Reklama

Reklama

Sherlock

(seriál)
Trailer 3
Krimi / Mysteriózní / Drama
Velká Británie, (2010–2017), 17 h 51 min (Minutáž: 88–90 min)

Předloha:

Arthur Conan Doyle (kniha)

Hrají:

Benedict Cumberbatch, Martin Freeman, Una Stubbs, Louise Brealey, Rupert Graves, Mark Gatiss, Andrew Scott, Amanda Abbington, Jonathan Aris (více)
(další profese)

Série(4) / Epizody(12)

Excentrický detektiv z příběhů Sira Arthura Conana Doyla hledá důkazy v ulicích moderního Londýna. (Netflix)

Videa (36)

Trailer 3

Recenze (1 753)

Isherwood 

všechny recenze uživatele

Po skončení třetího dílu mi teče slina po bradě a já jako hladový pes lačně vyhlížím další vraždu, která by byla dostatečně zábavná na to, aby se jí Sherlock chopil. Je to totiž hrdina z ranku absolutních asociálů typu Dr. House, či Sheldona Coopera, jejichž geniální mozky dokonale slouží práci a v rámci běžného života na této planetě jsou absolutně nepoužitelní a nesnesitelní. Typově perfektní dvojici Cumberbatch – Freeman to dokonale sedí, slovní špičkování nebere konce, případy jsou opravdu chytlavé a hlavně je to celé neskutečně zábavné. I ten pohříchu slabší druhý díl (slabší v rámci série, v běžné produkci by trčel jako vidle z hnoje) mi nezabrání, abych se přidal k oslavným tamtamům. Edit: Druhá série to celé posunuje ještě mnohem dále. Zvláště úvodní Scandal in Belgravia je kousek z ranku doslova mistrovských. Jen kdyby se na další řadu nemuselo čekat zase víc jak rok. ()

RedAK 

všechny recenze uživatele (k tomuto seriálu)

Po úmorném dvouletém čekání, kdy se všechny cumberpičky snažily uměle oplodnit z prachu na Benediktových plakátech, jsme se konečně letos v lednu dočkali regulérní třetí řady a dřív, než jsme se stihli nadát, bylo zase po všem. Tvůrci se však nečekaně rozhodli jiným zcela odlišným směrem a místo trávy začali evidentně konzumovat kokain, neboť třetí řada se komplexně odtrhla od vžitých standardů a konzervativní fanoušci bez špetky inovátorského ducha začali demonstrativně vyhrožovat skoky ze střechy Jedličkova ústavu. Mně osobně se to však kurevsky líbilo a během třetí sérky jsem nejen močil blahem do svých plen. Netřeba dodávat, že jsem odjakživa fanatickým fanouškem cynického panice a jeho hobitího přítele a úspěšně se snažím být ve všech aspektech jako oni; zneužívám ženy a jejich city, nevynechám příležitost k dehonestaci všeho živého a pohrdám vlastními rodiči. Na nedělních kroužcích Umění dedukce jsem již nasbíral mnoho zkušeností a dokáži brilantně pouze podle hovna v záchodě vydedukovat, že tady někdo zapomněl spláchnout a podle pubického ochlupení mezi zuby moji sousedky, že včera zase dělala blowjob bráchovi. Prostě stručně řečeno, ten seriál mi hodně dal a už se nemohu dočkat čtvrté série a těch nekonečných, bolestivých masturbací nad fejsem paní Hudsonové. ()

Reklama

Djoker 

všechny recenze uživatele

Televizní sociopati jsou i nadále v módě, což je dobrá zpráva pro nás reálné sociopaty. Některé pasáže jsou na mě až příliš utahané, a když na scéně není Sherlock, tak se vytrácí drive a mezi postavami to tolik nejiskří, ale oproti nesnesitelnému Sherlockovi z filmového plátna se i ve slabších chvílích stále jedná o velice kvalitní zábavu. 1. - 4. série: 80%. ()

Traffic 

všechny recenze uživatele

Dějiny umění ukazují, že dynamika vztahů mezi novými nastupujícími médii a těmi starými dosavadními zůstává po celá staletí v mnohém stále stejná. Když byla vynalezena fotografie, která konečně dokázala věrně zachytit realitu (a v tomto se samozřejmě postupně zdokonalovala), malíři byli náhle osvobozeni od této zodpovědnosti, a ve výtvarném umění se tak otevřel prostor pro ryze avantgardní reakci na nastalý vývoj. Mohl vzniknout impresionismus, který nemusel zprostředkovávat uspokojivou a co nejvíc realistickou percepci skutečnosti, ale zabýval se percepcí samotnou a jejími procesy, byl o pocitu z vnímání. Vztah počítačových her a filmu přitom aktuálně prochází podobnou fází, kdy současná videohra - ať už jde o masové mulitplayery, inteligentní střílečky s příběhem nebo adventury - svému hráči definitivně zprostředkovává silnější pocit imerze a vcítění se do fikčního světa, než se kdy podařilo jakémukoli filmu. Klíčovým prvkem je samozřejmě interaktivita, kterou z principu film nikdy disponovat nebude, protože pak by přestal být filmem. Film sice vyžaduje aktivní spoluúčast diváka, ale ta není nutnou podmínkou pro jeho konzumaci. Jinými slovy, divák sledující detektivku je stále „za příběhem“ a pro jeho plné vstřebávání a pochopení si musí dávat dvě a dvě dohromady, sledovat myšlenkové procesy postav a ze syžetu konstruovat fabuli, ale film běží dál i pokud divák nestíhá/odskočí si na toaletu. Na hráče procházejícího adventurou však příběh čeká a nehne se, dokud od něj nedostane ten správný impuls. Reakce filmu na nedostižnou videoherní imerzi se doteď projevovala dvěma způsoby. Zástupcem prvního z nich je například Sucker Punch, který se nesnaží být videohrou, nýbrž komentářem k videohernímu diskursu, a důsledně přitom brání v jakémkoli vcítění se do jednotlivých akčních scén/misí. Kamera svým zpomaleným/krouživým pohybem a důrazem na hyperrealismus zpřítomňuje sama sebe a působí spíše zcizujícím dojmem. Zcela nepravděpodobné až absurdní míšení různých videoherních symbolů a fetišů je ve svojí podstatě především dialektické a neslouží věrohodnému vyprávění („suspension of disbelief“ tady prakticky už není možné, je vyřazeno ze hry). Druhý způsob vymezení se vůči hrám úspěšně prozkoumávají Neveldine s Taylorem, kteří ve svých radikálních, nekompromisních béčkách dekonstruují samotnou povahu videoherní estetiky. Gamer je filmem o tom, jaké to je surfovat na internetu a jaké to je hrát multiplayerové first person shootery nebo navštěvovat virtuální světy typu Second Life. Obecně řečeno, tento film je o pocitu z hraní, o tomto specifickém druhu interaktivity. Není imerzivní, je o imerzi. Tento přístup s sebou nese podstatné oslabení funkce vyprávění, které v druhém Cranku už de facto přestává existovat. Výtky vůči těmto zmiňovaným filmům, že jsou nudné/nezajímavé, protože „je to jako dívat se na kamaráda, co hraje na počítači, a nemoct si sáhnout na ovládání“, spočívají v aplikování nesplnitelných očekávání (nemůžu nikdy předpokládat, že mi fim "půjčí ovládání") a obávám se, že jsou pouhou racionalizací vlastního pocitu nudy či frustrace. ______ A teď konečně něco k Sherlockovi. Ten je v tomto kontextu výjimečný tím, že snad jako první film nebo televizní seriál efektivně pracuje s prvky herního žánru adventur a dokonce je využívá ve prospěch svého vlastního filmového vyprávění. Dochází tu k zajímavému propojení mezi oběma médii, které má symbiotickou povahu. Zatímco staré point-and-click adventury si pro to, aby mohly být vůbec funkční, musely povolat na pomoc filmové výrazivo ve formě hereckého projevu hlavního hrdiny či dialogů (po zadání příkazu typu „Look at“ nebo „Explore“ postava hráčovi zahlásila na jaký předmět se to vlastně dívá a naznačila, co s ním lze dále provést), Sherlock využívá adventurního zobrazení textu na obrazovce k narativní zkratce (znění přišlé sms se objeví vedle hrdiny na obrazovce a není nutné vkládat detailní záběr na mobil) nebo k důmyslnému nahlédnutí do hlavy detektiva (ohledávání mrtvoly a zkoumání místa činu v A Study In Pink), které doteď povětšinou řešil nešikovný voiceover nebo dialog/monolog. Estetika těchto scén a rozvržení textu v mizanscéně přitom nápadně připomíná úspěšnou adventuru Heavy Rain – vizuální podobnost je tady nepřehlédnutelná. Seriál ale zároveň kráčí i ve stopách již zmiňovaného Gamera, když při naháněné taxíku prostřiháváním na typickou herní minimapku ulic města (a rytmizováním akce) zprostředkovává dojem z hraní Grand Theft Auta (střídání obou pohledů – hráčův avatar x mapa jako nutnost pro úspěšnou navigaci). Samotné ústřední postavy, Cumberbatchův Holmes a Freemanův Watson, navíc zosobňují některé podstatné archetypální vlastnosti počítačových hráčů. Sherlock je sociopatický, nemá žádné přátele a jeho bystrost a schopnost docházet ke správnému řešení přes zcela neobvyklé kombinace a těžko postřehnutelné detaily svědčí o tom, že jako malý pařil Gabriel Knighty a Broken Swordy. Watson je zase poznamenaný hraním vojenských stříleček typu Call of Duty, když o virtuální povaze jeho zkušenosti z války svědčí čistě psychosomatické kulhání a jeho třesoucí se ruka nakonec není ničím jiným než abstinenčním příznakem. Motiv hry prochází všemi složkami seriálu a je tematizován v samotné zápletce prvního dílu, kdy závislost na hře na jednu stranu stojí za Sherlockovým odhodláním vyřešit případ, jehož finále ale zároveň odkrývá její slabinu v až sebedestruktivních tendencích a patologické snaze hrát (a zvítězit) za každou cenu. Sherlock je o hrách a o hráčích, aniž by se ale přitom vzdával vlastní filmovosti. ______ Teď, když se konečně zdá, že film začíná umně absorbovat nové videoherní prvky a využívat je ku svému prospěchu, nezbývá než čekat, co jména jako Spielberg, del Toro nebo Jackson, která oznámila svoji účast ve vývoji počítačových her, v tomto průmyslu provedou a jakým způsobem dojde k ještě užšímu propojení obou médií. () (méně) (více)

Malarkey 

všechny recenze uživatele

Někde jsem nedávno četl, že Sherlock je nejčastěji zfilmovaná literární postava. Jak mě teda sakra může potěšit další jeho zpracování do seriálové podoby, kde dílů je sice poskrovnu, ale každý má 90 minut...a tentokrát opět z Velké Británie? Kupodivu docela může. Když Sherlocka převedou do současnosti, tak to docela funguje a nutí mě to sledovat další díly. Pod pojmem Sherlock bych si totiž představil 19. století a ne současnost a člověka, který je všeobecně považován za magora. Každopádně mě to nezaujalo natolik, nakolik jsem si myslel, že by mohlo. Benedict Cumberbatch v roli Sherlocka je skvělý stejně jako Martin Freeman v roli Dr. Watsona. Příběhy také nemají chybu, chvílemi je to i dost originální a budu na to nadále koukat. Nicméně hodnocení u mě za čtyři a víc ani ťuk. Je to i tak další Sherlock na scéně. Kéžby už poslední. ()

Galerie (412)

Zajímavosti (107)

  • Scéna, v ktorej Sherlock požiada pani Hudsonovú, aby mu pošepla meno antagonistky "Norburyová" (orig. "Norbury"), kedykoľvek sa jej bude zdať, že je namyslený či príliš sebaistý, naráža na podobnú žiadosť, ktorú dal Sherlock Watsonovi v knižnej predlohe príbehu Arthura Conana Doylea "Žltá tvár" ("The Adventure of the Yellow Face"). V nej je Norbury miesto jedného z prípadov, v ktorom zlyhali schopnosti tohto slávneho detektíva. V oboch prípadoch je to symbol Sherlockovho prenáhlenia sa a precenenia svojich schopností. (Phosphorus)

Související novinky

Andrew Scott je nový pan Ripley

Andrew Scott je nový pan Ripley

26.09.2019

Hvězda seriálů Sherlock (Moriarty) a Potvora (sexy kněz) Andrew Scott získal hlavní roli v připravované seriálové adaptaci slavné série knih o známém zloději, podvodníkovi a sériovém vrahovi Tomu… (více)

Drákula od tvůrců Sherlocka našel obsazení

Drákula od tvůrců Sherlocka našel obsazení

29.11.2018

V nové drákulovské minisérii od tvůrců seriálového Sherlocka se v hlavní roli objeví herec Claes Bang (Dívka v pavoučí síti, Most). Třídílnou sérii dělají Steven Moffat a Mark Gatiss pro BBC a… (více)

Febiofest má letos Deneuve i stan na Václaváku

Febiofest má letos Deneuve i stan na Václaváku

11.03.2018

Pětadvacátý ročník Mezinárodního filmového festivalu Praha - Febiofest letos nabízí velmi kvalitní dramaturgii a zajímavé hosty. Tím jistě nevyhledávanějším bude francouzská herečka Catherine Deneuve… (více)

Bond má prvního kandidáta na režii?

Bond má prvního kandidáta na režii?

03.05.2017

Po miliardovém Skyfallu nám bondovská série nabídla Spectre, které se dočkalo horšího přijetí a nevydělalo ani 900 milionů dolarů. Filmová logika v takových případech velí zastavit stroje a zvážit… (více)

Reklama

Reklama