Hektorova cesta aneb hledání štěstí

Britský bratranec Waltera Mittyho, který rád jedl, meditoval a miloval. S těmihle filmy se poslední dobou roztrhl pytel a vypadá to, že už by to mohl být téměř samostatný filmový žánr, tak podobné kostry všechny tyhle filmy mají. A spojují je taktéž další rysy, třeba to, že vždy jde o opravdu krásně natočený midcult. A Hector hledající štěstí tedy zvlášť. Jestli jsem Walteru Mittymu vůbec něco vyčítal, tak teď to všechno musím vzít zpět, protože oproti Hectorovi je to hluboký film, Hector jen tak ledabyle klouže po povrchu. Walter byl o odvaze udělat rozhodující krok, o odhodlání zažít něco nového, kdežto Hector se jen chce utvrdit v těch svých zaprdlých maloměšťáckých hodnotách, vyrovnat se nějak se svým syndromem vyhoření a krizí středního věku, Walter chce poznat svět, Hector se chce co nejrychleji vrátit domů... Hector je vlastně takový šedesátiletý stařík, který vylezl z okna a zase se vrátil, přičemž to bylo taky celkem zábavné, ale narozdíl od stoletého kolegy se to celou dobu tvářilo, jako že to zná skutečný návod na to, jak nalézt v životě štěstí...a to je ,,fake" srovnatelný s televizními věštci... (01.02.2015)

„Není důležité, koho znáte, ale kolik zaplatíte tomu, koho znáte.“ Tak předně, silně jsem přestřelil s očekáváním. Těšil jsem se, už vzhledem k výběru hlavního mužského představitele a žánru komedie (která také zpočátku dominovala), na to, že se budu především (často) smát, zkrátka se dobře bavit. A pod tím si rozhodně nepředstavuju nehorázně vtíravý manuál (pravděpodobně pro rozmazlenou a ufňukanou západní společnost) s poučeními, kterými se mám řídit i já (z pozice diváka, pak i v reálu), abych byl šťastný. Tím spíš, když většina těchto rad zaváněla silně dogmatickým odérem (a samozřejmě nechybělo to nejhlavnější: „Všichni máme povinnost být šťastní.“). A rozhodně mi nepřijde fér divákovi de facto tvrdit, že pokud záměrně nežije komplikovaný, chaotický život, tak vlastně vůbec netuší o čem to „všechno“ je a tím pádem ani nemůže být šťastný či pochopit, co to znamená (každý jedinec má snad svoji vlastní cestu, způsob, prostředky, priority, hodnoty). Netvrdím, že jsem se vůbec nezasmál, sem tam se našlo něco vcelku úsměvného až zábavného, samotný Simon Pegg (v humorných, nikoliv citově vydírajících a dojímavých scénách) je docela vtipný, podobně Jean Reno v malé roli, ale ty „rady“ (až na pár výjimek, např. „Nostalgie už taky není to, co bývala.“) mi koukání hodně znepříjemňovaly, podobně jako fakt, že hlavní hrdina je vlastně strašný sobec (vůči své ženě, bývalé přítelkyni). Na to, aby si člověk vyčistil hlavu od práce, přece nemusí hned opustit ženu a letět kvůli tomu do Číny a Afriky (ostatně, jinak mi jeho „předchozí“ život, přičemž mám na mysli ten osobní, nepřišel zase tak moc závadný). Předvídatelnost, nekonečné finanční prostředky a štěstí na lidi, kteří umí dobře anglicky kdekoliv na světě, snad ani radši nebudu komentovat. Zklamání, hodnotím pouhými 2*. „Je pondělí, máme zavřeno.“ – „Ano, jo, jo, ale urazil jsem opravdu kus cesty...jsem psychiatr. Zkouším objevit, co dělá lidi šťastnými.“ – „Je pondělí, máme zavřeno.“ (29.01.2015)

Pokus o serióznejšieho Pegga a akúsi kanadskú verziu Waltera Mittyho. Tam kde však bol Mitty hravý, vtipný a pohodový je Hector akurát tak otravný. Už sa mi skutočne dlhú dobu nestalo, aby ma film ktorého primárnou snahou je diváka pozitívne naladiť takto otravoval. Otravoval svojím naivných, jednoduchým videním sveta plného stereotypov. Celá tá výprava Hectora je jedno veľké klišé, kde Čína je samozrejme krajinou s duchovnými kláštormi v malebných horách, kde mnísi prednášajú tie najväčšie životné múdra na jednej strane a modernými mrakodrapmi s naivnými prostitútkami z chudobných provincií na tej druhej, v Afrike sa zase sústavne tancuje a medzi to bojuje o drogy, ale zo všetkého najviac zarazí ten pokus o morálne ponaučenie, kde cesta za poznaním pravej lásky vedie skrz to, že svoju priateľku na dlhú dobu opustím, idem na sebeckú výpravu po svete a počas nej sa pokúsim vyspať s čínskou prostitútkou, zbaliť svoju vydatú bývalú priateľku, ktorá žije v šťastnej rodine a ... ďalej sa mi to už ani nechce rozvádzať, lebo na ten pokus o seriózny, intelektuálny záver s miešaním sa emócii v Hectorovej hlave počas jedného vedeckého pokusu by som už musel byť vyslovene zlý. To už sa celá naivita tohto snímku ukáže vo svojej plnej kráse. Hector and the Search for Happiness je síce pekne natočený, hýri farbami a dobre sa na neho pozerá, ale človek nevie čo si o ňom vlastne myslieť. Je to taký nesúrodý mix, ktorý sa chvíľu hrá na situačnú komédiu (výstupy Hectora a jeho pacientov počas psychiatrickej praxe), chvíľu chce byť odľahčeným filmom (dej v Číne), druhú chvíľu takmer až thrillerom (zbytočná scéna zajatia v Afrike), a chvíľu aj vážnou drámou o zmysle života (scéna v Kalifornii s ex). Má množstvo vedľajších línii, epizodických postáv ktoré sa tu účelovo objavia vždy na malú chvíľu kvôli ďalšiemu moralizovaniu (drogový barón, prostitútka, expriateľka, teplý kamarát atď.), ale žiadna z línií nie je uzatvorená, postavy z deja miznú a celé to vlastne skončí tak ako to začalo ... čiže nijako. Hector síce občas pobaví, občas sa mu podarí vykúzliť pozitívnu atmosféru alebo letmý úsmev na tvári, ale po väčšinu času skôr otravuje svojím prostoduchým prístupom k látke. Vďaka aspoň za tú roztomilú Rosamund Pike, aj keď len na minime priestoru. CELKOVO: 2,5* (5/10) (07.02.2015)

Tak tento přeslazený hnis je dalším z té nekonečné řady patetických, motivačních snímků, které vám akorát tak způsobí zánět spojivek a prostatu. Vždyť by to, kurva, šlo natočit aspoň zábavně! Takhle každý frustrovaný, životem zhrzený, zoufalý hňup nabyde dojmu, že odletět vstříc neprozkoumaným kulturám ho uvede na cestu duševní katarze. Hovno. Já vám povím, co by se stalo, kdybych se zničehonic, stejně jako protagonista tohoto snímku, rozhodl do Číny odletět třeba já. Nejdřív bych si potřeboval zabukovat letenku a tak bych šel na portál Ticketstream a tam by mi trvalo přesně padesát pět minut, než bych si uvědomil, že jsem debil a Ticketstream neprodává letenky do Číny, ale vstupenky na koncerty. Zašel bych tedy do cestovky Socka a. s., kde by se mi nevyučená kadeřnice na brigádě snažila neúspěšně vysvětlit, že za dva tisíce můžu letět tak maximálně v zavazadlové karanténě s dózami čerstvě vypěstovaných krvácivých hemeroidů. Zarezervoval bych si tedy plastovou židli v nejnižší možné třídě a šel si domů připravit věci na cestu. Tuto radostnou novinku bych následně oznámil svému zaměstnavateli, který by mě neprodleně poslal do piče, ale tak co, peníze nejsou všechno a já přece hledám štěstí. V pondělí ráno bych vyrazil. Při letištní kontrole bych působil nevídaně podezřele, neboť permanentně vypadám jak blobfish po nevyvedené plastice, čili bych byl ochrankou odveden do temného kumbálu, ve kterém bych byl nemilosrdně podroben kontrole plazmovým generátorem na detekci parazitů a ruční prohlídce rektálního svalstva. To by pod tíhou nezměrné nervozity povolilo právě ve chvíli zákroku. Nakonec by mě znechucený člen letištní security služby vyvedl posranýma rukama ven a já bych pokračoval přes terminál směrem k ranveji. V letadle by mi bystrý, mladý a relativně šukatelný stevard oznámil, že mi vzhledem k nedostatku finančních prostředků na kartě byla vydána letenka pouze do Německého Düsseldorfu. Hm, mrdat. Kývl bych tedy flegmaticky hlavou, prohodil nevtipný vtip o Hitlerovi a za doprovodu nevraživých pohledů přítomných orangutanů se posadil. Cestovat v nákladovém prostoru vyhrazeném pro kompletní posádku ukrajinského cirkusu byl totiž vždycky můj sen. Během cesty by mi zavolala mamka, že jsem si doma zapomněl svačinu, oba dva chleby se sádlem a pažitkou, čímž bych samozřejmě narušil bezpečnost a letadlo by muselo nouzově přistát na marihuanových plantážích poblíž malebné nacistické vesničky Himlhergot. Tam by mě ochranka za ochotné asistence místní policie zatkla a deportovala zpět do psychiatrické léčebny, odkud jsem utekl. Tak vidíte, určitě by to nebylo tak snadné, jak se nám Hector s panem Mittym snaží namluvit. Takže radši nikam nepojedu a dál si budu v naší prdeli žít svůj nepochybně kůl život domnělého krále kokainových dýchánků. Yeah bitch! (25.01.2015)

Pegg si vždycky vybírá trochu zvláštní filmy a vždycky je to sázka na nejistotu - bude to tentokrát dobrý, nebo to budou ujetý pseudohumory? Uff, tentokrát to bylo dobrý. Moc dobrý. Krásně pojatá a natočená cesta za štěstím, které - jako vždy - máte rovnou pod nosem. I na Peggův standard mi to vlastně ani nepřišlo ujeté, opravdu civilní komedie / drama (ano, drama) s nápadem a grácií. Dost jsem váhal, jestli 4 nebo 5 hvězd, protože tohle se mi líbilo opravdu hodně. Nakonec dávám ty nejlepší 4, jaké umím. 84,9 %. (27.10.2016)