ve filmech tak moc soustředí na módu, vizuál a všechno okolo, že své myšlenky nestíhá úplně vnést do příběhu a tak nám je vnucuje v těch pár chvilkách, kdy zmizí hlavní postavy a objeví se do kamery mluvící neznámí. (V Zabil jsem svou matku se zase Xavierova postava zpovídala do kamery). Artové filmy mívají jen pěknou skořápku a jádro takové nijaké, takže by mi to tolik nevadilo, ale tady mě to mrzí, když vidím, že nějaká ta snaha o poselství by byla. Xavier se jen musí naučit skloubit pěkný vizuál s pořádným příběhem. Alespoň dle mého názoru. (29.09.2012)

45th KARLOVY VARY INTERNATIONAL FILM FESTIVAL 2010 - OPEN EYES - Otevřené oči (Les amours imaginaires / HEARTBEATS / Imaginární lásky) - Snímek založený jen na pěkné tvářičce Nicolase a kolem něj poslušně poskakujících kamarádů kteří ho chtějí dostat sami pro sebe a je jim úplně jedno, že si s nimi jen hraje jak kočka s myší... - 7. 7. 2010 - kino Městské divadlo - Karlovy Vary - 20% (20.08.2011)

(Pozor, možný spoiler!) Imaginární lásky... Les Amours imaginaires... Do jisté míry to je studie zkoumající anatomii "patologické zamilovanosti", tedy fenoménu, který nemá s láskou nic společného, který se však za lásku rázně vydává; fenoménu, který je vlastní postmoderní společnosti a civilizaci mačkátek a bezdrátové komunikace. V hlavní roli je trojúhelník sestavený ze tří dutých stran a vyplněný prázdnem a frustrací. Základní linie je banální: Idol + dva sokové a postupná degradace vztahů založená na vzájemném boji o "lásku". Příběh je však nepodstatný, stejně jako (víceméně pouze zpestřující) detail že o idola bojují opačná pohlaví - každé ze své hetero- či homo-pozice. Podstatné je, že film celkem výstižně poodkrývá symptomy tuposti moderní formy mezilidských vztahů: Naprosto totální povrchnost, pozérství, pseudointelektuální exhibicionismus, ztrátu soudnosti, psychickou labilitu, nestálost-těkavost, nejistotu, nevyrovnanost, špatně skrývanou nucenost.... Postavy se v tomto filmu chovají dle stejných vzorců: žijí v iluzi vlastní jedinečnosti, avšak propast hlubokého narcismu jim neumožňuje širší pohled na svoje velice vypočitatelné myšlení a konání. A to se týká v podstatě všech postav ve filmu bez výjimky. Ve filmu vlastně není žádná sympatická postava. Jednotlivé postavy touží po vášnivé lásce, ale ve skutečnosti vlastně neví, co chtějí. Jde jim o uspokojení jakýchsi imaginárních potřeb, které sami neumějí definovat. Že jim jde pouze o sebe, je nutné dvakrát podtrhnout. Usilují o "lásku", pro ukojení sexuální potřeby - kterou dle všeho od lásky bez problému oddělují - si však chodí za neutrálními milenci... Nutně to musí mít za následek nesnesitelné psychické pnutí a frustraci. Bezvýchodnost takto degradovaného pojetí mezilidských vztahů pak akcentuje závěrečné vteřinové vystoupení nového idolu (Louis Garrel). Vše začíná nanovo... __ Film je zajímavě doplněn o zdánlivě nesouvislé osobní zpovědi dalších postav. Tyto zpovědi však mají zesilující účinek. Zajímavá je kamera i výběr hudby - přičemž jejich nejvtipnější kombinací jsou zpomalené záběry na Francis a Marii, které dokonale podtrhují jejich trapnost a marnost. Tento způsob života je tím zesměšněn. Jinak film má i pár slabých míst. Ne vše funguje úplně perfektně, ale celkový dojem je spíš kladný. 3,5* (16.04.2011)