Oddělen

Myslel jsem si, že to zase bude jeden z těch filmů, jak novej učitel začne učit na nějaký příšerný škole, naučí tam ty asociály z ghetta číst a psát a probudí v nich nějakej zájem o vzdělání. Tenhle film je spíš tak nějak obecně o životech, který stojej za hovno, o nějakym tom syndromu vyhoření a tak podobně. Je to celkem depresivní podívaná, ale postrádá to nějakej příběh. Jsou to jenom takový střípky poslepovaný nějakejma monologama hlavní postavy. Čekal jsem aspoň nějakou pointu, ale ta nepřišla. Jako má to něco do sebe a za vidění to určitě stojí, ale zároveň to taky neni takovej zázrak, jak by se podle hodnocení a nadšenejch komentářů mohlo zdát. (16.05.2015)

Sú filmy, od ktorých viete, čo presne by ste mali čakať, potom sú filmy, pri ktorých si nie ste priamo istí, o čo by malo ísť a potom sú filmy ako Detachment, u ktorých nemáte vôbec páru, do čoho to vlastne idete. O to väčšie prekvapenie je, keď sa z takéhoto neznámeho koňa vykľuje prvotriedna prehliadka. Presne také je totiž intímna dráma o učiteľovi Henrym Barthesovi, ktorá istoiste nesadne úplne každému, jednak preto, že to je rozťahané a tiež z nutkania zastreliť sa po skončení filmu. Až ma pri sledovaní titulkov napadla myšlienka, prečo sa preboha robia filmy za milióny dolárov, keď stačí hlavný hrdina a dve vedľajšie postavy k opísaniu tých najhlbších pocitov. Buďme vďační za filmy ako je Detachment, pretože takých je ako šafranu a predrať sa k nim cez burinu nie je vôbec ľahké. (28.10.2019)

V souvislosti s Detachment je opakovaně zmiňován francouzský film Mezi zdmi, který je rovněž deziluzivní sondou do hlubin současných školních poměrů. Rozdíl je samozřejmě v tom, že Cantetův film brilantně využívá stylu cinema verité, a působí proto dojmem nezprostředkovaného "okna do reality" - jde ale pochopitelně o pečlivý konstrukt, pokoušející se pokrýt všechny problematické aspekty školského systému formou případové studie jedné třídy a posléze jednoho žáka. Detachment je hlavně z formálního hlediska opakem - synkretickým dílem, které vystavuje na odiv svoji umělost a stylizovanost. Setkáváme se tu se zcela jednoznačnými dokumentárními prvky (opakované prostřihy na "interview" s Barthesem/Brodym, zrnité záběry z ruční kamery, jakoby intuitivní přerámování kamery atd.), ale také s postupy uměleckého vyprávění (vysoce stylizované subjektivní flashbacky, střídání formátů, animované vsuvky apod.), což jsou dvě zdánlivě neslučitelné oblasti filmařského spektra. Detachment se dá nejlépe charakterizovat jako frustrovaný výkřik se snahou apelovat na diváka prostřednictvím emocí - ty jsou tu vytvářeny rychlým střídání vyhrocených situací, které by se v tak krátkém časovém období na jednom místě (jedné škole) v reálu nikdy nemohly stát, ale tady jsou nám strkány pod nos v jejich nejvypjatější podobě. Film navíc hojně využívá rychle stříhaných (v jedné scéně chytře matoucích) detailních záběrů, které ještě více zvyšují působivost odehrávající se situace či dialogu. Je to svým způsobem frontální útok na divákovy smysly, který ovšem nachází ospravedlnění v bezvýchodnosti, o níž pojednává. Snímek je odrazem chaosu jedné, nebo snad kolektivní mysli, která neví, jak napravit systém, ale zároveň bohužel ví, že je ten systém naprosto zkurvený a nefunkční. Jde se tady za hranici vzdělávacích institucí a například v linii s Henryho nemocným dědečkem se film obouvá i do zdravotnictví. "Překvapivě" vyjevuje řadu podobností: pro obě prostředí je typická byrokratická odosobněnost spočívající v papírování vznášejícím se nad čerstvě zemřelými, případně v komerčně zaměřených marketingových prezentacích nahlížejících na školství jako na korporaci mající za úkol plnit finanční a jiné plány a vytvářet profit. Hodně dokumentů si dnes hraje s prvky fikce, a stává se tak jakýmsi hybridem, který přiznává svoji manipulativnost nebo stylizovanost - Detachment je postmoderně roztěkanou fikcí s prvky dokumentu a jednoznačně apelativním vyzněním, které nachází jistou ideovou podobnost s agitačními filmy Michaela Moorea. A kinematografie se tak dále propadá do ještě více fragmentarizovaného prostoru, v němž rozdíly mezi uměním a kýčem, popkulturou a avantgardou, dokumentem a fikcí, skoro přestávají existovat. (03.11.2012)

"Nejhorší na týhle práci je, že ti nikdo nepoděkuje.". Jo, učit tuhle neskutečnou verbež bez ideálů a nezlomit nad nimi hůl, to už je skoro na svatořečení. Jenže Adrien Brody si nehraje na mučedníka, prostě žije v té své prázdné skořápce jak nejlépe umí, což je v tomhle marketingovém holocaustu dost depresivní. Když to neudělá nikdo jiný, tak aspoň já děkuju .. za tenhle film a za tu naději, kterou jsem vnímal uprostřed všeho toho smutku. (08.01.2014)

Mojimi očami nado všetko neúprimné, falošné, didaktické, so záverom, ktorý ma mal rozsekať namiesto toho mi svojou teatrálnosťou potvrdil, že s pánom Kayeom sme sa opakovane a (tentokrát) fatálne minuli...pretrpené, ale ako si čítam, som jeden z mála...jednoducho mi akosi nestačí nasadiť Lucy Liu allenovské popolníky, aby som veril, že je intelektuálka, ani Adrianove psie oči, ani umierajúci blízky, prostitútka s ranami (nielen) na duši...nie, nie, nie...presne to napísal David, "decentný diktát", absolútne súhlasím, ale na rozdiel od neho (*****) mi ostáva len DIKTÁT....a MARKETINGOVÝ HOLOCAUST ???!!! (28.10.2012)