Co kdybychom žili společně?

Trochu škobrtající gerontomedie, kde ale laskavost stáří všechno vyváží. Je snazší se na stará kolena pokusit akceptovat druhé vedle sebe, anebo je lepší být sám? V každém případě, když dojdou síly, ambice i vyhlídky, je nejlepší držet pevně při sobě. Tento poslední díl Přátel funguje filmařsky i lidsky krásně. (12.04.2019)

Na komedii málo vtipné, na drama málo realistické... víceméně se nám zvesela podsouvá, jak je stáří fajn a není čeho se bát - při optimálních fyzických, duševních, a v neposlední řadě i materiálních podmínkách si zbytek života můžeme parádně užít. No a když o nějakou tu výsadu - jako hybnost, soudnost a paměť (posledně jmenovaná má kromě nemilých průvodních znaků i drobné výhody - třeba sladké nevědomí o minulosti i budoucnosti) přijdeme, ještě jsou tu přece přátelé... Tak proč tomu nevěřím? No nevím, smutné momentky z ústavů sociální péče jsem viděla mnohokrát, a to, co jsem dostala navíc, bylo jednoduše navíc - poněkud strojená hra na pozdní pohodu s nepostradatelným řešením sexu a jednou docela postradatelnou scénou, předloženou jako důkaz... ostatně, hejskovská poloha umírající! Jane Fondové (ne, že by pořád nestála za štípnutí do zadku, kdyby nějaký měla) a rahotepsko-uličnický vzhled Geraldine Chaplinové buď svědčí o tom, že na stáří se tady jen hrálo, nebo se jedná o udání nových trendů. V prvním případě jsem rozčarovaná a v tom druhém se bojím, jestli dokážu být v osmdesáti dostatečně cool, hyp, fit a hop, protože nabídka k sezení v dopravních prostředcích bude patrně hrubou urážkou. Takže, jestli mě teď omluvíte, jdu si trénovat hvězdice, zadělat na stařeckou anorexii a uložit těsné bokovky do krabice s nápisem MÓDA PRO SÁTILETÉ, protože obrážení marketů po slevách a návštěvám u obvoďáka, dosavadním to vrcholům aktivity a společenského života tuzemských seniorů, pomalu odzvoňuje... (21.03.2015)

Senioři, pětasedmdesátníci - přestože se k tomuto věku taky pomalu blížím, takové řešení bych si nevybral, ani bych vlastně nemohl. Čeští důchodci by si po 24 hodinách nejspíš vyškrábali oči. Ve Francii to asi možné bude. Když jsem byl mladý jako Dirk, prožil jsem 14 dní s důchodci (60 - 70 let) v Toulouse. Každé ráno jsme se scházeli a něco podnikali. Když jsem chtěl jet do Alby na výstavu kreseb Toulouse-Lautreca, muselo se nejspíš zajít na víno, pak podiskutovat u kafe - a teprve pak kultura. Ale k filmu - především příjemné překvapení (prvnostní nedůvěra k tématu); protože se nedívám na francouzské veselohry, viděl jsem poprvé Pierra Richarda (a moc se mi líbil, a líbila se mi i Jane Fondová). Přesto ale doufám, že seniorské filmy tohoto typu v kinematografii nepřevládnou. Ještě se chystám na Michaela Hanekeho - a pak už dost... Ono i pro stáří se spíš hodí, a to nejen ve Francii (i když Georges Moustaki je Francouz na baterky): Non, je ne suis jamais seul / avec ma solitude (se svou samotou nejsem nikdy sám). (16.04.2014)

Začíná to narozením a končí to Alzheimerem. Nebo viagrou? Nebo růžovou rakví? Kdy to vlastně končí? Ono je to jedno, takže pojďme si užít života, dokud nás Zubatá neposune do dalšího levelu. Já jsem tedy doufal, že když se parta důchodců dá dohromady, tak z toho vznikne veselá taškařice, ale nestalo se tak. Ono se tak stát ani nemohlo, protože tohle je víc, než jen komedie. Mně by tedy ta komedie stačila, protože problémy stáří začnu seriozně řešit až tak ve druhé nebo třetí stovce let svého života. (01.10.2015)

Co kdybychom žili společně? je dobrý film. Jen jsem  možná příliš mladý na to abych docenil film o trablech staří. Na druhou stranu nic tady k tomuto tématu nechybí. Zhoršující zdravotní stav, zapomínání pamětí, odkrývání dávných křid a trvající touha po lásce, to vše zde je a u těch postav stárnoucích přátel bych to všechno čekal a hodilo se to sem. Možná byl pak ale problém, že mě i máloco překvapilo a zatímco u pana Steina byl děj svým způsobem i provokativní a já se od něho při sledování nemohl odtrhnout, zde jsem občas jen tak bez většího zájmu koukal na obrazovku.  Tvůrci si ale zaslouží pochválu i za obsazení, kde se sešlo několik hvězd filmového plátna 20.století a je moc fajn, je takto vidět pospolu. Co kazí mladý (a mě nepříliš sympatický) Daniel Bruhl, to mi plně nahradil především Pierre Richard. Ten celý život hrál tragikomické postavy smolařů , jenž působili legračně a pořád do něčeho vráželi, takže se tomu divácí smáli. Bylo v nich ale i něco tragikomického, páč šlo vpodstatě o samé životní ztroskotance, v nichž se na chvíli musel poznat snad každý. Zde starnoucí Pierre tuto svou polohu dotáhl na maximum v postavě staříka s Aizheimrem, který pořád všechno zapomíná a jeho osud je vlastně tím nejhumornějším i nejdojemnějším na celém filmu. I díky němu jsem uvažoval o vyšším hodnocení ale možná  počkám na to, až mi bude minimálně pětašedesát. (02.09.2020)