Arrietty ze světa půjčovníčků

Arriety ze světa půjčovníčků mi svým zpracováním a celkovou atmosférou hodně připomínala Miyazakiho film Můj soused Totoro, ve kterém rovněž došlo ke střetu dvou světů, lidského a fantaskního, při nastěhování se do nového domu (v MST to byla děvčata s otcem, zde to byl mladý Šó). V prvním i druhém případě jde o mile natočený snímek s nádhernou animací a vcelku jednoduchým příběhem, ve kterém dojde ke konfrontaci dvou světů a navazování vzájemných vztahů. Zkrátka pěkně udělaný film z japonské produkce, ve kterém je velice jasně cítit otisk a nádech studia Ghibli. (27.06.2016)

Tato animovaná japonská pohádka se stala hymnusem a kultovním dílem všech zlodějů, protože jak se říká v tomto filmu„ my nekrademe, my si jen půjčujeme" tak to asi slyšel nejeden policajt při dopadení a následovném vyslýchání podezřelého z krádeže. Ačkoliv tento snímek nerežíroval sám velký Hajao Mijazaki, tak je z něho cítit, že v tom měl prsty, alespoň scénáristicky a produkčně a celkově nad tímto projektem měl dohled, aby vše šlapalo, jak má a s výsledkem byl spokojený stejně jako obdivovatelé a fanoušci jeho originální práce. Příběh je zcela jednoduchý a předvídatelný, jelikož je to adaptace známé knihy Pidilidi z pera britské spisovatelky Mary Nortonové. Podle originálu této knihy byl natočen film Pidilidi, který byl hraný a který se mi fakt nelíbil, takže ho nebudu rozvádět, protože si myslím, že toto téma má být zfilmováno působivou animací přesně jak můžeme vidět v tomto snímku a né hraný trapně nastrojenými herci a vetřelými trapnými vtípky, které dávají dohromady soubor nejapných scének, které do sebe nezapadají. Tento snímek začíná příjezdem malého Šoa, který přijede na prázdniny ke své babičce. Šoa je nemocný a čeká na operaci srdce a u babičky se nudí až do té doby než narazí na malou Arrietty, která je malinká a společně se svým fotříkem zrovna kradou, teda pardon půjčují si věci nezbytné k jejich životu. Šoa je spatří a snaží se spojit s těmito sympatickými postavičkami. A tím začíná přátelství plné dobrodružství obou těchto postav při kterém se zajisté nebudete nudit. Mnoho vtipných, nevtíravých a originálních hlášek vás bude bavit až do konce tohoto filmu. Jeden z dialogů mi utkvěl v paměti a nevím proč se mi tak líbil, ale musím ho napsat do svého komentáře. Jeden z rodičů malé Arrietty říká: Svět lidí je nebezpečný, musíš si dávat pozor, víš jak dopad tvůj strejda? A Arrietty odpovídá: Vím, sežrala ho žába. Vím, že to je spíš rozhovor a film pro malé děti, ale mě se to prostě líbilo a to bude asi tím, že jsem mírně infantilní a že se dokážu vcítit do tohoto fantaskního světa malých lidiček, kterým hrozí nebezpečí nejen od lidí, ale i od jiných predátorů, které zde představují třeba i ptáci nebo žáby, ale i další tvorové našeho světa. Po složitých příbězích z Ameriky, které nám předvádí zejména poslední dobou filmové studio Pixar je tento příběh pochopitelný i pro ty nejmenší, takže jsem ho pochopil i já a proto tomuto skvostu dávám zasloužených 100%. (24.08.2021)

Velmi povedený snímek s podmanivou atmosférou. Do detailu vymazlená animace s významnou rolí zvukové složky: vnějších ruchů okolního světa a působivé hudby. Nebýt toho otevřeného konce, neváhal bych s plnou palbou. Aktualizace: všiml jsem si, že odpočívající Šó čte Danteho Božskou komedii, což si říká o pátou hvězdu. (25.11.2023)

Viděno 28.7.2010 v šibujském kině Toho Cinemas, nedlouho po premiéře. A jsem neuvěřitelně ráda, že jsem na to tehdy šla, protože to byla prostě nádhera. Netuším, jak to popsat - u mnoha filmů bych popsala řádky a řádky vět, ale u Karigurashi no Arrietty nemám slov. Příběh se zdá jednoduchý a něco podobného (o malých lidičcích) jsme už viděli ve více filmech, avšak zpracování Karigurashi no Arrietty pro mě bylo dechberoucí. A uznávám, že na mém dojmu se hodně podílela i hudba. Cécile Corbel se svým keltským stylem hudby byla pro tohle bez přehánění dokonalou volbou. Soundtrack doporučuju. A opět ztrácím slova. Je jen jasné, že pokud bych měla nějaký žebříček Ghibli filmů, Karigurashi no Arrietty by se zařadilo na druhé místo hned po Cestě do fantazie, čímž by předčilo všechny ostatní Ghibli filmy, včetně Princezny Mononoke.... Zahřálo to u srdce jako žádný jiný film už dlouhou dobu. ~(5,0★)~ (01.09.2010)

Svým prvním režijním počinem se kmenový animátor Studia Ghibli Hiromasa Jonebajaši ukázal jako nadějnější pokračovatel odkazu svých mentorů než Mijazakiho syn Goró (který měl před tím prospívající kariéru v jiném oboru a jeho příchod na pole animace vyznívá příliš jako befel od tatíka, aby firma měla pokrevního následovníka). "Arrietty ze světa půjčovníčků" dokonale publikum vtáhne do světa plného úžasných detailů a bravurně nám předá hledisko svých postav, obzvláště pak titulní hrdinky. Sekvence, kdy se poprvé vydává do světa lidí si půjčovat představují vrchol filmu a bravurně přenášejí hrdinčin úžas na diváky. Co do vyprávění film postrádá obšírnost a epičnost filmů mistra Mijazakiho, což může současně být vnímáno jako nedostatek, ale i přednost. Ostatně je to právě pohled malinkých půjčovníčků, navíc jen jedné hrdinky a jejích rodičů, kterým je vše nahlíženo. Otevřený konec pak adekvátně značí veliké přísliby světa, který právě při změně měřítka může najednou být tak veliký a nedozírný. Navzdory řadě dobrodružných i komických eskapád zastřešujícím motivem snímku zůstává melancholie. Poznání krás a fascinujících drobností světa střídá sladký zármutek nad jejich prchavostí, kde nás může hřát víra, že i když se skrývají našemu zraku, přesto v našem bezprostředním okolí přetrvávají. Jak ale hořce pozná dospívající mladík Šó krása je příliš křehká a mnohdy žije svým vlastním životem, do kterého by lidé navzdory dobrým úmyslům neměli zasahovat. Na rozdíl od rozšafných fresek Hajaa Mijazakiho, které doslova povznáší motivy vázané k létání a nespoutaná fantazie, "Arrietty" přináší v zásadě komorní vyprávění rozměrů miniatury, kde naopak žasneme nad drobnými detaily. (18.05.2014)