Obsahy(1)
Praha - Svatý Václav, praotec Čech a Jan Amos Komenský jsou členy nebeské komise. Rozhodují o tom, kdo se dostane do nebe, a kdo ne. Když ale Komenský chce jako další členku komise prosadit Boženu Němcovou, dojde ke konfliktu. To vše se odehrává na jevišti během hry, pod kterou Jára Cimrman připsal, že je vhodná k národním oslavám 28. října. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (285)
Pokud bych tohle představení měl srovnat s jeho předchůdci, tak musím konstatovat, že České nebe je vysoce podprůměrný díl perfektní Cimrmanovy mozaiky. Pár vtipných, ba dokonce velmi vtipných momentů jsem zde spatřil. Tento díl, jak už je zde i zmíněno, na mě skutečně působí jako rozloučení s jednou érou českého divadla. Érou velmi úspěšnou. Hrátky s českým jazykem v podání Svěrák - Smoljak jsou prostě dechberoucí, přesto tento díl hodnotím, i když nerad, spíše podprůměrně. ()
Možná to byl nápad a možná jen shoda okolností, že první jejich hra vyprávěla o narození a ta poslední o umírání..každopádně České nebe je velmi důstojným rozloučením Ládi Smoljaka se svými věrnými diváky (a já jsem rád, že jsem ho zastihl ještě na prknech)..a jsem si 100% jistý, že když Smoljak zaklepal u brány sv.Petra, ten se ani nemusel ptát české nebeské komise, zda ho má pustit dál..České nebe možná nepatří mezi nejsilnější hry, ale rozhodně ani k těm slabším (tam řadím Afriku), a já nemohu hodnotit jinak, než za pět, a po třiačtyřiceti sezónách vstoje zatleskat.. ()
Z celého semináře, který beru někdy spíš jako tradiční nutnost na úvod cimrmanovské hry, mě pořádně dostala snad jen hraná scénka – dialog flašky a krabice dle cimrmanovy prvotiny, jinak spíše trochu průměr. Jakmile se však rozjel onen dramatický kšaft, tedy hra zasazená do originálního světa českého nebe, naplněného známými literárními a politickými osobnostmi české historie, byla to přesně jevištní komedie pro mě, u níž jsem si také navíc po čase hravým způsobem připomněl a zopakoval vědomosti z literatury a dějepisu a náramně se u toho zasmál. Oceňuji velmi slušnou propracovanost nebeského světa, i s odkazy a propojením na vyvýjející se dějiny „na zemi“ během 1. světové války, to vše v doprovodu obrovského gejzíru hlášek a vtipných narážek na všechny přítomné (a někdy i nepřítomné) osobnosti.. od prvního příchodu maršála Radeckého hra neměla konkurenci! Jo, takový nával u nebeský brány jste ještě neviděli! Prostě opět originální a inteligentně zábavní Cimrmani, které už déle pasuji na to nejlepší z novější éry domácího humoru a ač na ně asi potřebuji vážně speciální náladu (a dneska mi sedli nesmírně), potvrdil jsem si, že zřejmě právem. [85%] ()
Stále stejně skvělí Cimrmani, ctící stále stejnou (svou!) poetiku. Kupodivu se mi zde, jako mnohde jinde u nich naopak, více líbila první přednášková část, než samotná hra. Ta byla samozřejmě také výtečná, ale přece jen jsem si chvílemi uvědomoval, jak vidtelně je text sešíván od bonmotu k bonmotu od nahrávky ke smeči. ()
Patnáctá (a zřejmě poslední) hra Divadla Járy Cimrmana je jasně koncipována coby symbolická derniéra nejenom Cimrmanova divadla, ale především výjimečného autorského dua Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak. Z té dlouhé řady her to sice asi není kus nejlepší, ale rozhodně nejvíce symbolický - do nebeské komise význačných českých velikánů má nakročeno i Jára Cimrman (a všechny persony se unisono lítostivě vyjadřují ve smyslu, že je škoda, že ještě žije, že má místo v ní vlastně jisté), a tedy v přeneseném smyslu se nesmrtelnosti (alespoň té omezené českou kolektivní pamětí) dostane nejen jemu, ale též jeho duchovním otcům a stvořitelům - panu Svěrákovi a panu Smoljakovi. Je to sebereflexe hodně troufalá, ale kdo jiný si může dovolit, než dva velikáni divadla malé formy. Samotná hra těží z řemeslné rutiny obou jejích tvůrců, ti dva prostě umí psát, stavět dialogy, hrát si s jazykem, umně pointovat, konstruovat vtipy, dokonale ovládat divadelní řeč a těžit z jejích paradoxů. Je tu opět tak typický laskavý a poučený humor (který si vyžaduje mírně poučeného diváka), akcentující relativitu výkladu dějin i ambivalenci historických postav (,,Božena Němcová by byla skvrnou na naší komisi," tvrdí Jan Hus), ze které se vypichují tzv. zrádci národa (Sabina, Hanka a Linda - jazykový humor tu navíc spočívá v dívčích variantách jmen) či jeho učitelé, miláčci atd. V podtextu je vždy přítomný rys vlastenecký s ozvěnou jeho nadměrné glorifikace započínající dobou národního obrození. Na něm je ostatně postavena celá základní osa hry - proč je vlastně nebe selektované podle národnosti? Vždyť ani sám Tatíček vlasti a největší český politik nebyl Čech, ale maďarský Slovák, který měl navíc za manželku Američanku. České nebe je tedy paradoxem národního obrození, ale v podání pánů z DJC paradoxem laskavým a moudrým... Asi tu končí jedna éra českého divadla... ()
Galerie (10)
Photo © Originální Videojournal
Zajímavosti (17)
- Ve hře původně vůbec nebyla postava Maršála Radeckého. Do hry se dostal díky tomu, že hra by bez něj byla o dost. kratší. „Ono v té hře není moc sporů při tom hlasování, takže vlastně skoro všichni se vším souhlasí. No a jednou nám ta hra skončila, tak jsme tam přidali tu pasáž s Radeckým, aby ta hra byla delší a aby tam byl záporák,“ vzpomíná Zdeněk Svěrák. (mnaucz)
- Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak původně chtěli hrát sv. Václava. Rozmluvil jim to Jaroslav Weigel. „Sv. Václav zemřel jako mlaďoch, to musí hrát někdo mladší, navíc to není hlavní role, tou je Komenský,“ řekl autorům Jaroslav Weigel. (mnaucz)
- Autoři uvažovali, že v „České nebeské komisi“ zasedal i František Palacký. Jenže nakonec ho ze hry vyřadili, protože nenašli moc míst z jeho života, které se vžili a ví o nich každý (jako např. upálení Jana Husa, zabití Sv. Václava jeho vlastním bratrem atd.). „My jsem si uvědomili, že ono toho s ním moc není. Napadlo nás, že se dříve říkalo, že někdo ‚mele jako Palacký‘, ale to je tak všechno. Navíc jeho citát: ‚Byli jsem před Rakouskem, budeme i po něm,‘ jsem použili už v „Dobytí severního pólu“,“ vzpomíná Zdeněk Svěrák. (mnaucz)
Reklama