Camelot

6. 1. 2015: Během loňského roku jsem velmi zapracovala na svojí schopnosti dívat se na špatné a pochybné filmy a intelektuálně a emocionálně se z nich naučit víc než z filmů takzvané áčkové produkce, tak jsem se rozhodla v duchu této tradice bombasticky odstartovat nový rok seriálem o rytířích kulatého stolu, který by měl mýtickou inspirací přímo přetékat. Boy, was I wrong! Nyní přijde výčet více či méně frustrovaných chaotických poznámek, jak jsem si je zapsala během sledování. Nejvíce očividné je asi to, že ačkoliv má seriál deset dílů, děje se tam toho překvapivě málo, respektive rozložení událostí mezi jednotlivé epizody je silně nevyvážené. Hlavní linka se celou dobu táhne hodně pomalu a potom se zbrkle a neústrojně řeší v posledních dvou epizodách. Nejzajímavější pro mě byly epizody "Justice" a "Igraine". Igraine zejména kvůli změně optiky, jakou v sobě královna nese, i když to také podle mě není dotažené na hranice všech možností. Justice tím, že vedle sebe staví etický a duševní konstrukt Artuše i Morgany a ponechává diváka, aby si je sám posoudil - takovou nestrannost těžko pohledat i ve světě celovečerního filmu, takže tady na poli spíš nefunkčního seriálu překvapí o to víc. Dělá mi to v hlavě strašný zmatek, protože v takových momentech to vypadá, jako že se tvůrci snaží, aby to něco znamenalo - což je podle mě jedna z nejšlechetnějších aspirací - a tady to má ještě znamenat, že největší zlo nejsou démoni a pekelné síly, ale dav bez paměti a lidé bez představivosti, což se mi taky líbí, ale co všechno to bolestné utrpení kolem, které si člověk při sledování zažije, kolikrát si musí dát pauzu, protože mu bylo trapně za herce i za postavy. Protože postavy, ach ano, postavy a jejich dialogy zde představují ten největší kámen úrazu. Nemám nic proti typologii tohoto Artuše - bledý slabý mladíček mi přijde jako skvělá počáteční volba. Koneckonců pamatuji si na kousek filmu od Bressona, kde taky hrál Artuše roztomilý mladíček a jaká to byla plodná podívaná. Průser začíná tam, kde se tvůrci rozhodovali, jak se bude tento Artuš chovat. Protože začíná jako blbeček, což je taky normální, každá takováhle postava začíná jako blbeček, viz Luke Skywalker nebo Thomas A. Anderson, jde o to, že v průběhu své cesty hrdiny má ze své naivity a nevinnosti vytěžit moudrost a odhodlání inspirující následovníky a decimující nepřátele. Tento Artuš osm dílů z deseti řeší romantické dilema (a za smrtelný hřích považuji jak slabě a hloupě tvůrci tento vztah vystavěli - tohle nevypadá jako zakázaná osudová láska, ale jako trochu patologické zakoukání na střední škole smíšené s trochou stalkování, naléhání a bezpáteřnosti) a teprve v posledních dvou si učeše culíček, obleče černou obodcovanou bundičku, zasviní se od krve a pokusí se vyhrát divákovo srdce a bitvy o svou zemi. (Abych byla úplně přesná, tak tu bundičku a culíček měl už v již zmiňované epizodě "Justice", což také přispělo k tomu, proč jsem si zrovna tuhle epizodu tolik užila). Ale stejně scenáristé všechen jeho vývoj shodí v posledních třech minutách, kdy se zase zachová tak, jako by se vůbec nic nenaučil a nepřítel tak trumf z jeho rukou (rukou, hihihi) převezme zcela právem. To by se potom Jamie mohl postavit i na hlavu ve snaze přivést takovouhle postavu k životaschopnosti, ale pořád bych to viděla bledě. Já bych ho ze všeho nejraději (a to neplatí jen o tomhle seriálu, ale i obecně jako vyhlídka do budoucnosti) viděla jako bezpohlavního anděla, ale takovou roli mu zatím bohužel nikdo nenapsal, a jak jsem tak posledních pár dní stalkovala jeho twitter a tumblr, tak myslím ani nenapíše. Není to žádný básník, který by k sobě přitahoval éterické energie. Svoje myšlenky formuje do písňových textů docela banálním způsobem (DRAGONS ARE REAL YOU’LL HAVE TO BELIEVE ME/Its what she says/what she does/and how she loves/keeping me from falling apart/Its how she lives/How she smiles/and how she laughs/that fixed my wasted heart) a tak není divu, že si ho po Burtonovi nevšiml žádný zajímavý režisér a svůj potenciál utápí v Twilightech, Harry Potterech a Burberry reklamách. Na mého Kosťu by se mi velice hodil, jen co je pravda, na zvířátko, které se z dálky dívá na lidi a pro sebe se směje, které mluví očima a zubama a když chce něco poznat, tak si to nejprve osahá. Ale takhle napsaný Artuš mu nedává skoro žádný prostor ukázat, čeho by byl schopen. Zajímavá perlička pro blázny je potom jeho vlastní "film o filmu", který umístil na svoje vimeo. Je to natočené na mobil, podkreslené unylou indie písničkou a stejně nudné, repetitivní a nevzrušivé jako celý seriál. K ostatním figurám - tahle interpretace Merlina se mi dost líbila. Usmívající se nesmrtelný bojácný šašek s temnějšími konturami je přece príma charakteristika a Joseph Fiennes má díkybohu dostatek charismatu, aby to všechno důstojně odšaškařil. Oproti tomu Eva Green mě navzdory všeobecnému fanouškovskému jásotu příliš nenadchla. Myslím, že ani ona, ani autoři scénáře neměli jasně vybalancovanou tu hranici mezi zranitelnou skutečnou ženou a nedotknutelnou magickou arcibestií. Zbytek ansámblu se dá zhodnotit několika slovy - Tamsin Egerton je naprosto nevýraznou a nezajímavou Guinevere, Claire Forlani do moudré a laskavé královny nejspíš chybí ještě trocha oduševnělosti. Morganinu jeptišku jsem celou dobu chtěla nakopnout, takže aspoň tohle se asi tvůrcům povedlo. James Purefoy je nepochopitelně jako jeden z mála charismatických mužů odrovnán hned v počátku, stejně tak Sean Pertwee, to jako na ty herce už neměli dál peníze nebo co? Zbytek rytířů to ostudně schytal, jsou to jen takoví nerozlišitelní panáčci do počtu, se kterými se zametá v rámci potřeb zápletky. Smutek. A nyní finální soud: Když už měli k dispozici opravdické moře a opravdické lesy, tak bych raději viděla víc bojů v lesích, klidně se zvířaty nebo neviditelnými démony, ať to nestojí tolik jako dvě armády. Hlavně by ale bylo žádoucí, aby byli naši bohatýři víc pokrytí krví a potem místo voňavek a vlasových stylizačních přípravků. Líbila jak Morgana vzývající mlhu a děsy, tak třeba historka s mečem ve skále nad vodopádem i vypořádání se s dámou s jezera. Škoda, že se nějak lépe nepodařilo definovat, jestli tvůrci chtějí jít cestou ukazování, jak se ze skutečných lidí a událostí staly mýty a legendy, a nebo mají za cíl se jenom odlišit a vzdálit od klasického artušovského kánonu. Dílo by mohlo fungovat jako podivínské podobenství pro úzký okruh publika, ale snaha o "realitu" a "líbivost" spolu se všeobecnou povrchností neslouží nikomu a ničemu. --- 7. 9. 2022: Přicházím sama sobě říct, že se z Jamieho přece jen postupem let stává lepší básník: Crow calls my name/Shifting the rain/Black eye'd and holy/My one and only/Crow comes again/And every time I fall/And every time I dream/And every time I sleep she's staring at me/And I can hear her song/And I can see her following me/Forever she has flown/Forever I will bleed/And every time I sleep she's there watching me/And she don't want no one/Other than her loving me/Crow. (06.01.2015) (méně) (více)