Oddělen

Netuším, či je školstvo na Západe v takom marazme a beznádeji, ako ukazuje snímka Tonyho Kaye. Verím však, že ak nie, určite do takého stavu speje. Nič iné sa nedá čakať v spoločnosti, kde sa poprehadzovali priority, zrušili tabu a voľná hra síl sa v škole nastavila tak, že učitelia nemajú najmenšiu šancu. Nie je k dispozícii ani Sidney Poitier, aby kúzlom osobnosti dal všetko do poriadku a Adrien Brody so svojim permanentne trpiteľským výrazom predurčuje, akým smerom sa bude celý príbeh uberať. Film je dosť depresívny a neposkytuje ani záchrannú dávku optimizmu. Práve preto je potrebný, aby si tie tupé kapustné hlavy politikov uvedomili, že nikomu nie je správne priznať práva bez toho, aby boli vyvážené rovnakým dielom povinností. Zaujímavý a mimoriadny film nielen témou, ale i použitými vyjadrovacími prostriedkami. (15.12.2013)

V souvislosti s Detachment je opakovaně zmiňován francouzský film Mezi zdmi, který je rovněž deziluzivní sondou do hlubin současných školních poměrů. Rozdíl je samozřejmě v tom, že Cantetův film brilantně využívá stylu cinema verité, a působí proto dojmem nezprostředkovaného "okna do reality" - jde ale pochopitelně o pečlivý konstrukt, pokoušející se pokrýt všechny problematické aspekty školského systému formou případové studie jedné třídy a posléze jednoho žáka. Detachment je hlavně z formálního hlediska opakem - synkretickým dílem, které vystavuje na odiv svoji umělost a stylizovanost. Setkáváme se tu se zcela jednoznačnými dokumentárními prvky (opakované prostřihy na "interview" s Barthesem/Brodym, zrnité záběry z ruční kamery, jakoby intuitivní přerámování kamery atd.), ale také s postupy uměleckého vyprávění (vysoce stylizované subjektivní flashbacky, střídání formátů, animované vsuvky apod.), což jsou dvě zdánlivě neslučitelné oblasti filmařského spektra. Detachment se dá nejlépe charakterizovat jako frustrovaný výkřik se snahou apelovat na diváka prostřednictvím emocí - ty jsou tu vytvářeny rychlým střídání vyhrocených situací, které by se v tak krátkém časovém období na jednom místě (jedné škole) v reálu nikdy nemohly stát, ale tady jsou nám strkány pod nos v jejich nejvypjatější podobě. Film navíc hojně využívá rychle stříhaných (v jedné scéně chytře matoucích) detailních záběrů, které ještě více zvyšují působivost odehrávající se situace či dialogu. Je to svým způsobem frontální útok na divákovy smysly, který ovšem nachází ospravedlnění v bezvýchodnosti, o níž pojednává. Snímek je odrazem chaosu jedné, nebo snad kolektivní mysli, která neví, jak napravit systém, ale zároveň bohužel ví, že je ten systém naprosto zkurvený a nefunkční. Jde se tady za hranici vzdělávacích institucí a například v linii s Henryho nemocným dědečkem se film obouvá i do zdravotnictví. "Překvapivě" vyjevuje řadu podobností: pro obě prostředí je typická byrokratická odosobněnost spočívající v papírování vznášejícím se nad čerstvě zemřelými, případně v komerčně zaměřených marketingových prezentacích nahlížejících na školství jako na korporaci mající za úkol plnit finanční a jiné plány a vytvářet profit. Hodně dokumentů si dnes hraje s prvky fikce, a stává se tak jakýmsi hybridem, který přiznává svoji manipulativnost nebo stylizovanost - Detachment je postmoderně roztěkanou fikcí s prvky dokumentu a jednoznačně apelativním vyzněním, které nachází jistou ideovou podobnost s agitačními filmy Michaela Moorea. A kinematografie se tak dále propadá do ještě více fragmentarizovaného prostoru, v němž rozdíly mezi uměním a kýčem, popkulturou a avantgardou, dokumentem a fikcí, skoro přestávají existovat. (03.11.2012)

Z istého uhla pohľadu takmer dokonalý film, ktorý ale citovo vydiera a keby nemal Brodyho, asi by pôsobil iba ako kvalitný experiment na poli depresívneho artu. Lenže on Brodyho má a Brody je skvelý! Keď sa však na to pozrieme s odstupom, zistíme zrejme, že stále rozpráva o tom istom. Že ak sa jeho postava niekam posunula, asi iba v kruhu. Čo by nemuselo vadiť, hrá totiž rozorvaného učiteľa s "family issues", ktorý sa naučil, že sa v živote v konečnom dôsledku nič nemení (k lepšiemu). Alebo je film jednoducho, napriek všetkým kvalitám, trošku plytký. Alebo, ďalšia eventualita, iba som sa s filmom nestotožnil. Ale čudovať sa iným, ktorí dali plné hodnotenie, určite nebudem, bol to nevšedný sugestívny zážitok. (08.10.2012)

Když Henry začne smutně koukat z autobusu a bez sebemenších emocí si vyslechne snůšku vulgarit od nejdrzejšího studenta, měl bych tendenci uvěřit, že sleduji nějakou paradokumentární verzi Nebezpečných myšlenek nebo absolutní art jejich nejrůznějších klonů. Jenže tam, kde se snaživí učitelé dostávají zatvrzelým žákům konečně pod kůži a slaví finální úspěch, tam Detachment teprve začíná. A pokračuje ve světě nalomených lidí, kde pro smutnou emocionální katarzi nemusíme chodit daleko. Na Kayeho dílku je nejzásadnější fakt, že nevezme depresivní premisu a nesveze se na ní rovnou čarou do tragického závěru. Některé linky si projdou skrz duševní dno, jiné v sobě schovají symbolickou naději. Díky téhle vyváženosti (a zásluhou několika dějových záměrně nezodpovězených otazníků) tak určitá neutěšená témata zůstanou v hlavě pěkných pár dní. (02.11.2012)

Dráma zo školského prostredia, v ktorej Brodyho smutné oči hrajú prvé husle. Celým filmom sa tiahne zvláštna atmosféra, ktorú vytvárajú krátke úryvky zo školského systému, z Henryho života, z minulosti. Nie jedna dejová línia zobrazuje prázdno, ktoré chce a nemôže byť vyplnené. Dôvodom je minulosť a ukážka súčasnosti, ktorú prezentuje teen generácia - tá sa nudí a svojím životom vlastnú budúcnosť a celý systém rúti do záhuby. Film celý čas neposkytuje žádné východisko, až na jeden vzťah, ktorý je krásne technicky a scenáristicky ponúknutý. Nemám rada filmy, ktoré sú smutné a tlačia na pílu, Detachment ide na to inak a prostredníctvom úžasného Adriena Brodyho. (06.11.2012)