Reklama

Reklama

Sherlock

(seriál)
Trailer 3
Krimi / Mysteriózní / Drama
Velká Británie, (2010–2017), 17 h 51 min (Minutáž: 88–90 min)

Předloha:

Arthur Conan Doyle (kniha)

Hrají:

Benedict Cumberbatch, Martin Freeman, Una Stubbs, Louise Brealey, Rupert Graves, Mark Gatiss, Andrew Scott, Amanda Abbington, Jonathan Aris (více)
(další profese)

Série(4) / Epizody(12)

Excentrický detektiv z příběhů Sira Arthura Conana Doyla hledá důkazy v ulicích moderního Londýna. (Netflix)

Videa (36)

Trailer 3

Recenze (1 753)

Faidra 

všechny recenze uživatele

Once you rule out the impossible, only the improbable remains... Zdá se nemožné přijít na poli kriminálních seriálů přijít s něčím novým. Ne v éře mentalistů a anatomů lži, kteří, aby dodrželi zákon a pořádek a nestaly se z nich odložené případy, musí procestovat všechny kouty světa, aby navštívili kriminálku v každé díře a stejně není jisté, zda nebudou jenom sbírat dávno ohlodané kosti. Naštěstí Moffatovi s Gatissem došlo, že originalita za každou cenu se ne vždy vyplácí a že když se osvědčilo navléknout nový kabát starému doktorovi Jekyllovi a panu Hydeovi, proč troškařit a nezkusit totéž s nejslavnějším čmuchalem všech dob. "Není nad původnost. Každý po ní touží. Lidé chodí přes most. To já půjdu louží," napsal svého času o vyhraňování se za každou cenu Karel Havlíček Borovský a tak zatímco nám Ritchie v té louži se svým druhým Sherlockem vymáchal čumák (tím tě nechci nějak shazovat, Guyi, naopak jsem tě v době tvého prvního příběhu o obyvateli Baker Street 221 hájila, když jiní distinguovaně zvraceli do svého čaje o páté), Moffat a Gatiss nad tou louží vystavěli elegantní moderní most na pevných pilířích. Prvním je vědomí, že akcie excentrických géniů s diagnózou potácející se někde mezi autismem, sociopatií, bipolaritou a schizoidní poruchou, IQ mezi Stephanem Hawkingem a Da Vincim a sociální a emoční inteligencí kdesi mezi ploštěnkou potoční a paúhořem elektrickým jsou dlouhodobě na vzestupu ("měla jsem Aspergera dřív, než to bylo cool," zkonstatovala na toto téma moje sestra). Druhým úcta k předloze a zapracování i nejmenších detailů do nového rámu, takže pravověrný holmesovec spokojeně vrní v souzvuku s moderním divákem. Třetím využívání Sherlockova nového habitu v Londýně jednadvacátého století a mobily, Google a taxíky hrají první housle v příběhu spolu s Holmesovými stradivárkami. Čtvrtým bezchybné herecké obsazení a postavy, kde žádná není jednorozměrná a vztah Holmes-Watson je posílen vědomím, že stojí sami proti světu, do kterého obtížně hledají cestu. Pátým dialogy a jazyk celkově. Šestým... ále kašlu na to, nebudu tady rozebírat cihlu po cihle, podívejte se sami. Druhá série hravě přeskakuje nastavenou laťku a obohacuje humor a napětí předchozích tří dílů o emoce v celé jejich ne/kráse. Skandální čtvrté Sherlockovo a Johnovo dobrodružství dokazuje, že rozum a chtíč nemohou zůstat v opozici natrvalo, i když mezi námi, být zrychlený tep a rozšířené zorničky důkazem lásky, tak jsem hluboce zamilovaná do finančního úřadu při jeho pravidelných návštěvách naplněnými děsem, co ti Vogoni zase vymyslí. Psi baskervillští zase nechtěně dokazují, že starého psa novým kouskům nenaučíš a tak je postihlo prokletí prostředních dílů a v Dartmooru protentokrát poněkud chcípl pes. Ale může to být čistě tím, že tenhle případ zná každý do detailů a neobčůrávat tisíckrát označkovaný plot je hodně těžká práce, takže dost možná štěkám na nesprávný strom. Každopádně přeměna Sherlocka z antisociálního magora ve frajírka, kterému všechno projde, protože velký bratr se dívá a v případě potřeba uhladí cestičku, mi nepřijde úplně nejšťastnější. Ale vem čert všechny výhrady, Reichenbach Falls coby londýnská varianta Temného rytíře dělá čest svému titulu a po setkání s Moriartym, unikátním mixem Alexe z Mechanického pomeranče a Jokera dosvědčujícím, že some men just want to watch world burn, se budete cítit jako po pádu z hodně velké výšky a povzneseně současně - konečně slovy mistra "falling is just like flying, except there's a more permanent destination." A na okamžik zůstane i prostor na pochyby, než si vzpomenete na ďáblův nejpovedenější trik spočívající v tom, že lidi přesvědčil, že neexistuje. Tenhle luxus ale máme jen my, kteří vidíme víc než postavy v Sherlockově univerzu, zatímco tam zůstal Sherlock osamoceně s vědomím, že pavouk i v lidské podobě mívá víc párů očí než jeden. V duchu grimmovského ladění závěrečného dílu tedy rytíř vyráží do boje proti drakovi, kterému nestačí utnout jednu hlavu a my si musíme povzdechnout s vědomím, že dobrého pomálu a počkat si na rozuzlení po konci světa. Vědomí, že než se zase shledám se svým oblíbeným hrdinou, bude můj syn už chodit a mluvit, to moc neusnadňuje, ale snad mi do té doby ještě zůstanou nějaké nehty. () (méně) (více)

Spiker01 

všechny recenze uživatele (k tomuto seriálu)

Fakt nemam rád suchý britský humor, nebo přízvuk nebo cokoli přehnaně britského, ovšem u Sherlocka to jsem ochoten překousnout. Je to ale možná z toho důvodu, že na to šli tvůrci tak originálně, že se to vymyká všemu, co jsem kdy z britské produkce viděl a atypicky představuje Holmese s Watsonem v moderní době, což je originální samo o sobě. Jednoduše se jedná o výborně zpracovaný, napsaný, neskutečně dobře sestříhaný a v neposlední řadě skvěle zahraný krimi seriál, který je sice zasazen do 21.století, neskutečně pečlivě však ctí původní předlohu, což lze odvodit nejen z jednotlivých dílů, ale i mnoha rozhovorů s tvůrci, ze kterých je poznat, že je pro ně Sherlock Holmes modlou, ze které se nesnažili jen vymámit sledovanost. Že je Benedict Cumberbatch neskutečně talentovaný charismatický herec asi netřeba pochybovat, o tom už byly sepsány haldy článků a bez něj by ten seriál ani náhodou prostě nebyl tak populární. Martin Freeman samozřejmě nezaostává a spolu tvoří velice neotřelou dvojici, které sekunduje spousta typických anglických herců, kteří sice už tak zajímaví nejsou, díky Benedictovu charismatu na to však hravě zapomenete. Nehodnotit po prvním dílu prosím! Důkaz geniality scénáře vyplyne na povrch až koncem série a vypadá to spíš, že až po více sériích, jelikož to na sebe velmi těsně navazuje. Kdo ví ale, kdy bude 4. série. Snad dřív než za 2 roky (EDIT : Haha :D), já budu u toho. PS : A taky jsem byl a musim uznat, že Sherlock je jeden z nejinteligentnějších seriálů, co jsem kdy viděl a ačkoliv se do mé top 10 nevejde, rád si ho za pár let zopakuji..95% ()

Reklama

Traffic 

všechny recenze uživatele

Dějiny umění ukazují, že dynamika vztahů mezi novými nastupujícími médii a těmi starými dosavadními zůstává po celá staletí v mnohém stále stejná. Když byla vynalezena fotografie, která konečně dokázala věrně zachytit realitu (a v tomto se samozřejmě postupně zdokonalovala), malíři byli náhle osvobozeni od této zodpovědnosti, a ve výtvarném umění se tak otevřel prostor pro ryze avantgardní reakci na nastalý vývoj. Mohl vzniknout impresionismus, který nemusel zprostředkovávat uspokojivou a co nejvíc realistickou percepci skutečnosti, ale zabýval se percepcí samotnou a jejími procesy, byl o pocitu z vnímání. Vztah počítačových her a filmu přitom aktuálně prochází podobnou fází, kdy současná videohra - ať už jde o masové mulitplayery, inteligentní střílečky s příběhem nebo adventury - svému hráči definitivně zprostředkovává silnější pocit imerze a vcítění se do fikčního světa, než se kdy podařilo jakémukoli filmu. Klíčovým prvkem je samozřejmě interaktivita, kterou z principu film nikdy disponovat nebude, protože pak by přestal být filmem. Film sice vyžaduje aktivní spoluúčast diváka, ale ta není nutnou podmínkou pro jeho konzumaci. Jinými slovy, divák sledující detektivku je stále „za příběhem“ a pro jeho plné vstřebávání a pochopení si musí dávat dvě a dvě dohromady, sledovat myšlenkové procesy postav a ze syžetu konstruovat fabuli, ale film běží dál i pokud divák nestíhá/odskočí si na toaletu. Na hráče procházejícího adventurou však příběh čeká a nehne se, dokud od něj nedostane ten správný impuls. Reakce filmu na nedostižnou videoherní imerzi se doteď projevovala dvěma způsoby. Zástupcem prvního z nich je například Sucker Punch, který se nesnaží být videohrou, nýbrž komentářem k videohernímu diskursu, a důsledně přitom brání v jakémkoli vcítění se do jednotlivých akčních scén/misí. Kamera svým zpomaleným/krouživým pohybem a důrazem na hyperrealismus zpřítomňuje sama sebe a působí spíše zcizujícím dojmem. Zcela nepravděpodobné až absurdní míšení různých videoherních symbolů a fetišů je ve svojí podstatě především dialektické a neslouží věrohodnému vyprávění („suspension of disbelief“ tady prakticky už není možné, je vyřazeno ze hry). Druhý způsob vymezení se vůči hrám úspěšně prozkoumávají Neveldine s Taylorem, kteří ve svých radikálních, nekompromisních béčkách dekonstruují samotnou povahu videoherní estetiky. Gamer je filmem o tom, jaké to je surfovat na internetu a jaké to je hrát multiplayerové first person shootery nebo navštěvovat virtuální světy typu Second Life. Obecně řečeno, tento film je o pocitu z hraní, o tomto specifickém druhu interaktivity. Není imerzivní, je o imerzi. Tento přístup s sebou nese podstatné oslabení funkce vyprávění, které v druhém Cranku už de facto přestává existovat. Výtky vůči těmto zmiňovaným filmům, že jsou nudné/nezajímavé, protože „je to jako dívat se na kamaráda, co hraje na počítači, a nemoct si sáhnout na ovládání“, spočívají v aplikování nesplnitelných očekávání (nemůžu nikdy předpokládat, že mi fim "půjčí ovládání") a obávám se, že jsou pouhou racionalizací vlastního pocitu nudy či frustrace. ______ A teď konečně něco k Sherlockovi. Ten je v tomto kontextu výjimečný tím, že snad jako první film nebo televizní seriál efektivně pracuje s prvky herního žánru adventur a dokonce je využívá ve prospěch svého vlastního filmového vyprávění. Dochází tu k zajímavému propojení mezi oběma médii, které má symbiotickou povahu. Zatímco staré point-and-click adventury si pro to, aby mohly být vůbec funkční, musely povolat na pomoc filmové výrazivo ve formě hereckého projevu hlavního hrdiny či dialogů (po zadání příkazu typu „Look at“ nebo „Explore“ postava hráčovi zahlásila na jaký předmět se to vlastně dívá a naznačila, co s ním lze dále provést), Sherlock využívá adventurního zobrazení textu na obrazovce k narativní zkratce (znění přišlé sms se objeví vedle hrdiny na obrazovce a není nutné vkládat detailní záběr na mobil) nebo k důmyslnému nahlédnutí do hlavy detektiva (ohledávání mrtvoly a zkoumání místa činu v A Study In Pink), které doteď povětšinou řešil nešikovný voiceover nebo dialog/monolog. Estetika těchto scén a rozvržení textu v mizanscéně přitom nápadně připomíná úspěšnou adventuru Heavy Rain – vizuální podobnost je tady nepřehlédnutelná. Seriál ale zároveň kráčí i ve stopách již zmiňovaného Gamera, když při naháněné taxíku prostřiháváním na typickou herní minimapku ulic města (a rytmizováním akce) zprostředkovává dojem z hraní Grand Theft Auta (střídání obou pohledů – hráčův avatar x mapa jako nutnost pro úspěšnou navigaci). Samotné ústřední postavy, Cumberbatchův Holmes a Freemanův Watson, navíc zosobňují některé podstatné archetypální vlastnosti počítačových hráčů. Sherlock je sociopatický, nemá žádné přátele a jeho bystrost a schopnost docházet ke správnému řešení přes zcela neobvyklé kombinace a těžko postřehnutelné detaily svědčí o tom, že jako malý pařil Gabriel Knighty a Broken Swordy. Watson je zase poznamenaný hraním vojenských stříleček typu Call of Duty, když o virtuální povaze jeho zkušenosti z války svědčí čistě psychosomatické kulhání a jeho třesoucí se ruka nakonec není ničím jiným než abstinenčním příznakem. Motiv hry prochází všemi složkami seriálu a je tematizován v samotné zápletce prvního dílu, kdy závislost na hře na jednu stranu stojí za Sherlockovým odhodláním vyřešit případ, jehož finále ale zároveň odkrývá její slabinu v až sebedestruktivních tendencích a patologické snaze hrát (a zvítězit) za každou cenu. Sherlock je o hrách a o hráčích, aniž by se ale přitom vzdával vlastní filmovosti. ______ Teď, když se konečně zdá, že film začíná umně absorbovat nové videoherní prvky a využívat je ku svému prospěchu, nezbývá než čekat, co jména jako Spielberg, del Toro nebo Jackson, která oznámila svoji účast ve vývoji počítačových her, v tomto průmyslu provedou a jakým způsobem dojde k ještě užšímu propojení obou médií. () (méně) (více)

gudaulin 

všechny recenze uživatele

To zas jako obvykle vybočím z řady a budu za heretika, když 14. nejlepší seriál (podle CSFD) odměním dvěma hvězdičkami, ale v tomhle případě mi stačil jediný díl s celovečerní stopáží, abych zjistil, že tenhle projekt nebude mít šálkem čaje. Kultovní knižní sérii Arthura Conana Doyla v lásce nemám a totéž se dá napsat o jeho detektivním hrdinovi, protože tyhle klasické detektivky mi vždycky přišly vykonstruované a podbarvené typicky britským třídním a společenským snobismem. Moderní verze přijímám, pokud zabrousí na pole parodie nebo obecně humorné nadsázky, jako se to povedlo popkulturně laděné verzi Guye Ritchieho, ale tohle zpracování směřuje spíš k teenagerům, ke kterým mám už přece jen věkový odstup. Obecně se dá říct, že tam, kde klasika je zpracovaná v teenagerském balení, dostává ode mě obvykle výprask. Ty dvě hvězdičky nejsou ani tak za zpracování, které je profesionální, jako spíš za emoce, které ve mně unuděný sebestředný mladý génius se stejně laděným záporným protihráčem vyvolávají. Celkový dojem: 45 %. V tomhle případě se shoduju s intelektuálně vyšroubovaným komentem Radka99.:-) ()

Djoker 

všechny recenze uživatele

Televizní sociopati jsou i nadále v módě, což je dobrá zpráva pro nás reálné sociopaty. Některé pasáže jsou na mě až příliš utahané, a když na scéně není Sherlock, tak se vytrácí drive a mezi postavami to tolik nejiskří, ale oproti nesnesitelnému Sherlockovi z filmového plátna se i ve slabších chvílích stále jedná o velice kvalitní zábavu. 1. - 4. série: 80%. ()

Galerie (412)

Zajímavosti (107)

  • V prvním díle je možné si všimnout, že v suterénu proslulého domu 221B Baker street se nachází muzeum Sherlocka Holmese. (ricky4)
  • Případ Vermeerova obrazu padělaného nizozemským malířem Hanem van Meegerenem (1889-1947) je rovněž zpracován v 16. díle českého detektivního seriálu Dobrodružství kriminalistiky (od r. 1989) s názvem Paprsek. Skutečný případ talentovaného padělatele znemožnil mnohé odborníky na umění, kteří jeho podvrhy uznali za pravá Vermeerova díla. Že jsou obrazy falešné, vešlo ve známost až po letech, kdy visely v uznávaných galeriích nebo u movitých kupců. (stration)

Související novinky

Andrew Scott je nový pan Ripley

Andrew Scott je nový pan Ripley

26.09.2019

Hvězda seriálů Sherlock (Moriarty) a Potvora (sexy kněz) Andrew Scott získal hlavní roli v připravované seriálové adaptaci slavné série knih o známém zloději, podvodníkovi a sériovém vrahovi Tomu… (více)

Drákula od tvůrců Sherlocka našel obsazení

Drákula od tvůrců Sherlocka našel obsazení

29.11.2018

V nové drákulovské minisérii od tvůrců seriálového Sherlocka se v hlavní roli objeví herec Claes Bang (Dívka v pavoučí síti, Most). Třídílnou sérii dělají Steven Moffat a Mark Gatiss pro BBC a… (více)

Febiofest má letos Deneuve i stan na Václaváku

Febiofest má letos Deneuve i stan na Václaváku

11.03.2018

Pětadvacátý ročník Mezinárodního filmového festivalu Praha - Febiofest letos nabízí velmi kvalitní dramaturgii a zajímavé hosty. Tím jistě nevyhledávanějším bude francouzská herečka Catherine Deneuve… (více)

Bond má prvního kandidáta na režii?

Bond má prvního kandidáta na režii?

03.05.2017

Po miliardovém Skyfallu nám bondovská série nabídla Spectre, které se dočkalo horšího přijetí a nevydělalo ani 900 milionů dolarů. Filmová logika v takových případech velí zastavit stroje a zvážit… (více)

Reklama

Reklama