Reklama

Reklama

Sherlock

(seriál)
Trailer 1
Krimi / Mysteriózní / Drama
Velká Británie, (2010–2017), 17 h 51 min (Minutáž: 88–90 min)

Předloha:

Arthur Conan Doyle (kniha)

Hrají:

Benedict Cumberbatch, Martin Freeman, Una Stubbs, Louise Brealey, Rupert Graves, Mark Gatiss, Andrew Scott, Amanda Abbington, Jonathan Aris (více)
(další profese)

Série(4) / Epizody(12)

Excentrický detektiv z příběhů Sira Arthura Conana Doyla hledá důkazy v ulicích moderního Londýna. (Netflix)

Videa (36)

Trailer 1

Recenze (1 753)

Traffic 

všechny recenze uživatele

Dějiny umění ukazují, že dynamika vztahů mezi novými nastupujícími médii a těmi starými dosavadními zůstává po celá staletí v mnohém stále stejná. Když byla vynalezena fotografie, která konečně dokázala věrně zachytit realitu (a v tomto se samozřejmě postupně zdokonalovala), malíři byli náhle osvobozeni od této zodpovědnosti, a ve výtvarném umění se tak otevřel prostor pro ryze avantgardní reakci na nastalý vývoj. Mohl vzniknout impresionismus, který nemusel zprostředkovávat uspokojivou a co nejvíc realistickou percepci skutečnosti, ale zabýval se percepcí samotnou a jejími procesy, byl o pocitu z vnímání. Vztah počítačových her a filmu přitom aktuálně prochází podobnou fází, kdy současná videohra - ať už jde o masové mulitplayery, inteligentní střílečky s příběhem nebo adventury - svému hráči definitivně zprostředkovává silnější pocit imerze a vcítění se do fikčního světa, než se kdy podařilo jakémukoli filmu. Klíčovým prvkem je samozřejmě interaktivita, kterou z principu film nikdy disponovat nebude, protože pak by přestal být filmem. Film sice vyžaduje aktivní spoluúčast diváka, ale ta není nutnou podmínkou pro jeho konzumaci. Jinými slovy, divák sledující detektivku je stále „za příběhem“ a pro jeho plné vstřebávání a pochopení si musí dávat dvě a dvě dohromady, sledovat myšlenkové procesy postav a ze syžetu konstruovat fabuli, ale film běží dál i pokud divák nestíhá/odskočí si na toaletu. Na hráče procházejícího adventurou však příběh čeká a nehne se, dokud od něj nedostane ten správný impuls. Reakce filmu na nedostižnou videoherní imerzi se doteď projevovala dvěma způsoby. Zástupcem prvního z nich je například Sucker Punch, který se nesnaží být videohrou, nýbrž komentářem k videohernímu diskursu, a důsledně přitom brání v jakémkoli vcítění se do jednotlivých akčních scén/misí. Kamera svým zpomaleným/krouživým pohybem a důrazem na hyperrealismus zpřítomňuje sama sebe a působí spíše zcizujícím dojmem. Zcela nepravděpodobné až absurdní míšení různých videoherních symbolů a fetišů je ve svojí podstatě především dialektické a neslouží věrohodnému vyprávění („suspension of disbelief“ tady prakticky už není možné, je vyřazeno ze hry). Druhý způsob vymezení se vůči hrám úspěšně prozkoumávají Neveldine s Taylorem, kteří ve svých radikálních, nekompromisních béčkách dekonstruují samotnou povahu videoherní estetiky. Gamer je filmem o tom, jaké to je surfovat na internetu a jaké to je hrát multiplayerové first person shootery nebo navštěvovat virtuální světy typu Second Life. Obecně řečeno, tento film je o pocitu z hraní, o tomto specifickém druhu interaktivity. Není imerzivní, je o imerzi. Tento přístup s sebou nese podstatné oslabení funkce vyprávění, které v druhém Cranku už de facto přestává existovat. Výtky vůči těmto zmiňovaným filmům, že jsou nudné/nezajímavé, protože „je to jako dívat se na kamaráda, co hraje na počítači, a nemoct si sáhnout na ovládání“, spočívají v aplikování nesplnitelných očekávání (nemůžu nikdy předpokládat, že mi fim "půjčí ovládání") a obávám se, že jsou pouhou racionalizací vlastního pocitu nudy či frustrace. ______ A teď konečně něco k Sherlockovi. Ten je v tomto kontextu výjimečný tím, že snad jako první film nebo televizní seriál efektivně pracuje s prvky herního žánru adventur a dokonce je využívá ve prospěch svého vlastního filmového vyprávění. Dochází tu k zajímavému propojení mezi oběma médii, které má symbiotickou povahu. Zatímco staré point-and-click adventury si pro to, aby mohly být vůbec funkční, musely povolat na pomoc filmové výrazivo ve formě hereckého projevu hlavního hrdiny či dialogů (po zadání příkazu typu „Look at“ nebo „Explore“ postava hráčovi zahlásila na jaký předmět se to vlastně dívá a naznačila, co s ním lze dále provést), Sherlock využívá adventurního zobrazení textu na obrazovce k narativní zkratce (znění přišlé sms se objeví vedle hrdiny na obrazovce a není nutné vkládat detailní záběr na mobil) nebo k důmyslnému nahlédnutí do hlavy detektiva (ohledávání mrtvoly a zkoumání místa činu v A Study In Pink), které doteď povětšinou řešil nešikovný voiceover nebo dialog/monolog. Estetika těchto scén a rozvržení textu v mizanscéně přitom nápadně připomíná úspěšnou adventuru Heavy Rain – vizuální podobnost je tady nepřehlédnutelná. Seriál ale zároveň kráčí i ve stopách již zmiňovaného Gamera, když při naháněné taxíku prostřiháváním na typickou herní minimapku ulic města (a rytmizováním akce) zprostředkovává dojem z hraní Grand Theft Auta (střídání obou pohledů – hráčův avatar x mapa jako nutnost pro úspěšnou navigaci). Samotné ústřední postavy, Cumberbatchův Holmes a Freemanův Watson, navíc zosobňují některé podstatné archetypální vlastnosti počítačových hráčů. Sherlock je sociopatický, nemá žádné přátele a jeho bystrost a schopnost docházet ke správnému řešení přes zcela neobvyklé kombinace a těžko postřehnutelné detaily svědčí o tom, že jako malý pařil Gabriel Knighty a Broken Swordy. Watson je zase poznamenaný hraním vojenských stříleček typu Call of Duty, když o virtuální povaze jeho zkušenosti z války svědčí čistě psychosomatické kulhání a jeho třesoucí se ruka nakonec není ničím jiným než abstinenčním příznakem. Motiv hry prochází všemi složkami seriálu a je tematizován v samotné zápletce prvního dílu, kdy závislost na hře na jednu stranu stojí za Sherlockovým odhodláním vyřešit případ, jehož finále ale zároveň odkrývá její slabinu v až sebedestruktivních tendencích a patologické snaze hrát (a zvítězit) za každou cenu. Sherlock je o hrách a o hráčích, aniž by se ale přitom vzdával vlastní filmovosti. ______ Teď, když se konečně zdá, že film začíná umně absorbovat nové videoherní prvky a využívat je ku svému prospěchu, nezbývá než čekat, co jména jako Spielberg, del Toro nebo Jackson, která oznámila svoji účast ve vývoji počítačových her, v tomto průmyslu provedou a jakým způsobem dojde k ještě užšímu propojení obou médií. () (méně) (více)

Douglas 

všechny recenze uživatele (k tomuto seriálu)

Sherlock (respektive jeho první epizoda) mě analyticky, esteticky i čistě divácky neuvěřitelně potěšil, až jsem měl při jeho sledování během zuřivého psaní poznámek a odklikávání záběrů chuť skákat nadšením. Vzpomněl jsem si na okamžik, kdy jsem poprvé před řadou let viděl CSI - rovněž upřímná oslavou myšlení a nerdů, vyvěrající z přesvědčení, že i kriminálku lze ozvláštnit nečekaně promyšlenými způsoby. // AKTUALIZACE: První dvě řady Sherlocka pořád shledávám jedním z nejinspirativnějších a nejprogresivnějších moderních seriálů, ovšem na rozdíl od Arthura Conana Doyla se tvůrcům nepodařilo překonat jak hrdinovu smrt na jedné straně, tak vědomí obrovského množství natěšených fanoušků na straně druhé. // AKTUALIZACE PO 4x2: Na Sherlockovi bylo super, jak to genialni mysleni ozvlastnovalo dost povedomy fikcni svet a relativne bezne kriminalni namety. Vice ci mene soukrome problemy (tj. zasazovani Sherlocka do zavedenych schemat spolecenskych situaci) staly jako dumyslny motiv v pozadi hry s ocekavanimi spojenymi na jedne strane s detektivkou jako takovou a na druhe strane s klasickymi doylovskymi pribehy. Proto byla tak sokujici posledni epizoda s Moriartym, protoze najednou slo o superhrdinsky pribeh o stretu dvou intelektualnich superhrdinu - a pak konec. ___ Od treti rady se to obratilo... a ted uz je to jen transparentní melodramaticky pribeh na pozadi fikcniho sveta, ktery je z hlediska realistickych motivaci neuchopitelny, okazale vystredni a jediny normalni je v nem Lestrade. Je to jiste zen pro fanousky fanfiction, ale vypravecsky, tematicky a tentokrat i stylisticky mi to pripadlo vlastne umorne neinspirativni. Minule jsem jeste doufal ve zmenu skrze ozvlastnovani tradic nikoli detektivky, nybrz britske spionazni fikce. Ale dneska uz me to proste jen stvalo, protoze na me kazda vterina kricela, jak strasne je ta vystavba dila chytra, aniz bych nachazel duvody, proc si to myslet. ___ Z osobniho hlediska, doby dechberoucich moffatovskych zapletek (jeho dily Doctora Who v prvnich peti radach, prvni dve rady Sherlocka, Tintinova dobrodruzstvi, Jekyll) jsou pryc... a zustal... jen virivy vyprodej excentrickych postupu. Ma sve fanousky a ta zavratnost je pro nektere divaky zrejme pohlcujici (byt mi trochu pripomina okouzleni Danem Brownem par let zpatky), ale z analytickeho hlediska jsou to vlastne hrozne pruhledne kouzelnicke triky. :( ()

Reklama

Eddard 

všechny recenze uživatele

Začnu chválou - mám radost z perfektního castingu Sherlcoka a Watsona, z všemožných formálních hrátek, které nám přibližují fungování Sherlockovi mysli, z tu a tam povedených vtípků a... příjemné hudby? Zásadní problém pak mám se scénáři určitých dílů, z jejichž nedotažené přehnanosti a - nestydím se to říci - blbosti, mi běhá mráz po zádech. Shodou okolností se jedná zejména o poslední díly všech tří sérií. Tohle umísťování Sherlockových dobrodružství do pupku mezinárodních spiknutí je podle mého krajně nešťastné - alespoň pro mě je Sherlock nejsilnější vždy tehdy, když se drží komorních, utěšeně komplikovaných případů, případně řeší samotného detektiva a jeho vztah s Watsonem. Za tímto narativním megalomanstvím se dá vystopovat autorský rukopis Stevena Moffata, který mi velice podobným způsobem znechutil svého Jekylla. Naštěstí se jako protiklady k těmhle excesům najdou i díly vyloženě lahůdkové (1, 4, 8), takže stále můžu hodnotit vysoko. 70% ()

Marigold 

všechny recenze uživatele (k tomuto seriálu)

1. série: musím konstatovat, že takhle dobře a důsledně provedenou aktualizaci jsem již dlouho neměl tu čest vidět. Formálně je seriál BBC udělaný podle všech pravidel modernosti, přitom v něm jsou však momenty, které působí až nezvykle staromilsky a které jakoby svět současného Londýna se všemi jeho proprietami vracely do časů temných a křivolakých uliček, v nichž se prohání všeliká spodina. Sherlock zůstává svým jádrem tou nejtradičnější detektivkou, pro kterou je akce a dynamika prostředkem k ironii (stroboskopicky chaotická rvačka v planetáriu v Great Game, zemitá mlata v čínském cirkuse v Blind Banker atd.). Hlavní zbraní postavy, kterou s geniálním vcítěním oživil Benedict Cumberbatch je dedukce a sarkasmus. A hlavní zbraní seriálu je zcela dechberoucí duet Watson-Holmes, který o dvě třídy překonává slavnější soupisku Ritchieho špektáklu. Přitom jsou ale jak postavy, tak případy nesmírně věrné duchu Doylova díla, aniž by je to limitovalo v lišáckém popkulturní rozletu. Je bezmeznou slastí vidět, jak si Holmes podmaňuje a reinterpretuje moderní seriálové mantry a vzbuzuje v člověku až necudné puzení vidět, jak by asi dopadl Pes Baskervillský v podání téhle tvůrčí skupiny. Sherlock prostě vrací temné a uhrančivé mystérium, které vždy patřilo k tradičním detektivkám a daří se mu to i bez nutnosti vracet se v čase. Což je, z mého pohledu, počin zcela nepochybně geniální. ()

kulyk 

všechny recenze uživatele

Ársr Konan Dojl zajisté mocně přiráží odmasenou pánví směrem ku unisexuálnímu kanďouru Cumberbatche. Převod klasiky do moderního zmateného světa se zadařil natolik, že Kulyček až zaslzel radostí. Jen houšť a větší kapky, kujů móc. Celá se chvěji nedočkavostí, jak to jen ten homo nikotinista udělal s pádem z té střechy..... ()

Galerie (412)

Zajímavosti (107)

  • Scéna, v ktorej Sherlock požiada pani Hudsonovú, aby mu pošepla meno antagonistky "Norburyová" (orig. "Norbury"), kedykoľvek sa jej bude zdať, že je namyslený či príliš sebaistý, naráža na podobnú žiadosť, ktorú dal Sherlock Watsonovi v knižnej predlohe príbehu Arthura Conana Doylea "Žltá tvár" ("The Adventure of the Yellow Face"). V nej je Norbury miesto jedného z prípadov, v ktorom zlyhali schopnosti tohto slávneho detektíva. V oboch prípadoch je to symbol Sherlockovho prenáhlenia sa a precenenia svojich schopností. (Phosphorus)
  • Dr. Watson (Martin Freeman) v tomto televizním zpracování utrpěl poranění ramene, ale bolest se mu podvědomě přenášela do nohy, což se projevovalo neopodstatněným kulháním. Jde o narážku na předlohu sira Arthura Conana Doylea, který při psaní nebyl v popisu Watsonova zranění moc konzistentní (někdy byl střelen do ramene, někdy do nohy). (žvanimírek)
  • Práva na vysílání byla prodána do více než 180 zemí světa. (gogos)

Související novinky

Andrew Scott je nový pan Ripley

Andrew Scott je nový pan Ripley

26.09.2019

Hvězda seriálů Sherlock (Moriarty) a Potvora (sexy kněz) Andrew Scott získal hlavní roli v připravované seriálové adaptaci slavné série knih o známém zloději, podvodníkovi a sériovém vrahovi Tomu… (více)

Drákula od tvůrců Sherlocka našel obsazení

Drákula od tvůrců Sherlocka našel obsazení

29.11.2018

V nové drákulovské minisérii od tvůrců seriálového Sherlocka se v hlavní roli objeví herec Claes Bang (Dívka v pavoučí síti, Most). Třídílnou sérii dělají Steven Moffat a Mark Gatiss pro BBC a… (více)

Febiofest má letos Deneuve i stan na Václaváku

Febiofest má letos Deneuve i stan na Václaváku

11.03.2018

Pětadvacátý ročník Mezinárodního filmového festivalu Praha - Febiofest letos nabízí velmi kvalitní dramaturgii a zajímavé hosty. Tím jistě nevyhledávanějším bude francouzská herečka Catherine Deneuve… (více)

Bond má prvního kandidáta na režii?

Bond má prvního kandidáta na režii?

03.05.2017

Po miliardovém Skyfallu nám bondovská série nabídla Spectre, které se dočkalo horšího přijetí a nevydělalo ani 900 milionů dolarů. Filmová logika v takových případech velí zastavit stroje a zvážit… (více)

Reklama

Reklama