Sherlock

Nuže, Watsone, kamže se nám zakutálela pátá hvězdička? Inu, může za to obrovská propast mezi oběma vyšetřovateli, kteří jsou velezajímaví, a vyšetřovanými případy, které naproti tomu nejsou zajímavý ani trochu. Sémioticky bychom to možná trochu vznešeněji mohli říct i tak, že vyšetřování ční nad vyšetřovaným. Přesně obráceně tomu bylo tuším v Aktách X, kde se zas poněkud mdlí agenti ztráceli pod rozkošatělými paranormálními jevy. Problém vězí v žánru. Jak známo, složka Akt X je složkou nevyřešitelných případů, což objasňuje příklon seriálu k thrilleru na úkor detektivky a tedy k tomu, proč nesměřuje k odhalení neznámého padoucha, ale soustředí se na budování podmínek existence hrdinů v nějakém politickém uspořádání plném omezení. Naproti tomu Spock a Dr. Kirk, jak jsem si oba hrdiny ze Sherlocka vtipně přejmenoval, odkrývají skutečný kriminální zločin, žádný fantasma v povětří, a žánrově patří do detektivky. Třebaže ani jeden z nich není profesí detektivem - Sherlock je něco jako neoficiální konzultant, Watson armádní zdravotník -, pohlcuje je vyšetřování paradoxně více než profesionální detektivy z povolání, kteří na to mají papír, ale za rutinérský přístup a menší nadšenectví musejí zákonitě zaplatit přesunem do žánru thrilleru, kde jsou přímými svědky zločinu a ne jen jeho výsledkem v podobě vychladlých mrtvol. Asi se prostě shodneme na tom, že kdyby si měli v Menze vybrat mezi Mulderem a Sherlockem, zvolí Sherlocka. Celou tuhle neokázalost vyšetřovaného ve prospěch vyšetřování, rozuměj thrilleru ve prospěch detektivky, zdvojnásobuje přesun z viktoriánský Anglie do střízlivé a jednotvárné současnosti. Současný Londýn - stejně jako u Conana Doyla - je sice stále záhadné, divoké, nepředvídatelné a nebezpečné místo, ale tvůrci nikdy nezavedou hrdiny do nejšpinavějších a nejnebezpečnějších londýnských čtvrtí, krypt, tunelů a opiových doupat, soustředěném výtažku všech neřestí a hříchů ze všech divů světa, kde lidé, mutanti a tajemné rasy žijí beznadějně a nevázaně ve stínu Temže zanášené odpadem, jak to provedl Simmons v románu Drood s typologicky obdobnou dvojicí Dickensem a Wilkie Collinsem, který Dickensovi s pátráním po tajuplné a děsivé bytosti umrlčího zjevu z názvu knihy asistuje – v Sherlockovi žádná taková bytost není, protože vlastně nemá ani odkud vzejít. Střídmost kulis ulehčuje oběma pánům také dost výrazně práci. Jednak proto, že detektiv odečítá všechny informace z okolí (detektiv není žádný zasněný romantik, jak bychom ho snad chtěli vidět, ale normální pozitivista, jdoucí po povrchu a faktech), druhak z toho důvodu, že z příliš velkého bordelu by detektiv nic kloudného nevykoukal a spíše by se octl v nezáviděníhodné roli pixelhuntingujícího hrdiny ze starých dobrých point-and-click adventur, kde nezbývalo než zběsile posouvat myši po obrazovce za účelem nalezení nějakého hodně malého/skrytého předmětu. Snad navrhnout kompletně steampunkovej háv, ale to by bylo asi příliš drahý, a zas vyloženě hightech gadgety ozvláštňující prostředí novým pohledem si tvůrci dovolit nemohli, protože Sherlock je spíš matfyz-ák než čvut-ák, čímž míním, že onu dobovou osvíceneckou posedlost k přírodovědeckým objevům a expertízám, dnes reaktualizovanou nástupem digitálních možností v pseudovědeckých forenzních CSI fikcích, si nakonec odbývá hlavně ve své hlavě. Stejně jako divák. Čímž samozřejmě nikoho nenavádím k tomu, aby zůstal sedět s rukama v klíně a nevžil se víc do role sadou Malý chemik. (06.10.2010) (méně) (více)

Mé první setkání se Sherlockem vůbec nebyla láska na první pohled. Když jsem ho prvně poznala, zrovna pracoval na případu "The Blind Banker." Setkala jsem se s ním na AXN. Ještě před tím jsem si říkala, že zmodernizovaný Sherlock prostě nemůže fungovat a že to vůbec není dobrý nápad. Po zhlédnutí "Slepého bankéře" byly mé dojmy značně rozporuplné a měla jsem pocit, že toto prostě není ten pravý Sherlock, jak má být. Že mu chybí něco z té dobové Sherlockovitosti. Pak jsem uviděla "The Great Game" a v tu chvíli jsem již měla dojem, že se něco začíná dít. K úplnému dokončení první série jsem nakonec zhlédla první díl, který jsem na AXN prošvihla. A tehdy se to stalo. Jako, když se člověk zamiluje. Martina Freemana jsem do té doby znala jen podle fotky na CSFD a nezvyklé jméno Benedict Cumberbatch mi neříkalo už vůbec nic. Začala jsem si denně přehrávat množství videí na Youtube, pročítat velmi podnětné a zajímavé komentáře a analýzy fandů a hledat na netu všechno, co jen se dalo o tomto seriálu najít. Ben je mimořádný herec, má nevšední, zajímavý, aristokratický vzhled a jeho úchvatný hlas je dalším unikátním prvkem jeho osobnosti. Pro tuto roli se narodil, tak jako Hugh Laurie pro House. Martin je fenomenální ve svém skromném, zdánlivě jakoby obyčejném hereckém projevu, v němž se však ukrývá patřičný temperament. Tento vzrůstem malý, sympaticky a roztomile působící muž, který však dokáže být i zároveň nevybíravě upřímný a otevřený, až drzý, mě dostal. A jeho smysl pro humor... to je prostě něco:) Vlastnosti jeho povahy dokonale souzní s charakterem Johna Watsona. Často zaskočený a rozpačitý, nejistě působící, jinak však chytrý a pohotový Watson skvěle kontrastuje s geniální a komplikovanou povahou Sherlocka. The greatest bromance was born:) To, co mě prvně zaujalo, byla chemie hlavních postav. Něco tak silného jsem mezi hlavními mužskými postavami snad ještě neviděla. Jejich vzájemný vztah je ztvárněný s magnetizující silou. V diskuzích a komentářích k videím se neustále probírá jejich vztah, každý detail jednotlivých scén, jeho podtext, skryté myšlenky, pohledy. Já říkám, je to láska v přátelství a přátelství v lásce. Veškerý obdiv a nezlomné pouto. Vše v nesexuální podobě. Ale v té duševní. Láska a vztahy, to je přece mnohem složitější, než aby vše existovalo jen v té jedné sexuální rovině, kde se vše škatulkuje. Skrývá se v nich všechno to nevyslovitelné, co nedokážeme vyjádřit, ale zatraceně dobře to cítíme. A nechceme to ztratit. Čím to, že nás geniální asociálové a sociopaté tolik přitahují? Je to snad tím, že jejich absence vztahů a citů je právě proto dělá tolik přitažlivými a když se naskytne nějaký možný cit či vazba k někomu, je to natolik silné a mimořádné, že nám to přijde chemicky "konstantnější" než většina klasických milostných vztahů. Stejně nemohu všechny své dojmy obsáhnout do jednoho komentáře, takže tuto část končím:) And then... Sherlock is British! Typicky anglický, deštivý feeling, humor a akcenty. Vizuální podoba seriálu je jako vybroušený, vypilovaný diamant. Chladné barvy kontrastují s pošmourným zimním počasím a vytvářejí tak porcelánový nádech na tvářích hlavních hrdinů. Scénář a dialogy - Daleko za hranicí geniality. Scénář a samotné dialogy jsou již teď kultovními a už jen jednotlivé scény se dají obsáhle rozebírat. Sherlockovy dedukce - Pasáže, kde okolí i diváky šokuje a ohromuje svými dedukčními schopnostmi a detailními rozbory osobností jedinců a míst činu mě ohromují stále zas a znova. Hudba - Fenomenální. Včetně množství fanouškovských videí, díky nimž jsem začala milovat songy, na které bych jinak nenatrefila. Oblečení - Miluju Sherlockův oděv. Jeho dlouhý kabát, modrou šálu, černý oblek, naleštěné boty a elegantní rukavice. Miluju jeho havraní vlasy, jeho chůzi a jeho "mysterious cheekbones and cool coat tricks":) Miluju Johnovu černou bundu a jeho džíny. Miluju jeho "Watsonovské" obličeje a výrazy. Nechápavé, překvapené, obdivné a roztomilé. Miluju jeho lehce zastřený hlas. Vedlejší postavy - Lestrade "Not our division", v podání Ruperta Gravese, který je stále "handsome man" se svým osobitým hlasem, Mrs. Hudson coby "Landlady not Housekeeper," roztomilá a dobrotivá "You do count" Molly, forenzní "Don't talk out loud" Anderson, Irene Adler coby "The woman of the women" a démonický "I'm Mr. Sex", Jim Moriarty. Jeho "Evil face" je kapitola sama pro sebe. Druhá série se od první hodně liší. První byla spíše odlehčená a poznávací. Ve druhé se vztah Sherlocka a Johna se ještě více prohlubuje a utužuje, vše nabývá na důležitosti, situace jsou vyhrocenější, uvědomují si, co jeden pro druhého znamenají a co by mohli ztratit. Poslední díl třetí série je totální emocionální výprask. Reichenbach Feeling. Shrnuto: Sherlock je jeden z nejgeniálnějších seriálů vůbec. Mám své oblíbené seriály, mám je ráda, miluji je, ale pak si klidně přijde ten kudrnatý, vysoce funkční sociopat s hypnotickým pohledem a jen tak je všechny smete bez zájmu ze stolu. Člověk, jehož Ben Cumberbatch vytvořil, se rodí jednou za dekádu. Zrodila se jedna z nejgeniálnějších, nejvýraznějších, nejkultovnějších a nejlepších postav televizní obrazovky. Tato mánie zaplavila celý internet, který tímto mluví za vše. A nebýt Sherlocka, zřejmě bych ani nepřišla na výrazy, jako "Fandom", "Slash", "Shipping" a "Tumblr", díky nimž se z internetu stává naprostý ráj plný fanouškovské extáze a jejich kreativních výtvorů. A nyní mě omluvte. I am SHERlocked in my Mind Palace:) "What is it like in your funny little brains? It must be so boring.", "Don't make people into heroes, John. Heroes don't exist, and if they did, I wouldn't be one of them.", "I don't have friends. I've just got one.", "Alone is what I have, alone protects me." - "No, friends protect people.", "I may be on the side of the angels, but don't think for one second that I am one of them.", "There's just one more thing, one more miracle, Sherlock, for me...", "I'm glad no one saw that. You ripping my clothes off in a darkened swimming pool, people might talk.":) Yes, John! Everyone is already talking!:) (21.01.2012) (méně) (více)