Hektorova cesta aneb hledání štěstí

Mám rád filmy, ve kterých hlavní hrdina utíká ze současného života cestováním. Naštěstí se pár takových filmů za poslední léta vyrojilo a tak to na první pohled vypadalo, že Hektorova cesta by také nemusela zklamat. Jenže zklamala. Herci třeba byli moc fajn. Simon Pegg, Rosamunde Pike nebo Jean Reno film zvedali o stupeň výš. Horší už to bylo se samotnou cestou za lidským štěstím. Film klasicky podrobil zkoušce dva rozdílné tábory. Jeden hledá štěstí v penězích a moci a druhý hledá štěstí v maličkostech. Jenže jednotlivé příklady jak v Asii, tak v Africe, byly tak nešikovně pospojovaný, že mě to spíš rozčilovalo, než abych si užíval přirozeně upřímný film. On takový totiž vůbec nebyl a sympatický Simon Pegg se mohl vynasnažit, ale náladu mi tímto filmem rozhodně nezlepšil. (16.08.2016)

Radek99 to tu vystihl, když napsal, že Hector je britský bratranec Waltera Mittyho, který rád jedl, meditoval a miloval. Hector and the Search for Happiness je pěkný film, zábavný, krásný a zajímavý, ale tak nějak neumí pořádně vzít za provaz a naplno vás vtáhnout. Přesto neurazí, Pegg je jako vždy skvělý, k tomu krásné lokace a kamera, má to spád... ale na konci trochu zůstane pachuť nevyužitého potenciálu. (04.01.2016)

Simon Pegg vás vezme napříč světem lidskejch tužeb a emocí, který si loňským Waltrem Mittym vytíraj prdel. Když člověk začne štěkat, že to je emocionální hnis a pak přihodí historku o tom, jak by to bylo v jeho životě, sám tím přiznává jaká životní nula to je a že ho film vlastně neskutečně zasáhnul. (mentálové typu RedAK vůbec neví, jak život funguje... natož pak jak to chodí na letišti a v letadlech - v Číně jsem byl a to co píšeš je zvratek první třídy - ono když člověk není idiot, tak je to cestování docela snadný). Hector and the Search for Happiness se v rámci "feel good" filmů řadí na vrchol. (26.01.2015)

Pegg si vždycky vybírá trochu zvláštní filmy a vždycky je to sázka na nejistotu - bude to tentokrát dobrý, nebo to budou ujetý pseudohumory? Uff, tentokrát to bylo dobrý. Moc dobrý. Krásně pojatá a natočená cesta za štěstím, které - jako vždy - máte rovnou pod nosem. I na Peggův standard mi to vlastně ani nepřišlo ujeté, opravdu civilní komedie / drama (ano, drama) s nápadem a grácií. Dost jsem váhal, jestli 4 nebo 5 hvězd, protože tohle se mi líbilo opravdu hodně. Nakonec dávám ty nejlepší 4, jaké umím. 84,9 %. (27.10.2016)

Tak tento přeslazený hnis je dalším z té nekonečné řady patetických, motivačních snímků, které vám akorát tak způsobí zánět spojivek a prostatu. Vždyť by to, kurva, šlo natočit aspoň zábavně! Takhle každý frustrovaný, životem zhrzený, zoufalý hňup nabyde dojmu, že odletět vstříc neprozkoumaným kulturám ho uvede na cestu duševní katarze. Hovno. Já vám povím, co by se stalo, kdybych se zničehonic, stejně jako protagonista tohoto snímku, rozhodl do Číny odletět třeba já. Nejdřív bych si potřeboval zabukovat letenku a tak bych šel na portál Ticketstream a tam by mi trvalo přesně padesát pět minut, než bych si uvědomil, že jsem debil a Ticketstream neprodává letenky do Číny, ale vstupenky na koncerty. Zašel bych tedy do cestovky Socka a. s., kde by se mi nevyučená kadeřnice na brigádě snažila neúspěšně vysvětlit, že za dva tisíce můžu letět tak maximálně v zavazadlové karanténě s dózami čerstvě vypěstovaných krvácivých hemeroidů. Zarezervoval bych si tedy plastovou židli v nejnižší možné třídě a šel si domů připravit věci na cestu. Tuto radostnou novinku bych následně oznámil svému zaměstnavateli, který by mě neprodleně poslal do piče, ale tak co, peníze nejsou všechno a já přece hledám štěstí. V pondělí ráno bych vyrazil. Při letištní kontrole bych působil nevídaně podezřele, neboť permanentně vypadám jak blobfish po nevyvedené plastice, čili bych byl ochrankou odveden do temného kumbálu, ve kterém bych byl nemilosrdně podroben kontrole plazmovým generátorem na detekci parazitů a ruční prohlídce rektálního svalstva. To by pod tíhou nezměrné nervozity povolilo právě ve chvíli zákroku. Nakonec by mě znechucený člen letištní security služby vyvedl posranýma rukama ven a já bych pokračoval přes terminál směrem k ranveji. V letadle by mi bystrý, mladý a relativně šukatelný stevard oznámil, že mi vzhledem k nedostatku finančních prostředků na kartě byla vydána letenka pouze do Německého Düsseldorfu. Hm, mrdat. Kývl bych tedy flegmaticky hlavou, prohodil nevtipný vtip o Hitlerovi a za doprovodu nevraživých pohledů přítomných orangutanů se posadil. Cestovat v nákladovém prostoru vyhrazeném pro kompletní posádku ukrajinského cirkusu byl totiž vždycky můj sen. Během cesty by mi zavolala mamka, že jsem si doma zapomněl svačinu, oba dva chleby se sádlem a pažitkou, čímž bych samozřejmě narušil bezpečnost a letadlo by muselo nouzově přistát na marihuanových plantážích poblíž malebné nacistické vesničky Himlhergot. Tam by mě ochranka za ochotné asistence místní policie zatkla a deportovala zpět do psychiatrické léčebny, odkud jsem utekl. Tak vidíte, určitě by to nebylo tak snadné, jak se nám Hector s panem Mittym snaží namluvit. Takže radši nikam nepojedu a dál si budu v naší prdeli žít svůj nepochybně kůl život domnělého krále kokainových dýchánků. Yeah bitch! (25.01.2015)