Post Bellum

Drsné, syrové zpracování novely Vladimíra Körnera s výborným hereckým obsazením. Předposlední projekt Vladimíra Dlouhého, který ve filmu ztvárnil posádkového lékaře. Zajímavé je, že postava Vladimíra Dlouhého celý film pije a kouří, což se herci stalo osudné v civilním životě. Z dalších herců bych vypíchl Jiřího Lábuse a Igora Bareše.Exteriéry hospody se natáčely v Trojanově mlýně v Praze 6 Suchdole. (30.10.2010)

Jaroslav Brabec se chopil dalšího Körnerova scénáře, přizval tradiční spolupracovníky (a naštěstí i pár mladých tváří) a výsledek se dal předpokládat. Körner už jiný nebude a všichni už víme, jak zhruba ty jeho příběhy skončí. Těch flashbacků mi přišlo zbytečně moc, ale jinak to bylo natočeno výborně (70%). (29.10.2010)

Jak mám Körnera rád, a jak rád mám knižní předlohu k tomuhle kousku, tak mi to nějak moc nesedlo. Nejvíc ze všeho mi na tom vlastně vadily dvě věci - všichni mladí herci a televizní lacinost. Nemůžu si pomoct, ale jak vcelku přesně píše někdo tady: kdyby tohle téma, klidně i se stejným scénářem, dostal do ruky Vláčil a v hlavní roli byl Čepek, byloo by to dílo zařaditelné vedle Údolí včel. Na druhé straně, několik herců (Lábus, Dlouhý, Cibulková...) jsou excelentní a několik scén je na český standard hodně působivých, třeba Pavlův sex s hostinskou nebo trest pro něšťastného Feldjägera, k němuž by ho nikdo mimo válečnou dobu neodsoudil. (07.02.2011)

Výtečně natočený Vladimír Körner. Syrové, drsné, nepříliš předvídatelné drama na jeho celoživotní téma dozvuků války v lidské duši s excelentním Vladimírem Dlouhým. Vyčítat autorovi, že se vrací ke stejnému tématu, je falešné - pak by námětově chudý byl i Remarque. Co mne zde rušilo, byly chvílemi necitlivé flachbacky, až se mi zdálo, že úplně bez nich by vyprávění získalo na kompaktnosti a i tajemnosti. Ale celkově: silný nadprůměr. (29.10.2010)

Dnes stěží představitelná mrtvolná hrůznost jedné z nejkrvavějších bitev novodobých dějin tvoří nosný pilíř i Körnerova původního námětu, jež nepochybně zpracován s ambiciózními plány, selhal právě ve své troufalé okázalosti, která ve výsledku není nic jiného, než režisérovy velké oči. Příběh, zpočátku pojatý jako výborně rozparcelované drama o lidském svědomí se postupně přelévá do fádního červenoknižního vzorce, za jehož patetický schematismus by se nemuseli stydět ani autorky současných mýdlových oper. Lze se jen domnívat, zda by toto selhání mělo být připisováno pouze režijnímu provedení, na druhou stranu pod scénářem je podepsán sám Körner, jehož texty v minulosti patřívaly ke špičkovým dílům literárního a později filmového světa. Nicméně, i přes mnou vyřčené nedostatky nelze Brabcově kostýmní podívané upřít pečlivou snahu o co nejautentičtější zakotvení v prezentované době (všudypřítomnost mocnářských licousů je až fetišisticky rozvinutá, podobně jako rozmanitost vojenských uniforem a dalších důstojnických rekvizit), z níž se navzdory hmatatelné bezradnosti podařilo vytěžit melancholicky pohřební atmosféru, na hony vzdálenou obvyklým vídeňským plesovým radovánkám. Citelná nevyváženost jednotlivých hereckých kreací se pak podepisuje na celkovém nenaplnění divákova nitra; tam, kde v hlavních rolích selhávají mladí (zoufalý Holíček a afektovaná Šoposká), triumfují, byť na nepoměrně menší ploše zkušení mistři, od těch výraznějších (Vladimír Dlouhý, Cibulková, Bareš, Potměšil, Lábus) až po mistrovsky odvedené epizodní party (Maciuchová, Huba, Tesařová, Němec, skvělý Jaromír Meduna). Tato vysloveně schizofrenní polarita veřejnoprávní dramaturgie, kdy na jedné straně stojí vynikající náměty, schopní režiséři a herecká elita a na druhé ledabylí scénáristé a až pověstná skotská držgrešlivost, je jen a pouze ke škodě věci. Zahubit i to poslední z posledního, co na tuzemských televizních obrazovkách stále ještě existuje, by bylo absolutní pohrdání divákem a jeho přízní. A to je zrada, která se neodpouští. (30.10.2010)