Medianeras

Soucitná romantická komedie pro lidi po rozchodu o tom, že čas hojí rány a ten pravý čeká za rohem. Pár vtipných momentů (Tyhle schůzky přes seznamku jsou jak menu v McDonalds..na obrázku to vypadá vždy lepší a chutnější), ale celkově zdlouhavé. Nebo je možná problém ve mě. Buenos Aires mě neláká ani jako turistu a to cestuju rád. A ten konec s Wallym jsem fakt nezbaštil...blbější berličku jak ukončit film, který měl skončit už dávno, jsem dlouho neviděl. (25.04.2012)

Na Medianeras me urcite nejvice zaujalo filmove ztvarneni architektury v Buenos Aires, ktere jen umocnilo pocit samoty a odcizeni uprostred velkomesta. Taretto trefne a stroze vylicil problematiku dnesni mladeze, napric kontinenty, kteri se stavaji zajatci svych compu, notebooku, iphonu a jinych cypovin a v realu se na ulici opacna pohlavi neumi ani pozdravit. Trochu trpka komedie s romantickym nadechem, ktere nechybi vtip, dobra kamera a sympaticti a dobre hrajici herci. Mozna jen skoda kycovitejsiho konce. (14.10.2012)

Amelie z Buenos Aires v nízkorozpočtovém kabátku. Skvělá expozice natočená coby filmový esej o (ne)funkčnosti urbanismu se pomalu prolíná do ryze postmoderně zpracovaného romantického příběhu, z prologu se stává jedno z filosofujících intermezz, forma zvláštně doplňuje obsah, Buenos Aires prorůstá s vypravěčem, hlavními hrdiny, velkoměsto žije a dýchá. Režisér Gustavo Taretto natočil film o specifiku současné doby - osamění uprostřed megapole. Zvláštní civilizační paradox. Jedna z podob lásky ve 21. století. Obehrané romantické schéma ozvláštnil pootočením rastru (osudovost determinující budoucí vztah) a originální hravou formou. Patrně nejvíce se o to zasloužil střihač, střihová skladba je téměř experimentálně pojatá, střih motivovaný hudbou či ruchy, střihové sekvence statických záběrů, proti tomu zase videoklipový střih i estetika, s čímž souvisí i ryze postmoderní synkretické míšení odkazů a vlivů (symbolizované povoláními obou hlavních protagonistů - IT a architektura) - videoklipy, svět počítačových her, prostředí chatu a sociálních sítí, knižní ilustrace, vliv reklamy a desingu, stejně jako filmy Woodyho Allena, k tomu připočtěme místy opravdu nádhernou kameru odkazující k moderní fotografii architektury (pracuje se ponejvíce s velkými celky a občasnými detaily) a specifického odrazu velkoměstského prostředí. Filmu dominuje opravdu výrazná vizuální stránka. Zajímavé z hlediska urbanistického rastru je formální členění na kapitoly opisující cyklus střídání ročních období v přírodě (podzim - zima - jaro), metaforicky odkazující k fázím lidského života. Tvůrci použili motiv hry a častou nadsázku i vtip (Když si oba budoucí partneři nechají vybourat nové okno, náhoda je umístí na vnější boční zdi do kontextu reklam na zdech vymalovaných, ona na konci obrovitánské šipky, on v mužských slipech nějakého sexy modelu atd.). Postmoderní prvek hry je zakomponován i do samé struktury příběhu - hledání postavičky v dětské obrázkové knize je zdárně zakončeno až v realitě na samém konci snímku. Mile romantický moment, který je ovšem zároveň i Achillovou patou, ona žánrová schématika naznačuje poučenému divákovi, že tohle je JENOM filmová iluze (když navíc celý zbytek filmu popisuje zcela protichůdnou zkušenost). Mírně existenciální film o odcizení dnešního světa, o vyprázdněnosti našich životů, o ztrátě smyslu života, o žití coby přežívání, o životě bez cíle, o rezignaci, o míjení se, uzavírání, anonymitě, o samotě v davu... (22.04.2014)

Líbilo se mi to, sic nečekaně, ale přece. Hlavní dvojice kompař a figurínomrdka byli sympaťáci a přál jsem jim, aby se našli. Udělané to bylo hezky a bavily mě i ty narážky na odcizenost světa atd. Proto mi ten konec přišel malinko wtf, ale dobrý. Čekal jsem totiž nějaké intelektuální peklo a dostal docela přijemnej, malinko netradiční romantickej film. (21.07.2012)

Anonymita davu, šeď velkoměsta a Bueno Aires (které je teda dle mého pekelně ošklivé).V první řadě si nemyslím, že snímek je komedií a už vůbec ne romantickou. I kdyby k tomu závěr inklinoval, spíše se domnívám, že mělo jít o hloubavé zamyšlení na téma jak moc nás mění dnešní století, jak tíživé dopady na nás mají vymoženosti dnešní doby (i ty negativní) a v neposlední řadě mi to trochu připomíná beznaděj z rychle se měnícího prostředí a naprostou neuspokojivost ze života ve velkoměstě. Životy hlavních hrdinů jsou totiž z poloviny přesně takové, jako většiny z nás. A ty bych v některých momentech, zvláště v těch, které tu prožívají, právě zmíněnou komedií nenazývala. Přímo jsem se vyžívala v scénách, ve kterých chyběly dialogy, ať už byly nahrazeny monology nebo mlčením. Myslím, že tohle byla silná stránka snímku. Závěr nebyl překvapivý a možná to trochu zbytečně banalizoval (čekala jsem zajímavější finále). Což vlastně deklaruje, že můj pocit ze snímku zřejmě není ten, který chtěli tvůrci navodit. (25.04.2012)