Staré pověsti české

Jiří Trnka byl filmařská osobnost světového významu, důkazem budiž i spousta mezinárodních a festivalových ocenění tohoto filmu. Je tu zjevná inspirace dílem Josefa Mánese a Mikoláše Alše, ale přitom zůstal Trnka svůj, plný obrazové fantazie. Tím, že celé to vyprávění pojal velmi poeticky, je možná trošku zkratkovité, ale to mi na zážitku neubralo. Přitom je film oproštěn od přílišného patosu, přestože doba a pojaté téma k tomu svádělo. Obraz je, jak je u Trnky zvykem, velmi dynamický – kamera často mění úhly pohledu, krouží, pluje libovolnými stranami, zoomuje a Trnka se nevyhýbá ani masovým scénám, což muselo být realizačně velmi náročné. Co do imaginace byl Trnka srovnatelný snad jen s Karlem Zemanem, či Břetislavem Pojarem a v této souvislosti mě napadá – kdypak se u nás dočkáme DVD edic jeho díla? Stejně jako donedávna u Zemana, i tady mají naši distributoři velký dluh, či spíše nezájem. Ale co se divím, v zemi, kdy během pár týdnů přijde 600 tisíc lidí na Babovřesky, pravdaže… (07.04.2013)

Zatracovat Jiráska znamená povznést Trnku? Nebo je to naopak: Povznášet Trnku znamená docenit Jiráska? Buď jak buď: souhra poutavého námětu, kouzlo tehdy objevovaných nových možností animovaného filmu i jedinečné prolnutí autorské i scénáristické invence s režisérskou a výtvarnickou tvořivostí spolu se špičkovým hereckým obsazením stojí u zdrojů úspěchu, jehož nadčasovost nepopírá nikdo ze zasvěcenějších diváků. Jak je krásné být dospělým dítětem s hravou imaginací, která jen dále rozmnožuje trvání prchavého světa naivní romantiky našeho nejútlejšího dětství! (17.09.2007)

Článek mytického řetězu, který má počátek někde na úsvitu národního obrození, přes Palackého, který budování mýtu dovršil, a přes Jiráska, který národní mýtus široce popularizoval a dosáhl toho, že identita národa byla založena na společně sdíleném příběhu. Bohužel se zdá, že tento Trnkův článek řetězu je posledním, že dnes už žádný společný příběh neexistuje či nefunguje, že mnozí už ho ani neznají. Film jsem viděl po dlouhých letech. Z dětství mi utkvěla vzpomínka na temný příběh s podivnou hudbou, hlavně pak vzpomínka na lidského běsa, kterého vodil lučanský kníže. Ale úplně se mi z hlavy vykouřilo, že ten film má i poetické a lyrické pasáže, s okuzlujícími lesními až pohádkově působícími scénami. Po letech mi ten film připadá úchvatný s těmi expresivními záběry a sborovým zpěvem, vše ještě neseno pozdně obrozeneckým patosem.. Ovšemže zlatým hřebem je ta válka s Lučany. Od Neklanova dialogu s vnitřním hlasem, přes choreografii boje Čestmíra a Vlastislava (s tím působivým symbolem raněného sokola), po hromadné bojové scény - velice akční, působivé i po šedesáti letech. Ale uvědomuji si, že toto dílo asi přestává být dnes srozumitelné. (01.09.2013)

Naše minulost byla opravdu hodně hodně temná. Z naprosté psychedelie a chaosu vzešly národové slovanští, zejména pak kmen Čechův. Hudební doprovod vrhá diváka do temných vod beznaděje i mystiky a je to opravdu drsné (i když některým to může přijít i k smíchu). Lucká válka je samozřejmě vrcholem filmu. V každém případě je to velmi odvážné zpracování, rozhodně jen pro dospělé. Zlatý fond české kinematografie. (27.02.2011)

Majstrštyk Jiřího Trnky. Naše mytologická minulost je zobrazená patřičně temně, epicky, s důrazem na pohyb, nikoliv na slovo - vypravěč často jen uvede do děje, ostatní zůstává na loutkách bez mimiky. Historická fantasy jak vyšitá. Když si vzpomenu, jak mě tenhle film ve škole zoufale nebavil. Asi to bude tím, že to vůbec není film pro děti. Místy je to spíše solidní, atmosférický horor. (20.02.2012)