Sherlock

Dějiny umění ukazují, že dynamika vztahů mezi novými nastupujícími médii a těmi starými dosavadními zůstává po celá staletí v mnohém stále stejná. Když byla vynalezena fotografie, která konečně dokázala věrně zachytit realitu (a v tomto se samozřejmě postupně zdokonalovala), malíři byli náhle osvobozeni od této zodpovědnosti, a ve výtvarném umění se tak otevřel prostor pro ryze avantgardní reakci na nastalý vývoj. Mohl vzniknout impresionismus, který nemusel zprostředkovávat uspokojivou a co nejvíc realistickou percepci skutečnosti, ale zabýval se percepcí samotnou a jejími procesy, byl o pocitu z vnímání. Vztah počítačových her a filmu přitom aktuálně prochází podobnou fází, kdy současná videohra - ať už jde o masové mulitplayery, inteligentní střílečky s příběhem nebo adventury - svému hráči definitivně zprostředkovává silnější pocit imerze a vcítění se do fikčního světa, než se kdy podařilo jakémukoli filmu. Klíčovým prvkem je samozřejmě interaktivita, kterou z principu film nikdy disponovat nebude, protože pak by přestal být filmem. Film sice vyžaduje aktivní spoluúčast diváka, ale ta není nutnou podmínkou pro jeho konzumaci. Jinými slovy, divák sledující detektivku je stále „za příběhem“ a pro jeho plné vstřebávání a pochopení si musí dávat dvě a dvě dohromady, sledovat myšlenkové procesy postav a ze syžetu konstruovat fabuli, ale film běží dál i pokud divák nestíhá/odskočí si na toaletu. Na hráče procházejícího adventurou však příběh čeká a nehne se, dokud od něj nedostane ten správný impuls. Reakce filmu na nedostižnou videoherní imerzi se doteď projevovala dvěma způsoby. Zástupcem prvního z nich je například Sucker Punch, který se nesnaží být videohrou, nýbrž komentářem k videohernímu diskursu, a důsledně přitom brání v jakémkoli vcítění se do jednotlivých akčních scén/misí. Kamera svým zpomaleným/krouživým pohybem a důrazem na hyperrealismus zpřítomňuje sama sebe a působí spíše zcizujícím dojmem. Zcela nepravděpodobné až absurdní míšení různých videoherních symbolů a fetišů je ve svojí podstatě především dialektické a neslouží věrohodnému vyprávění („suspension of disbelief“ tady prakticky už není možné, je vyřazeno ze hry). Druhý způsob vymezení se vůči hrám úspěšně prozkoumávají Neveldine s Taylorem, kteří ve svých radikálních, nekompromisních béčkách dekonstruují samotnou povahu videoherní estetiky. Gamer je filmem o tom, jaké to je surfovat na internetu a jaké to je hrát multiplayerové first person shootery nebo navštěvovat virtuální světy typu Second Life. Obecně řečeno, tento film je o pocitu z hraní, o tomto specifickém druhu interaktivity. Není imerzivní, je o imerzi. Tento přístup s sebou nese podstatné oslabení funkce vyprávění, které v druhém Cranku už de facto přestává existovat. Výtky vůči těmto zmiňovaným filmům, že jsou nudné/nezajímavé, protože „je to jako dívat se na kamaráda, co hraje na počítači, a nemoct si sáhnout na ovládání“, spočívají v aplikování nesplnitelných očekávání (nemůžu nikdy předpokládat, že mi fim "půjčí ovládání") a obávám se, že jsou pouhou racionalizací vlastního pocitu nudy či frustrace. ______ A teď konečně něco k Sherlockovi. Ten je v tomto kontextu výjimečný tím, že snad jako první film nebo televizní seriál efektivně pracuje s prvky herního žánru adventur a dokonce je využívá ve prospěch svého vlastního filmového vyprávění. Dochází tu k zajímavému propojení mezi oběma médii, které má symbiotickou povahu. Zatímco staré point-and-click adventury si pro to, aby mohly být vůbec funkční, musely povolat na pomoc filmové výrazivo ve formě hereckého projevu hlavního hrdiny či dialogů (po zadání příkazu typu „Look at“ nebo „Explore“ postava hráčovi zahlásila na jaký předmět se to vlastně dívá a naznačila, co s ním lze dále provést), Sherlock využívá adventurního zobrazení textu na obrazovce k narativní zkratce (znění přišlé sms se objeví vedle hrdiny na obrazovce a není nutné vkládat detailní záběr na mobil) nebo k důmyslnému nahlédnutí do hlavy detektiva (ohledávání mrtvoly a zkoumání místa činu v A Study In Pink), které doteď povětšinou řešil nešikovný voiceover nebo dialog/monolog. Estetika těchto scén a rozvržení textu v mizanscéně přitom nápadně připomíná úspěšnou adventuru Heavy Rain – vizuální podobnost je tady nepřehlédnutelná. Seriál ale zároveň kráčí i ve stopách již zmiňovaného Gamera, když při naháněné taxíku prostřiháváním na typickou herní minimapku ulic města (a rytmizováním akce) zprostředkovává dojem z hraní Grand Theft Auta (střídání obou pohledů – hráčův avatar x mapa jako nutnost pro úspěšnou navigaci). Samotné ústřední postavy, Cumberbatchův Holmes a Freemanův Watson, navíc zosobňují některé podstatné archetypální vlastnosti počítačových hráčů. Sherlock je sociopatický, nemá žádné přátele a jeho bystrost a schopnost docházet ke správnému řešení přes zcela neobvyklé kombinace a těžko postřehnutelné detaily svědčí o tom, že jako malý pařil Gabriel Knighty a Broken Swordy. Watson je zase poznamenaný hraním vojenských stříleček typu Call of Duty, když o virtuální povaze jeho zkušenosti z války svědčí čistě psychosomatické kulhání a jeho třesoucí se ruka nakonec není ničím jiným než abstinenčním příznakem. Motiv hry prochází všemi složkami seriálu a je tematizován v samotné zápletce prvního dílu, kdy závislost na hře na jednu stranu stojí za Sherlockovým odhodláním vyřešit případ, jehož finále ale zároveň odkrývá její slabinu v až sebedestruktivních tendencích a patologické snaze hrát (a zvítězit) za každou cenu. Sherlock je o hrách a o hráčích, aniž by se ale přitom vzdával vlastní filmovosti. ______ Teď, když se konečně zdá, že film začíná umně absorbovat nové videoherní prvky a využívat je ku svému prospěchu, nezbývá než čekat, co jména jako Spielberg, del Toro nebo Jackson, která oznámila svoji účast ve vývoji počítačových her, v tomto průmyslu provedou a jakým způsobem dojde k ještě užšímu propojení obou médií. (10.07.2011) (méně) (více)

Instant Classic! Modernizace, která nekončí jen u toho "aby se to odehrávalo v současnosti a vypadalo to cool" (znáte to, Hamlet má oblek jak z filmů od Tarantina a místo meče berettu), ale přistupuje k celému Holmesovu kultu s takovou invencí a zárověň i věrností (je vidět, že tvůrci mají předlohy nejen načtené od přebalu po tiráž, ale že jsou i velkými fandy), že jakkoli Doyle svého Sherlocka neměl příliš v lásce, tak tuhle jeho "smart is new sexy" podobu by si zamilovat i on. A Cumberbatch od samého počátku útočí na přední příčky nejlepšího Holmese všech dob, stejně jako se Freeman postupně vypracuje do polohy nejzajímavějšího Watsona vůbec. 1x00: Unaired Pilot 4/5 Viz samostatný profil. 1x01: A Study in Pink 5/5 Synonymum pro perfektní pilotní "seznamovací" epizodu seriálu. A když píši perfektní, myslím tím skutečně perfektní. 1x02: The Blind Banker 4/5: Detektivnější, dobrodružnější v tom správném duchu šestákových románů a v druhé polovině vlastně i mnohem tradičnější pojetí než by se po úvodní epizodě asi čekalo. Sice jiné než napoprvé, ale rozhodně nijak výrazně horší. 1x03: The Great Game 5/5: McGuigan si po pilotu střihl i finále (první?) série a je to hnedka znát. Jestliže se s trochou nadsázky dala první epizoda přirovnat k Sedm, tak tahle by našlo příměr asi v Saw (či spíše v Epitafios zná-li to někdo). Fenomenální od začátku těsně po závěr. Závěr fenomenální není. Ten je mnohem, ale mnohem, něco více než "pouze" fenomenální. Určitou rezervovanost v přijetí Moriartyho afektovanosti sice nesdílím, ale chápu. Každopádně působivé. 2x01: A Scandal In Belgravia 5/5: Definately the new sexy. Zasloužená pozice „přes noc rovnou legendou“ postavila Sherlocka a jeho tvůrčí duo Moffat/Gatiss do nelehké pozice plné nemalých (resp. obrovských až nesplnitelných) očekávání nejen fanoušků, ale všech kdo si cení originality, stylu a kvality. A tak si dali s druhou sérií na čas, protože i „sakra dobré pokračování“ by nevyhnutelně znamenalo zklamání nad ztrátou kvality. Navíc krom očekávání proti nim hraje i ztráta momentu překvapení a prvotního nadšení. Na druhou stranu čas prokázal, že Sherlock není dítko vyrostlé díky hypu. A jak tedy zopakovat nezopakovatelné? Jednoduše... Přijdete s něčím (trochu) jiným, co nejenže nastavenou laťku přeskakuje, ono ji to dokonce posouvá zase o stupínek výše. Ano, zdá se to nemožné, ale je tomu tak. Především díky tomu, že zdejší pojetí Ireny Adler je reklama na pojem femme fatale a naprosté ztělesnění smyslnosti. Při jejích tokavých scénách se Sherlockem to jiskří až zcela reálně hrozí, že se vám vznítí tapety v obýváku. Tvůrci se i vylepšili v práci s divákem; tentokrát je již zcela nepokrytě poňoukán (a jsou mu dány i veškeré potřebné informace a čas), aby "luštil" spolu s Holmesem. A ten slastný pocit, když se vám to tu a tam (či aspoň jednou) povede dříve než jemu... To je k nezaplacení. Rovněž ten zajímavý nápad s "reálnými" weby/twittery postav zůstal v první sérii nevyužit, ve druhé už je zcela nedílnou součástí. Především Watsonův blog kde je plné znění případů mezi první a druhou řadou, které jsou (naneštěstí) pouze ve fragmentech naznačeny na začátku tohoto dílu. 2x02: The Hounds of Baskerville 4/5: Got to see a man about a dog. ...právě tento anglický dvojsmyslný výraz to plně vystihuje. Oproti minulým dílům zvolnění o několik rychlostních tříd. Ty tam je zběsilé tempo či hrátky s postmoderní formou. Je to usedlé (což není špatně), atmosféru budující (noční pasáže sympaticky horrorové, denní naopak skvěle odlehčené). Problém je, že tentokrát vůbec poprvé působí variace na původní látku v rámci hlavní dějové linky poněkud křečovitě až nuceně; ta modernizace je tu tentokrát spíše ke škodě než užitku. Tohle není v jádru Pes Baskervillský a co hůře, vlastně ani Sherlock. Tohle jsou Akta X; byť zdařilá, o tom žádná. McGuigan na režisérském postu dělal co mohl, to Gatiss v roli scenáristy to trochu odflinknul. 2x03: The Reichenbach Fall 5/5: Aneb epizoda, která má největší srdce. A také díl, kterým tato verze Sherlocka přerostla originál. Fenomenálně napsané, ještě lépe pře(d)vedené; za to co předvádí trio Cumberbatch, Freeman, Scott se obvykle udílejí ta nejvyšší ocenění. Nápadů na třicet jiných filmů (zločin à la Grimmové!). Napětí, dusno, emoce, osudovost... Jmenujte co vás napadne a najdete to v tom. Závěr očekávaný, ale to jeho provedení. Klobouk dolů i s parukou. 3x00: Many Happy Returns 4/5 Výjimečnost Sherlocka se potvrzuje i na poli webepizod, které se obvykle nevymaní ze škatulky milé vatózní zbytečnosti pomrkávající výhradně na fanoušky. Toto je zcela soběstačné, chytré a ostatně se nejednoho toho pomrknutí (doslova) i ti fanoušci dočkají. 3x01: The Empty Hearse 4/5 Jak po vší té osudovosti dostát statusu legendy? Jednoduše; půjdete na to úplně jinak než doposud. Uvolněné, se sebeuvědomnělou nadsázkou i s (meta)úsměvem na rtech, který tomu po vší té vážnosti až nečekaně sedí. Případ jako takový tentokrát odsunut na vedlejší kolej (doslova), ale pro jednou to vlastně vůbec nevadí. 3x02: The Sign of Three 4/5 První epizoda, které je na obtíž celovečerní stopáž. Trvá totiž dobře půl dílu než se to rozjede a podaří se funkčně propojit svatební křepčení s řešením případu; jakkoli je tentokrát pachatel i způsob "jak to udělal" příliš očividný. V první půlce jsou sice potenciálně dobré scény "Sherlock a svatební proslov" či "Sherlock a Watson na káry" apod., ale jsou tak neuměřeně natahované, až balancují na hraně nechtěné parodie sebe sama. Nepřepadne to jen a pouze díky hercům. 3x03: His Last Vow 5/5 That is the thing with Sherlock, it's always the unexpected. Plné zvratů i tenze mezi postavami a v nejlepším odkazu finále předchozích sérií. O to více překvapí, že vše okolo Appledoru (včetně řešení) je tak průhledné a bohužel nepříliš "sherlockovské". Nepotěší, že se tvůrci s Magnussenem vydali lacinou cestou "ultra slizounské" karikatury; kdyby ho nechali v čistě odměřené byznys poloze, tak by rázem i to řešení bylo mnohem zajímavější, kontroverznější a odvážnější. Škoda, že do toho nešli. 4x00: The Abominable Bride 4/5 Viz profil speciálu. 4x01: The Six Thatchers 3/5 Viz profil epizody. 4x02: The Lying Detective 4/5 Viz profil epizody. 4x03: The Final Problem 4/5 Viz profil epizody. (10.08.2010) (méně) (více)