Oddělen

V souvislosti s Detachment je opakovaně zmiňován francouzský film Mezi zdmi, který je rovněž deziluzivní sondou do hlubin současných školních poměrů. Rozdíl je samozřejmě v tom, že Cantetův film brilantně využívá stylu cinema verité, a působí proto dojmem nezprostředkovaného "okna do reality" - jde ale pochopitelně o pečlivý konstrukt, pokoušející se pokrýt všechny problematické aspekty školského systému formou případové studie jedné třídy a posléze jednoho žáka. Detachment je hlavně z formálního hlediska opakem - synkretickým dílem, které vystavuje na odiv svoji umělost a stylizovanost. Setkáváme se tu se zcela jednoznačnými dokumentárními prvky (opakované prostřihy na "interview" s Barthesem/Brodym, zrnité záběry z ruční kamery, jakoby intuitivní přerámování kamery atd.), ale také s postupy uměleckého vyprávění (vysoce stylizované subjektivní flashbacky, střídání formátů, animované vsuvky apod.), což jsou dvě zdánlivě neslučitelné oblasti filmařského spektra. Detachment se dá nejlépe charakterizovat jako frustrovaný výkřik se snahou apelovat na diváka prostřednictvím emocí - ty jsou tu vytvářeny rychlým střídání vyhrocených situací, které by se v tak krátkém časovém období na jednom místě (jedné škole) v reálu nikdy nemohly stát, ale tady jsou nám strkány pod nos v jejich nejvypjatější podobě. Film navíc hojně využívá rychle stříhaných (v jedné scéně chytře matoucích) detailních záběrů, které ještě více zvyšují působivost odehrávající se situace či dialogu. Je to svým způsobem frontální útok na divákovy smysly, který ovšem nachází ospravedlnění v bezvýchodnosti, o níž pojednává. Snímek je odrazem chaosu jedné, nebo snad kolektivní mysli, která neví, jak napravit systém, ale zároveň bohužel ví, že je ten systém naprosto zkurvený a nefunkční. Jde se tady za hranici vzdělávacích institucí a například v linii s Henryho nemocným dědečkem se film obouvá i do zdravotnictví. "Překvapivě" vyjevuje řadu podobností: pro obě prostředí je typická byrokratická odosobněnost spočívající v papírování vznášejícím se nad čerstvě zemřelými, případně v komerčně zaměřených marketingových prezentacích nahlížejících na školství jako na korporaci mající za úkol plnit finanční a jiné plány a vytvářet profit. Hodně dokumentů si dnes hraje s prvky fikce, a stává se tak jakýmsi hybridem, který přiznává svoji manipulativnost nebo stylizovanost - Detachment je postmoderně roztěkanou fikcí s prvky dokumentu a jednoznačně apelativním vyzněním, které nachází jistou ideovou podobnost s agitačními filmy Michaela Moorea. A kinematografie se tak dále propadá do ještě více fragmentarizovaného prostoru, v němž rozdíly mezi uměním a kýčem, popkulturou a avantgardou, dokumentem a fikcí, skoro přestávají existovat. (03.11.2012)

Tony Kaye už podruhé (kdo neviděl American History X, okamžitě napravit!) vypravuje a už podruhé to není příjemné vypravování. Nicméně vy zůstanete u něj tak dlouho, dokud neskončí, protože jeho vypravěčský styl se jen tak nevidí. A když si k tomu přizve opravdu zvučná jména, která evidentně nezapomínají, jaký byl jeho předchozí film, (Brody, Liu, Harden, Petersen, Hendricks) tak víte, že i když to vyprávění je depresivní a od filmu pravděpodobně odejdete ve špatné náladě, stejně je na tom něco, co vás láká si to zopakovat. Detachment je příklad dokonalého dramatu. Vyždímá vás a pak ještě ke konci uzemní. Je to příklad toho, že i v absolutní temnotě se dá najít jiskřička naděje. A hlavně je to film, z kterého si každý vezme něco jiného. A takovéhle filmy mám rád. Opravdu silný zážitek, po jehož skončení jsem o hodnocení neměl sebemenších pochyb. 100 %. (19.06.2012)

Detachment možná není úplně dokonalý film, ale mně osobně neuvěřitelně padl do noty způsob, jakým je odvypráven. V centru máme podivně ztrápeného učitele, napůl vyhořelého a napůl s tepajícím srdcem zachránce. Film nás častuje velmi působivými scénami, jejichž šokující vyznění ještě podporuje neklidná kamera. V žádné scéně se však nezůstává přehnaně dlouho, jejich pointa bývá často dokreslena až hloubavým proslovem, či nesmírně inteligentním komentářem hlavní postavy a to se mi velice líbí. Film skvěle vykresluje jak těžké je pracovat s problémovými lidmi a snažit se napravit to, co bylo zanedbáno v jejich výchově - většinou to ani nejde... 9/10 (18.01.2015)

Mojimi očami nado všetko neúprimné, falošné, didaktické, so záverom, ktorý ma mal rozsekať namiesto toho mi svojou teatrálnosťou potvrdil, že s pánom Kayeom sme sa opakovane a (tentokrát) fatálne minuli...pretrpené, ale ako si čítam, som jeden z mála...jednoducho mi akosi nestačí nasadiť Lucy Liu allenovské popolníky, aby som veril, že je intelektuálka, ani Adrianove psie oči, ani umierajúci blízky, prostitútka s ranami (nielen) na duši...nie, nie, nie...presne to napísal David, "decentný diktát", absolútne súhlasím, ale na rozdiel od neho (*****) mi ostáva len DIKTÁT....a MARKETINGOVÝ HOLOCAUST ???!!! (28.10.2012)

Spíše než příběhem - který je mozaikou temných a depresivních epizod - mě tenhle snímek zaujal budováním a navozením temné a bezvýchodné atmosféry, která sice ústí do krátkého světlého bodu, ale ani ten není jednoznačně pozitivní. Pocit vyhoření jednoho středoškolského učitele je tak hluboký, že nenalézá nic hezkého ani v osobním ani v profesním životě. A nejspíš to už ani nehledá, protože je tak ubitý, že nechce cítit nic než nekonečný smutek. /7. 1. 13./ (07.01.2013)