Univerzální voják 4: Odplata

Vážně nevím, jestli jsem někdy potřeboval vidět zrovna Univerzálního vojáka stylizovaného do utahaného (a blikajícího!) psychohororu, v němž se z Van Dammeova hrdiny stane rádoby parafráze plukovníka Kurtze z Apokalypsy... Akční scény jsou díky choreografii a kameře chvílemi velmi dobré (navíc opravdu hodně krvavé a násilné), bohužel jich je na skoro dvouhodinovou stopáž poměrně málo (navíc stárnoucí Lundgren při souboji s mrštným Adkinsem viditelně nestíhá) a prakticky vše mezi nimi je nepříjemně rozvleklý a otravně nabubřelý pokus udělat z opakovaně vydojené béčkové látky dílo, nad nímž budou mohutně onanovat milovníci festivalových bizárů. 40 % (09.04.2021)

Jsem velkým fanouškem první dílu a to co se odehrává v této čtyřce je pro mě nepochopitelné. Celá série se ubrala velmi špatným směrem, což mě neskutečně štve. Boje nejsou zas tak špatné, jen kdyby to všechno dávalo nějaký smysl a mělo to aspoň trošku atmosféru prvního dílu. Film má tolik chyb, že ho prostě musím zařadit do kategorie odpadů. (25.12.2012)

Aktivujte instalatéra Andreia Arlovski a ten sice toho moc nespraví, ale zato všechny brutálně pokosí. I takový, až téměř bizarní příkaz, vydá v dalším pokračování akční scifi federální agent, ale nezůstane zdaleka jen u něj. A syn slavnějšího otce, nadějný režisér John Hyams, který upřednostňuje akci před dialogy, brutalitu před sofistikovaností a pružného Scotta Adkinse před stárnoucí dvojicí Jean Claude Van Damme & Dolp Lundgren, jež stáli u zrodu série, se vyšvihl podle mě k nejzajímavějšímu dílu. Nejdříve jsme svědky vyhlazení rodiny hlavního hrdiny, o kterém toho mnoho nevíme, zde již definitivně negativně pojatým Lucem Devereauxem. Pak už se vřítíme do brutálního vyhlazení bordelu, kde narazíme na Andrewa Scotta (Dolph Lundgren), který si buduje armádu geneticky upravených vojáků, Deveraux se zjevuje hlavnímu hrdinovi jako podivná halucinace v mihotavém světle (nic pro epileptiky), do hry vstupuje vymývání mozků, pak se o erotické dusno postará spoře oděná Mariah Bonner ve striptýzovém baru a tak dále, až do finálového střetu všech tří hrdinů, ve kterém se zřetelně pružnější Adkins musel evidentně podřídit svým dvěma "artrózním" kolegům. Nabušený Scott Adkins film jednoznačně táhne svým charisma a neskutečnou fyzickou kondicí, ale přece jen to trvá, než vymění invalidní hůl za přesné kopy a smrtící údery. Od závěrečného střetu jsem si sliboval víc. Dolph Lundgren celkem neohrabaný, ale relativně nezklamal, ale Van Damme tentokrát ano. Ve filmu byl mimořádně nesympatický a jeho vizáž s holou hlavou a podivně zmalovaným obličejem mu příliš sympatií nedodala, ale naopak ubrala. Právě závěrečný souboj Adkinse s ním je asi nejslabší scénou z celého filmu. Stejně jako souboj s Lundgrenem, je také krátký, zlomkovitě sestříhaný a Van Damme na svého soupeře ztrácel snad ve všech ohledech. Nicméně, vše před touto sekvencí mělo náboj, zajímavost a ještě spoustu překvapení čeká na diváka, o kterých se blíže šířit nebudu. John Hyams ukazuje, že v béčkových akčních vodách by mohl být žralokem, zajímalo by mě, jak by zvládl áčkový akční spektákl, kdyby mu ho někdo svěřil. Brutálně krvavou akci totiž zvládá bravurně. Mé hodnocení: 90% (13.04.2013)

Rozhodně nejlepší a nejambicióznější díl celé série - a přitom pořád sprosté béčko. Když nic jiného, tak musím uznat, že takhle brutální a neotřelé souboje jsem v amerických filmech už dlouho neviděl - bitka v koupelně, hodně drsná potyčka v obchodě se sportovními potřebami a vyvražďovačka v podzemí mají opravdu titanové koule. Ale - jak se říká - konec zprasený, všechno zprasené. Příště dejte Hyamsovi víc peněz a lepší námět, něco z něho bude. (29.11.2012)

Naprosto odzbrojující transformace céčkového paskvilu do halucinogenního, psychedelického a velmi pevně režijně uchopeného tvaru. Hyams se po nezvládnuté trojce rozhodl trochu vybočit z řady a pohrát si s konceptem brakového akčního filmu a po tunách břeček, které nám každoročně tento subžánr nabízí, se jej rozhodl ozvláštnit. Výsledek si hodně pomáhá audiovizuální stránkou - hlavně neustávající temnou ambientní hudbou či dynamickým snímáním obrazu (to ani nemluvím o perfektně využitých POV záběrech). Některé stylistické prvky dokonce názorně připomenou postupy Gaspara Noe nebo Davida Lynche, a to už je co říct. Sice jde pořád o přímočarou slátaninu bez hlavy a paty, ale netradiční souhra všech prvků dělá tuhle předvídatelnou bojovku něčím víc, než jen (pod)průměrným žánrovým počinem. Za zmínku také stojí velmi naturalisticky ztvárněné souboje s perfektní choreografií. (20.01.2013)