Zvuk hluku

Základem a stěžejní linkou filmu jsou akustické útoky, které jsou vtipné i originální. Dvě hvězdy za zvukovou i vizuální podívanou. Vzhledem k tomu, že mi všichni muzikanti také lezli na nervy, jsem měla jasné komu fandím. Policajt, který nenáviděl hudbu byl můj favorit a pro mě důvod k další hvězdičce. Škoda, že romantická a kriminální linie byla jen výplní a nedošlo ani k žádné katarzi, která byla v očekávání. Ale i tak film držel pohromadě a pobavil netuctovým způsobem. (02.12.2014)

Samotný nápad je natolik "vyhulený", že normálně by neměl šanci na úspěch- stal se ale zázrak a film vznikl. Parta nevšedních bubeníků na cestě městem. Nejlepší koncert nepochybně ten v nemocnici, první třetina byla našláplá, pak postupný útlum. Přesto veselá taškařice vymykající se obvyklým šablonám- a to vždy potěší. 75% (12.05.2013)

Nápad na nezaplatenie, makabrózna hudbička pre moje uši, no tak trochu to vyznieva do prázdna. Originalita námetu je takmer bezkonkurenčná, propagovanie a pretláčanie experimentálnej hudby (ktorú milujem) do širšieho povedomia skvelé, ale trochu jednotvárne a suché. A ako komédia to nefunguje takmer vôbec. To je tak, keď sa švédska kraťasová nezávislá filmová scéna rozhodne po hlave vrhnúť do masových vôd. Ale inak dobré, 70% (13.12.2013)

Co že to je ta hudba? Ne nadarmo nelze toto slovo jednoznačně definovat v publikacích tipu slovník. Je roztomilé, jak většina hudbou nazývá zvuky, s jejichž vzorci, strukturou, harmonií a melodickou výbavou vyrůstá. Jakmile se slyšené citelněji odlišuje, hudba to pro nás rázem není. Když se z mešity ozve adhán, Evropan slyší zpěv. S tím by ale ortodoxní muslim jen těžko souhlasil - zpěv je přeci v zásadě nečistý! Známá to postava, John Cage, u nás došel v popularizační rovině s touto polemikou nejspíše nejdále a jeho 'exces' na téma ticho způsobil patřičný rozruch. Podstata ale většině lidí unikla. Nešlo o prvoplánovou snahu šokovat, šlo o poskytnutí prostoru pro vnímání hudby bytí a dějů přítomných v koncertním sále, oproštěné o precizní předurčenost, kterou reprezentují námi tak oblíbené noty, a posílené o vynucenou koncentraci na ně. Sound of Noise se vydal správnou cestou takovéto polemiky. Skrze hudební teroristy nabídl relativizovat divákovu (posluchačovu) snahu přijímat. Skončil ale na půli cesty. Snad nebyli tvůrci dostatečně spojeni s námětem, snad chci moc. Ale detaily, kdy zvuky neseděly na vizuální kostru skladby, útočily přímo k jádru uvěřitelnosti 'poselství' snímku a (ne)konformní čistoty hl. hrdinů. Myšlenky se postupem času pod nenaplněnými nuancemi rozutíkají, a boj za ticho, ruch a hudbu, v jejím neuchopitelném celku, tak často vyzní do ztracena. (01.05.2012)

První půlku jsem měl snad filmový orgasmus. Jak hudební gang začal hrát na všechno co jim přišlo pod ruku tak jsem měl husí kůži po celém těle. Navíc to nebylo bůhví jaké plácaní, ale svěži rytmická a zábavná hudba. Nejvíc mě dostala scéna v nemocnici, která je vtipná a hudebně mě bavila nejvíce. Druhá půlka už pomalu ztrací dech a tvůrci jakoby neví kudy se vidat. Ale jako celek film působí svěže, zábavně a originálně. (09.11.2011)